Miloš Hroch et al.: Křičím: „To jsem já.“ Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost

Na první pohled je to moc pěkná, graficky svěží, nápaditě pojednaná kniha; klobouk dolů před Studiem V8. Když ale zalistujete blíž, máte dojem, že něco podobného jste přece nedávno četli v jednom z největších podvodů domácí kulturní publicistiky po devětaosmdesátém, v trilogii Kmeny, v tom brutálním a cynickém byznysu, který úspěšně nakrouhal všecky zdejší alternativy, subkultury a další umělecké okraje posledních dekád do lehkého fit-salátu pro zpovykaný mainstream, který si tuze rád provětrá chuťové pohárky jakýmkoli exotickým soustem; a nejen témata, i některá jména se tady shodují. A když se nakonec titulem prokoušete od á do zet, jste nutně na rozpacích: Ne že by se to špatně četlo, čte se to dobře, podobně jako se na to dobře kouká, ale – co ta kniha vlastně chce říct, a komu?

Tomu, kdo ví, kdo se ve vykolíkovaném terénu nějaký čas pohyboval, kdo má o metodě i estetice do-it-yourself nějaký pojem, nedá kniha nového nic. Od toho jsou tu jiní autoři, jiné tituly, jiné zdroje; počínaje Alternativní kulturou (2001) a konče třeba knihovnou Libri Prohibiti nebo (chrono)logicky navazujícím webem Subcultarch (subcultarch.ff.cuni.cz/cs/archiv). Tomu, kdo neví, kdo se nepohyboval, ale rád by věděl a pohyboval se aspoň dodatečně, symbolicky, jsou v knize k dispozici příspěvky dvou základních kvalit: buď solidní exkurzy do vybraných oblastí, horizontální i vertikální sondy, které mají potenciál dát dobrý a někdy ještě lepší pojem; anebo vesměs špatně maskované autorské prezentace vlastní výjimečnosti, sebevědomě artikulované narativy, které mají za to, že pojednat vybrané téma rovná se pojednat svého génia… Pardon, nezaznělo ještě, o co tady jde: o knihu publicisty Miloše Hrocha a devítky dalších autorů nazvanou dost křiklavě – Křičím: „To jsem já.“ Přičemž to hlavní asi sděluje podtitul: „Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost.“

 

Veselý hroch Mirek

Pokud by měl čtenář brát předmluvu jako návnadu na to, co přijde v dalších sedmi tematických kapitolách, nejspíš by knihu odložil ad acta. Karlu Veselému se sice podařilo popsat hezkých pár stránek, ale vyjma obecností, slušné porce napěněných emocí (na prvním místě nostalgického sebedojímání), a s tím spojených neúprosných frází a klišé, korunovaných příměrem „dělat fanzin“ = „držet poprvé v náručí své dítě“, neříká jeho text zhola nic. Druhý z úvodů obstaral Miloš Hroch. Jeho příspěvek má sice poněkud nižší míru zálibných autoreferencí, ale i tady najdeme metafory, které působí minimálně divně: fanzin je „nemoc“, kniha zachycuje „fanzinovou horečku na českém území“. Proč ty klinické souvislosti? Co je na vydávání fanzinů nenormálního? Vždyť nejde o nic jiného než o romanticky typizovanou aktualizaci boje (křičícího) já se světem, subjektu s objektem, principu slasti s principem reality. Není ta Hrochova optika náhodou převrácená, nestojí na hlavě? Nemocný je přece mainstream, to on má setrvale zvýšenou teplotu, leží nemohoucně na zádech a kope nožičkama. Okraj potřebuje střed daleko míň než naopak: Centrum by bez periferie chcíplo. Stejně jako by stroj sotva začal fungovat, kdyby na počátku jeho „života“ nebyl člověk. Tak jakápak nemoc. Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, kterou Hroch zmiňuje, když hledá mosty mezi samizdatem a fanziny, jde pak možná ještě blíž k jádru věci a zároveň hlouběji do historie; koncepčně razí ovšem spíš přístup villonovský než romantický, spíš mimo než proti: Nezajímáte nás, nechte nás být. Hroch si ale Jirousem nakonec moc neposlouží, rozlišuje totiž tvůrce fanzinů na „disidenty“ a „chalupáře“, na ty, kdo vědomě kladli odpor totalitní moci, a na ty, kdo chtěli jenom klid na své neškodné kutilství. Po devětaosmdesátém se v tomhle ohledu moc nezměnilo. A nic zásadního nezměnilo ani vítězství digitálu nad analogem a kvanta nových médií po roce 2000. Nepřítel jenom mění masky a pořád platí, že ho lze vyzvat na zteč, nebo se k němu otočit zády.

Viktor Palák pojednal ve svém textu téma metalu. V jeho pohledu na věc se všecko točí kolem jedné postavy. Je to možné, potenciál metalové hudby tomu odpovídá, a nejen té domácí. Jak zpívali před třiceti lety Hrdinové nové fronty: „Vůbec není možný poslouchat ten šílenej heavy, heavy metal.“ Následující kapitola jde jistě zajímavějším terénem, stopuje „první kroky ve strojovém kódu“. Jaroslav Švelch píše s gustem, se zřetelným vhledem, věcně, přesně, bez neurotických tiků, kterými by se mu do pera dralo ego. Pohybuje se žánrově na pomezí historické studie a reportáže, rekonstruuje „nádherné dobrodružství“, které s prvními kompjůtry z ciziny zažívali zdejší nadšenci zkraje osmdesátých let; mluví o „chalupářském“ kutilství i „disidentském“ spiklenectví – o prvních zinech, komponovaných na způsob receptáře, důvěrného rádce, který má po kapsách spoustu skvělých fíglů a tajemství, třeba „univerzálního interface Mirek“.

 

Wicca v Předenicích

Pokud Miloš Hroch mluvil výše v souvislosti se ziny o „nemoci“, nebyl vlastně vždycky úplně mimo. Potvrzuje to text Jitky Kolářové zaměřený na fanziny s tematikou feminismu. Způsob, jakým se autorka rozhodla kázat městu a světu, je totiž v jádře božský: před jejím angažmá nebylo nic, po ní jsou jen oddané žákyně (a sem tam možná nějaký nešťastný oddaný žák); to ona přináší poznání a pravdu, to ona mění věci k lepšímu, ostatní jsou úplně mimo. Protivná dikce, míchající zamindrákované, hysterické vychloubání s ideologicky zmrzačeným, povrchním čtením, někdy rovnou neznalostí textů i kontextů, začíná a končí vždycky bezpečně u autorčiny značky Bloody Mary. Minulost? Jen pokud jsem ji zažila. Souvislosti? Jenom kam vidím. Zatímco osobní zkušenost i seriózní prameny (třeba diplomová práce Jany Chaloupkové z roku 2014) připomínají, že prvním a zřejmě i klíčovým zinem na téma byla v Čechách už v první půli devadesátých let Wicca, skloňovaná tehdy i později v četných hovorech na Ladronce, na Sedmičce, na Sochorce nebo v Black Handu, a že o „ženské otázce“ běžně psaly i „mužské“ žurnály jako A-kontra, Autonomie nebo Alternativa (abychom začali prvním písmenem abecedy), Kolářová je s kořeny hotova raz dva, stačí jí pár řádků – a šup rychle od podružného pod svůj prapor. A hned vystavit účet: ženy jsou obětí brutálního útlaku, nekonečných předsudků, obtěžování, ponižování. Vážně teď a tady? Nebylo to náhodou jindy, není to náhodou jinde? A že prý ženy taky nemají běžně místo v punkových kapelách. Tak rychle nějakou kvótu sem! Ty obdivně skloňované Riot Grrrls do profilu Kolářově nakonec moc nezapadají – měly totiž občas na rozdíl od ní smysl pro humor, a tedy sebereflexi.

Pokud by se někdo mohl vychloubat svými zásluhami na „velkém díle“, pak možná Ivan Adamovič, autor příspěvku s tématem vědecká fantastika. Ačkoli jsou světy, které žánr sci-fi dobývá (u nás hlavně v osmdesátých letech), jednak stereotypně stavěné, jednak v jádře zoufale odcizené, doslova nelidské, zvládl autor jejich fanzinové otisky pojednat jako zábavné, byť lehce nostalgicky stylizované čtení, kde lze ocenit souběžně šíři záběru i cit pro detail. Zkuste sami, jak byste obstáli. Zaprvé: Jak se jmenoval a odkdy fungoval v Čechách první sci-fi fan klub? (Villoidus, 1979). Zadruhé: Jak se jmenoval a jakým rokem je datovaný první český sci-fi fanzin? („Publikace Vega, která vyšla v Plzni roku 1977 jako příloha zpravodaje trampské osady Předenice“). Zatřetí: Kolik zinů na vědeckofantastické téma vycházelo v Čechách v roce 1986, a kolik v roce 1990? (šestadvacet; kolem padesátky).

 

Hluboká je orba…

A dál? Miloš Hroch podruhé. Tentokrát na téma hardcore punk. I tentokrát nic moc. Podobně jako v případě metalu nebo feminismu: pars pro toto je možná lákavá, pohodlná metoda, ale vypovídá pořád spíš o části než o celku. Hroch našel zalíbení ve Filipu Fuchsovi a jeho Hluboké orbě. Není se co divit: ten žurnál je legenda, a Fuchsův materiál o punku, zařazený do Kmenů 0 (2013), přesahuje kvalitou i neslábnoucím zápalem ostatní materiál o hlavu, možná o dvě. Orba sice vycházela třiadvacet let, ale nebyla rozhodně jedna za všechny, a už vůbec ne vždycky a všude. Z punkového, a ještě spíš hardcorového podhoubí vyrazily v devadesátých letech desítky fanzinů, některé s lokálním dosahem, nákladem i významem, jiné v nákladu několika stovek a k mání po celé republice. Značky, které Hroch nezmiňuje? Stačí nalistovat jmenovaný web Subcultarch. Spektrum je ale jasné: od militantního straight edge pod vlivem Krišny po surový, nihilistický alko-punk; někdo po vertikále, jiný po horizontále. Názorová pestrost a diskuse byly na pořadu dne, stejně jako skupinkaření a hry na výjimečnost. Nakonec tu pár jmen musí padnout, bez nich by tuzemský hard core punk posledních pětatřiceti let (a s ním samozřejmě jeho fanziny) byl sotva poloviční: Štěpán Stejskal, Petr Bergmann, Martin Valášek, Robert Vlček, Miroslav Pátý – a za kronikáře Alex Švamberk. Hroch z nich příznačně jmenuje jednoho jediného.

Pak komiks. Antonín Tesař to rozhodně neměl snadné: Co přidat po sedmikilových Dějinách československého komiksu 20. století (2014)? Přežvýkat, zopakovat, zabrousit do nejmenších detailů, kam se autorský tým třeba nedostal? Zmínit původní americké vlivy, první zdejší počin (dvě čísla zinu Kombajn z let 1977 a 1978), přidat pasáž historickou a teoretickou? Dalším klackem pod nohama je pak fakt, že ani po roce 2000, natož v devadesátých letech minulého století, se domácí komiks nedá jasně dělit na mainstream a alternativu, na oficiální a neoficiální. Alternativa byla a pořád je vlastně všecko: Bubble GunBedeman, Sorrel i Zkrat, a nakonec i nejčtenější a nejdéle vycházející fanzinově-časopisecká dvojka u nás CrewAargh!

 

Mnoho a nic

Finále patří autorské dvojici Pavel Turek–Michal Nanoru. Jejich tématem je fotozin. Hned od prvních řádků je jasné, že i tady platí, co platilo o většině dosavadních aktivit zejména druhého jmenovaného, třeba o výstavě s rádoby světáckým názvem Only The Good Ones, připravené před čtyřmi lety pro Rudolfinum: Much Ado About Nothing. Povykuje se mnoho a skoro pro nic i tentokrát: Fotoziny nemají tradici ani předrevoluční, ani porevoluční, vycházejí v nákladu několika desítek kusů a zájem o ně jeví maximálně pár nadšenců. Není divu: Současný svět je natřískaný obrazy k prasknutí. A nejen těmi kultivovanými na vysoká, jedinečná témata, ale i těmi nekvalitními na témata nejnižší, obyčejná a všední. „Lovit“, „sbírat“ anebo prostě cvakat může dneska kdokoli kdekoli cokoli, obrazy užitečné i neužitečné. A protože stejná svévole zdomácněla i v recepci, otázky „proč“ a „co s tím“ ztratily na relevanci, vyvanuly. Patologický narcismus autora ale neomlouvá, je nanejvýš směšný. Podobně jako výroky typu „vyrvat pár informací a emocí ze spárů chaosu“, které mají tvůrčí i recepční svévoli podle Turka a Nanoru legitimizovat.

Pravda o fotozinech, ale i fanzinech obecně je nakonec zřejmě jinde: v nostalgii. V tomhle regresivním stavu ducha, který čerpá slast z jistoty toho, co bylo. Dřív bylo všecko jednodušší, vybrané fasety světa se daly obsáhnout, pojmenovat, pochopit. Žurnál se dal vyrobit doma na koleni, za použití psacího stroje, nůžek a lepidla, rozmnožit u známého na kopírce, vzít večer na koncert nebo rozeslat druhý den poštou distributorům po republice. Fungovala síť spřízněných volbou. Spiklenectví, solidarita, kreativita. Než ji k obrazu svému přepsala či přesněji vyzmizíkovala virtuální síť privátního sebezbožšťování. Současnost je chaotická, neutříditelná – a ziny nejsou víc než eskapismem svého druhu. Útěkem z nastalého zmatku k minulým ostrovům pozitivní deviace. Návratem do konejšivé náruče imaginativně i revolučně nabitého dětství. Povzdechem nad zmarněným potenciálem všech současných i budoucích revolucí a nad zvadlou, vypelichanou imaginací. Fanzin je stesk po „lidském člověku“. I proto by si zasloužil trochu náročnější, komplexnější (kde jsou třeba ekologové, anarchisti, skinheads?) a odpovědnější přístup, než nabízí právě pojednaná kniha.

 

PageFive, Praha 2017

 

Přidat komentář