Mikoláš Chadima vzpomíná…

Jedním z nejvýznamnějších svědectví o českém rocku je bezesporu kniha hudebníka Mikoláše Chadimy Alternativa. Už její první, samizdatové vydání vyvolalo mimořádný ohlas a nechyběly emoce na celé škále, od uznalých pochval až po zavržení autora. Druhý svazek Chadimových memoárů začíná rozpuštěním kapely The Extempore Band v roce 1981 a pokračuje hledáním optimálního hudebního výrazu, který našel ve vlastní skupině MCH Band.

Osmdesátá léta byla zlomová nejen na hudební scéně. Přehled Chadimovy muzikantské kariéry proto logicky doprovází cenné mapování dobové společenské situace. Povolené i zrušené koncerty, domácí kopírování nahrávek, samizdatové tisky… To všechno bylo přehlušeno násilnou likvidací Jazzové sekce, která odstartovala mimo jiné i postupný přechod k otevřenému střetu se státní mocí na demonstracích. Logické a strhující finále v podobě listopadové revoluce by jistě stačilo mnohému autorovi, ne však Chadimovi, který tradičně nešetří nikoho – ani sebe – a s upřímností sobě vlastní popisuje i dny, které přinesly rozčarování, zklamání a ztrátu iluzí z lidí a událostí, byť již ve svobodných časech.

Kulturní magazín UNI přináší ukázku vyprávění o koncertě, který byl opravdu prvním velkým vystoupením nezávislé české hudební scény před sametovou revolucí.

 

7. prosince 1988. Ten den došlo v Sovětském svazu k události, která jen zdánlivě neměla nic společného s děním u nás. V 11.41 místního času (7.41 UTC) postihlo Arménii ničivé zemětřesení, jehož otřesy dosáhly síly 7,2 stupně Richterovy stupnice. Epicentrum celého zemětřesení bylo nedaleko města Spitak, které bylo zcela zničeno; v okolních dalších městech (Gyumri – tehdy Leninakan a Vanadzor – v té době Kirovakan) i vesnicích (okolo čtyř set) vznikly velké škody. 541 000 lidí zůstalo bez přístřeší. Kvůli otřesům musela být uzavřena i jaderná elektrárna v Metsamoru.

Vzhledem ke zničení či vážnému poškození infrastruktury, mnohých nemocnic a zimnímu počasí nedokázaly státní orgány zvládnout distribuci pomoci do postižených oblastí. To přispělo k tomu, že poprvé v dějinách SSSR bylo postiženým umožněno přijmout mezinárodní pomoc a těžit z obrovské vlny mezinárodní solidarity. Poprvé v dějinách SSSR umožnila vláda svazového státu – Arménské SSR – zahraničním žurnalistům, humanitárním pracovníkům a organizacím přístup na sovětské území. A myslím, že poprvé od okupace pocítili solidaritu s lidmi ze Sovětského svazu i obyvatelé Československa.

V šoku jsem sledoval v ČST záběry té arménské hrůzy a netušil, že za pár týdnů se právě díky této tragédii stane něco, co zcela změní můj hudební život a s čím jsem do předpokládaného pádu režimu v nejmenším nepočítal.

 

Sobota 14. ledna 1989. Koncert pro Arménii. Sportovní hala, Praha-Holešovice.

Začátkem ledna došlo k něčemu, co jsem neočekával ani v nejoptimističtějších snech. Mohlo za to loňské prosincové zemětřesení v Arménii. Po spatření šokujících záběrů z postižené oblasti se rozhodl mladý amatérský rockový zpěvák Michal Braxatoris, že pro postiženou zemi uspořádá v Praze benefiční rockový koncert. Kdyby s tímhle nápadem přišel za mnou, asi bych mu řekl, že je blázen. Byť se situace měnila, nevěřil bych, že už se změnila natolik, aby mohlo projít něco tak velkého, v co se jeho nápad vyvinul. S velkou pravděpodobností bych mu doporučil, ať se vykašle na zbytečnou námahu a nervy si ušetří pro jinou příležitost. Naštěstí za mnou nepřišel.

Michal Braxatoris k tomu po letech řekl: „Toho dne jsem ležel s polorozpitou lahví ferneta u televize ve svém smíchovském „útulku“ a byl s nervy v koncích, z rozchodu s dívkou, kterou jsem měl opravdu rád. Když jsem v té bedně náhodou odchytil zprávu o zemětřesení, něco se ve mně hnulo. Řekl jsem si – co to tady předvádíš? Podívej se, ty vole, jak vypadá utrpení! Vstaň a začni něco dělat! Napadlo mě těm plačícím dětem poslat alespoň nějakou blbost. Hračku, medvídka – něco. A pak jsem si řekl – jeden je málo. Alespoň vagón medvídků by to chtělo. Uděláme koncert. Jedna kapela je málo. Dvě kapely, tři kapely, Lucernu… Zadáčo, ať jsou prachy. Šel jsem za kámošema a ptal se, co si o tom myslej. Jedni říkali „Jdem do toho s tebou,“ druzí „Na Rusáky se můžu vys…“ Druhej den jsem šel na Pražské kulturní středisko za dramaturgem Chlíbcem, protože jsem moc nevěděl, jak dál, neb jsem byl v té době normální makáč z fabriky. Chtěl jsem, aby mi Prkus ,půjčil‘ Lucernu, páč jsem už měl asi 10–15 kapel, který řekly, že do toho jdou s náma… Chlíbec řekl: ,Jeď dál, tohle se mi líbí a udělejte si to sami, bude to lepší.‘ Mno a u něj jsme se sčuchli s Radimem Hladíkem, kterej řekl, že do toho jde se mnou a že mi malinko helfne. A pak už to jelo… Takhle nějak naivně začal největší rockový koncert totalitní doby.“

Paměť je ošidná. V dobovém tisku mluví Michal nejprve o Chmelnici, ale to je koneckonců fuk. Důležité je, že to nakonec „dojelo“ o mnoho dál než do Junior klubu, popřípadě Lucerny. Z logiky věci totiž vyplynulo, že z malé Chmelnice ani z podstatně větší Lucerny by se moc velký zisk nevydoloval. A tak začal Michal přemýšlet o pořádně velké sportovní hale. Ta byla v Praze jen jedna. Na Výstavišti v pražských Holešovicích. Tehdy se ovšem Výstaviště jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka – PKOJF, lidově Julda Fulda nebo Fučíkárna. Shodou okolností měl Radim Hladík kontakt na mladé kluky z Tělocvičné jednoty PKOJF Aleše Hušáka a Milana Pešíka, kteří v hale už několik akcí uspořádali. Zkontaktoval je, oni se pro benefici také nadchli, a „protože to byli stylem práce tak trochu Američani, zařídili to skvěle!“ (Jiří Chlíbec v článku Vojty Lindaura Koncert pro Arménii, Gramorevue 4/1989). Vstoupili do jednání s Národním výborem hl. m. Prahy a hokejovým oddílem Sparty, sehnali zvukaře schopné nazvučit halu (Král, Otava, Kögler) a domluvili se s OSA, že nebude účtovat autorské odměny.

Jeden by řekl, že nejtěžší bude jednání s národním výborem, ale nebylo tomu tak. Národní výbor netrval při povolovacím řízení na detailech – pracoval na počkání.“ (Aleš Hušák, Gramorevue 4/1989). Michal mi k tomu ještě napsal: „Co se tejče zákazů, tak ti, člověče, ani nevím, jestli něco pípli. Páč jsme to uvařili na tom, že se jedná o ,Brigádní vystoupení folkových a rockových umělců, jakožto výraz solidarity s utrpením arménského lidu. Výtěžek bude věnován na pomoc obětem živelné katastrofy a vstupenka je přímým příspěvkem a vyjádřením pomoci.‘ Takže i ten Míra (Miroslav Štěpán, první tajemník Městského výboru KSČ v Praze – pozn. aut.), když chtěl jít, musel vytáhnout prkenici a koupit si lupen. Protože přeci kdo jiný by měl jít příkladem. Ne?? Navíc jsem se já, ,iniciátor‘, hodil i jako persóna, páč jsem v tý době normálně makal na píchačky ve fabrice. Tím pádem jsem byl zástupcem dělnické třídy… nakonec ale nám tu halu půjčili a tuším, že dokonce zadarmiko.“ (To ani náhodou! Za halu se musel zaplatit běžný nájem.)

Nejtěžší byla nečekaně domluva se sportovci. Dorostenci hokejového oddílu odmítli hrát na vedlejší ledové ploše, čímž způsobili pořadatelům nemalé komplikace. Zdálo se, že kvůli neochotným sportovcům všechno padne. Naštěstí se na poslední chvíli se přece jenom nechali ukecat a zápas, sledovaný nakonec dvaceti čtyřmi diváky, na vedlejší ploše odehráli. Příprava haly na koncert však byla kvůli nim hodně hektická.

Zatímco „tak trochu Američani“ vyjednávali s úřady a sportovci, vznikla „koncertní rada“ ve které byli Michal Braxatoris, Radim Hladík, Michal Prokop, Luboš Schmidtmajer, Ivan Wünsch, Standa Diviš… Ta si vzala na starost produkci. Neměli to kluci jednoduché. Po Praze se rozneslo, co se chystá, hodně rychle. Kapely se nabízely jedna přes druhou a čas pro koncert byl omezený. „Radní“ museli vybírat šťastnou třiatřicítku z více než šedesáti kapel.

Nejneuvěřitelnější na celé téhle akci bylo, že se všechno povedlo zorganizovat během necelého měsíce. Nic na tom nemění skutečnost, že žádost o pomoc zemětřesením postiženým obyvatelům Sovětského svazu mohly úřady otevřeně odmítnout jen těžko. Mohly se však tvářit vstřícně a kladením nesplnitelných podmínek oddalovat vydání povolení do nekonečna až k úplnému vyhnití. Jazzová sekce měla s tímhle přístupem bohaté zkušenosti. Že by tehdy zvítězila obyčejná lidskost? Možná ano. Záběry z Arménie byly opravdu drsné.

Já se dozvěděl o tom, co se chystá, až po Novém roce, když už bylo vše podstatné hotovo. Jednou k večeru zazvonil telefon a na druhém konci drátu se ozval Láďa Kantor z C & K Vocalu. Dlouho jsme se neviděli a byl jsem docela překvapený: „Co mně může asi chtít?“ Nenapínal. Během pár minut mi řekl, že se připravuje velký benefiční koncert a on dělá pro pořadatele produkci a režii. Vysvětlování zakončil dotazem, zda bychom byli ochotni ve Sportovní hale zadarmo zahrát. Musím říct, že mě překvapil. Opravdu mile překvapil. Myslel jsem, že na mě za ty roky v podzemí všichni nadzemní zapomněli, a Láďova nabídka mně vyrazila dech. Po dechu jsem však lapal ještě několikrát. To když začal přidávat podrobnosti o tom, jak si pořadatelé všechno představují.

Chystalo se něco nevídaného. Koncert měl trvat od 16.00 do 22.30. Široké jeviště mělo být rozděleno na tři pódia. Levé, střed a pravé. Na nich mělo vystoupit s deseti- až patnáctiminutovými sety více než třicet pražských kapel. Profesionálních, amatérských i podzemních. „Vsjo ravnó,“ jak říkají Rusové. A proč to jeviště rozdělené na tři části? Inu proto, aby se do pronajatého času vešlo co nejvíc účinkujících a odpadly zbytečné prostoje. „Všechna tři pódia budou ozvučena a nasvícena samostatně. Na všech budou postavené i nástrojové aparatury a bicí, takže žádné dlouhé výměny. Když se dohraje na prvním, světla zhasnou, rozsvítí se druhé a koncert bude bez pauzy pokračovat. Pak se rozsvítí třetí a tak pořád dokola. Koncert bude odsejpat bez pauz a na prázdných, nenasvícených pódiích budou mít všichni celkem dost času na přípravu i balení nástrojů,“ vysvětloval Láďa. Polkl jsem naprázdno. Něco takového se v Praze ještě uspořádat nepovedlo!

Po zkušenosti z Vlnobytí jsem nicméně zapochyboval, zda budou všechny kapely schopné dodržet určený čas. „Něco takového nepřichází v úvahu,“ ujistil mě režisér a pokračoval: „Pokud půjde o jednu, dvě minuty, nic se neděje, nějakou rezervu máme, ale pokud by někdo chtěl přetáhnout víc, vypneme na pódiu proud a na dalším se bude pokračovat podle rozpisu!“

„Víš, my ale nemáme papíry. Nebude to problém?“ musel jsem ho varovat. „Na to se vyser, to není tvoje starost. Ujišťuju tě, že dramaturgii uděláme tak, jak chceme my, i kdyby se komanči posrali. Za to, že vystoupíte, ručím!“ odpověděl Láďa a přidal, že nehodlá naše vystoupení nijak tajit a budeme na povolovačce, plakátech a propagačních materiálech.

„Tak já ti zítra zavolám, musím se zeptat kluků z kapely, jestli budou mít čas,“ ukončil jsem náš rozhovor a doufal, že kluci čas mít budou.

Položil jsem telefon a chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval a došlo mi, že se to opravdu stalo, že to nebyl jen sen. Když jsem večer na zkoušce o Kantorově nabídce řekl spoluhráčům, byli na tom podobně. Aby ne! Poprvé od koncertu na Pražských jazzových dnech v listopadu 1979 měla moje kapela šanci vystoupit v Praze víceméně legálně. A zdálo se, že to půjde bez všech těch menších či větších fíglů a podvodů, které byly k těm několika nepovoleným vystoupením ročně nutné. Bezhlavé ano však nepadlo. Probírali jsme docela dlouho, zda to není nějaká léčka, kterou na nás režim ušil. Nakonec jsme usoudili, že není. Věřil jsem, že v něčem takovém by Láďa Kantor nejel. Večer jsem mu zavolal, že s náma může počítat, a za pár dní přišel rozpis, co a jak a kdy a kde.

* * *

V sobotu čtrnáctého, v den koncertu, který měl pro mě a kapelu všechno změnit, jsme si museli přivstat. Zvukové zkoušky se konaly v obráceném pořadí, než se vystupovalo. Kvůli mladým hokejistům se nedalo ani stavět ani zkoušet den předem, a tak se všechno muselo odbýt téhož dne. Aparatura se začala stavět po půlnoci, a protože kapel bylo hodně, začínaly zkoušky hned po jejím postavení, brzy ráno. Hodně brzy ráno!

My jsme měli hrát až někdy v polovině koncertu, což znamenalo dorazit do Juldy Fuldy ještě před desátou. Nezvyklý čas pro rockery, ale zvědavost, napětí a obavy z toho, jak všechno dopadne, způsobily, že jsem se probudil ještě před svítáním a znovu nezaspal. Podobně na tom byli i ostatní, soudě podle toho, že na Kačerově jsme na nikoho čekat nemuseli.

Naložili jsme naše věci a v devět třicet jsme byli ve Fučíkárně. Přihlásili jsme se v produkci a jeden z dobrovolných pomocníků nás zavedl k šatnám. Vybalili jsme a čekali, až na nás přijde řada se zkoušením. Mezitím jsme studovali časový rozpis koncertu, který byl vyvěšen v šatně. V 16.00 měla na levém pódiu zahájit koncert kapela Markýz John. Po nich pokračovala na pravém kapela Yetti a pak se cikcak střídaly další. Dux, Žentour, Dr. Max, Ivan Hlas a Nahlas, Jablkoň, Čp. 87, S. L. S., Blue Effect, Jižní pól, ASPM, KNS. (= Krásné nové stroje), Panika, Petr Kalandra, Máma Bubo, MCH Band, Vladimír Mišík, PVO (= Psí vojáci osobně), Egypt, Echt!, Nerez, Hudba Praha, Precedens, Vladimír Merta, Framus 5, C & K Vocal, Krausberry, Kalandra & Viklický, Abraxas, Mandragora a Babalet. Ve 21.55 měl koncert končit vystoupením Yo Yo Bandu. Dost nás překvapilo, že jsme, jako kapela vystupující v posledních letech na otevřených akcích jen minimálně, dostali pro vystoupení velmi dobrý čas. Hrát jsme měli od 18.55 do 19.05 v bloku nejznámějších kapel. Hynek se radoval, že je to skoro „prime time“ a že hala už bude pořádně plná, ale ve mně byla malá dušička. Po letech, kdy jsme byli na soukromých koncertech hýčkáni přátelskými kamarády, jsme najednou měli hrát před cizími, na naši hudbu zcela nepřipravenými lidmi. Začala na mě doléhat tíha odpovědnosti.

Zvukovou zkoušku jsme zvládli bez problémů a rychle. Zvukař uměl. Zabývat se tím, že by nám koncert zazdil, jsme se opravdu nemuseli. Přemístili jsme se tedy na chvíli do společného prostoru pro účinkující, kde se u občerstvení družili nevyspalí rockeři. Některé kluky jsem vůbec neznal, jiné už hodně dlouho neviděl: „Kdes byl zalezlej, co nového, co jsi dělal celou tu dobu?“ „Dobrý den, pane Chadimo, chodil jsem už na Extempore, rád bych se představil…“ atd. Vedle známých jmen jména neznámá, ale nikdo nemachroval. Atmosféra plná tolerance a pocitu sounáležitosti. My jsme rockeři, jedna rodina! Velmi příjemné! Všichni si ty vzácné okamžiky jaksepatří užívali. Chvíli jsme si užívali i my, ale pak jsme si dali raději pauzu. Do začátku koncertu zbývalo ještě dost hodin a bylo jasné, že kdybychom zůstali v hale s tou euforií a alkoholem, mohlo by to špatně dopadnout.

Vrátili jsme se kolem čtvrté. V zákulisí přibylo hudebníků, publicistů, pořadatelů, producentů, různých vocmrdů, se záznamovou technikou dorazila i ČST.

Bylo veselo, ale podroušených jedinců bylo zatím jen pár a podroušeni byli lehce. Začal jsem se na naše vystoupení těšit. Čím dál víc jsem si byl jist, že dopadne dobře. Podobně jako kdysi v případě Milé čtyř viselců v Lucerně.

Těsně před začátkem koncertu si nás pěkně vychutnal šéfrežisér Kantor: „Volal Míra Štěpán, a že prej máme zaříznout dva účinkující. MCH Band a Vladimíra Mertu!“

„Proč zrovna nás a Mertu?“ proletělo mně rezignovaně hlavou a těžce jsem se smiřoval s tím, že je po všem.

Když Láďa uviděl naše zklamání, rozhodl se nás dlouho netrápit: „Poslali jsme ho do prdele, buďte v klidu!“ křikl zvesela a zase zmizel.

„Že by se nás pokusili sebrat před vystoupením, jako to chtěli udělat kdysi s Extempore na Folimance?“ nadhodil jsem řečnickou otázku Slávovi. Usoudili jsme, že ne, a přestali na případná protivenství myslet.

 

Potom už si pamatuji, jak nás Láďa posílá na jeviště. Během setu Máma Bubo jsme vlezli na ztemnělé pódium a ve fofru začali stavět nástroje a drátovat. Pak se rozsvítilo, Láďa představil MCH Band. Žádný velký ohlas. Nemile překvapen jsem si uvědomil, že už nás většinový pražský posluchač nezná. „Tak uvidíme!“ řekl jsem si a začali jsme hrát Tag um Tag. „Sakra, jak nám to pěkně zní. Ve velkých prostorách bychom asi měli hrát co nejvíc. Jsme vlastně halová kapela!“ napadlo mě najednou s údivem. Zvuk byl opravdu bezvadný. Obecenstvo jsem začal vnímat po první písničce. V hale bylo lidí jako máku, dobový tisk uváděl odhady v rozmezí 7500 až 14 000, a když jsme první kus dohráli, následovalo nečekané a bouřlivé hurá. Sebedůvěra nám geometrickou řadou narostla. Další dva kusy Es gibt nur einige a Die Welt ist voll Güte už jsme si užívali. Konec. Lidé jásali, řvali nadšením a vyvolávali přídavek. V několikrát citované Gramorevue 4/1989 Vojta napsal: „To je úžasný, hučí za mnou dva šestnáctiletí, a ačkoliv nemohou vědět nic o Extempore, vytržení z reality zírají na MCH Band, který po dlouhé době před tolika lidmi předvedl soustředěný a velmi sugestivní výkon.“ Chlíbec k tomu v témže článku dodal: „Nejvíc mě překvapil Chadima jako naprosto vážný člověk, který má čistý vztah k muzikantům i branži.“ S trochou hořkosti jsem pochopil, že pro drtivou většinu publika se stal MCH Band objevem sezóny.

Po příchodu do zákulisí nás obklopili přítomní hudebníci, publicisti a bůhvíkdo ještě. Gratulace, plácání po zádech, každý nám chtěl potřepat rukou. Inu, jako po dobrém koncertě. Po špatném všichni raději potichu zmizí. Mezi chumlem gratulantů se objevil i chlapík, který mně začal vysvětlovat, že ten vůl z mé knížky, který chtěl před mnoha lety po návštěvnících festivalu u vstupu do amfiteátru, aby si zakrývali nebo sundávali trička a nášivky s britskými nebo americkými symboly, byl on. A činil tak proto, že fízlové hrozili, že jinak „to všechno zrušej“. Ach jo. „Všichni chtěli něco zachránit a vlastně nezachránili nic,“ pomyslel jsem si otráveně. Už ani nevím, zda jsem na to něco řekl. Asi nic. Zmíněnou pasáž jsem si nepamatoval. Chlapík viděl, že vůbec nevím, o koho jde, a tak se představil: „Já jsem doktor Chlíbec z PKS“ a pokračoval: „Nechtěli byste se stát profíky?“ Uf! To byla síla! Zalapal jsem po dechu ještě víc, než před týdnem, když mi Láďa Kantor nabídl, abychom si zahráli na Koncertě pro Arménii. Čuměl jsem jako vůl. „Co se to proboha děje?“ honilo se mně hlavou. Po chvíli jsem se vzpamatoval a odpověděl, že to bohužel půjde těžko:

„Já už nikdy žádné přehrávky před zkušební komisí dělat nechci a nebudu.“

„To nevadí, vezmu vás i tak!“ odpověděl Chlíbec.

„Kecáš! Asi to myslíš dobře, ale přece není možné, aby ti to u rudých šéfů agentury prošlo!“ pomyslel jsem si v duchu. Ale když mě požádal o telefonní číslo, tak jsem mu ho dal. Co kdyby? Začínala rozporuplná doba, kdy zázraky bylo možné očekávat i bez flanďáků.

 

Mikoláš Chadima: Alternativa II. Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci

Foto 1. MCH Band ve Varšavě před poutačem na dvojkoncert s francouzsko-holandskou skupinou Encore + Grande. Zleva stojící MCH, Antonín Korb, Sláva Simon, Vladimír Helebrant. Pod náma Tomáš Křivánek – 4. dubna 1988 (foto Marta Chadimová)

Foto 2. MCH Band ve Varšavě. Čekáme na zvukovou zkoušku v hledišti kina Riviera. Zleva Tonda Korb, Vladimír Helebrant, MCH, Marta Chadimová, Sláva Simon – 4. dubna 1988 (foto Tomáš Křivánek)

Foto 3. MCH Band v Juldě Fuldě na festivalu Bohemia Rockquell. Ano, to je ten fesťák. Esťáci nechtěli, abychom na něm hráli, a tak mě přišli sebrat do práce. Jak vidět, nevyšlo jim to. V obleku jsem věru nehrál často – 22. srpna 1989 (foto Jiří Volek)

Přidat komentář