Stalo se to někdy v první půli osmdesátých let. Do gymnaziální třídy, kde jsem od života mnoho nečekal, vstoupil recitátor Mirek Kovářík. Spíše než vstoupil bych řekl vtrhl. Vlastně ani to slovo „recitátor“ k němu plně nesedělo. Začal totiž po třídě pobíhat – brázdil uličku uprostřed, a přitom nás zasypával verši. Spíše než interpret poezie působil jako performer, minstrel, žakéř a busker (i když tohle slovo se tehdy ještě nepoužívalo). A mezi těmi autory, které nám tehdy představil, byl Jiří Orten. Někdo byl otrávený, někdo okouzlený.
Mnohokrát jsem pak byl na představeních Mirka Kováříka, takže vím, že Ortenovy Elegie jsou jedním z jeho erbovních textů. Podobně jako poezie a próza Václava Hraběte nebo verše Ivana Blatného. Logicky, Kováříkův přístup se proměňoval v čase. Jestliže před lety – a Mirek Kovářík má za sebou mnohadesetileté působení v někdejším Docela malém divadle v Litvínově, s recitátorskými pořady všude možně, v rozhlase i s pořady veršů mladých autorů Zelené peří v klubu Rubín, v Malostranské besedě a porůznu po republice – vystupoval energicky, gesticky, reliéfně – jak to bere teď? Nahrávka z nakladatelství Galén dává dobrou příležitost to pochopit.
Podmalovávají ji futuristické zvuky autora hudby Jiřího Pertla, ale hlavní je tady, pochopitelně, Kováříkův hlas. Na zralého muže, který překonal osmdesátku už před několika lety, je to hlas podivuhodně chlapecký. Snad je to tím, že Kovářík se v „neviditelném“ médiu musí obejít bez pódia. A tak se hlasově vrací zpátky, což ho zvláštně přibližuje autorovi Elegií. Orten je napsal ve dvaadvaceti letech, nedlouho před smrtí za nacistické okupace, kdy si naplno uvědomoval fatální rozměr situace pro básníka z židovské rodiny… a představují jeho majstrštyk. Kovářík se odvolává na básníka Ivana Diviše, který říká, že ve srovnání s Májem K. H. Máchy obstojí až právě Ortenovy Elegie.
A co o nich soudí sám Mirek Kovářík? „V každé té elegii si můžeš představit jinou situaci, jinou nutnost se s tou situací vypořádat. První elegie je vlastně vstup. Druhá je erotický sen, čtvrtá, to je vlastně dětství, ta čtvrtá znamená, že všechno krásný už bylo… pátá obsahuje v podstatě to, co Orten od sebe pořád musel odhánět, tu svou krutou dobu, kterou se v sobě snažil zahltit, přepít. Pátá je tedy takzvaně opilecká. Ovšem není to hanebný opilství, je to vznešenost: Vesmír se opil krví naší hrůzy, motá se zbrkle… Pátá elegie, to je projekce člověka, který z toho chce nějakým způsobem uniknout, udusit to v sobě a žít. A Šestá elegie… tenkrát se ještě nenosily hvězdy, Orten umřel těsně předtím, než to začalo, už ale nesměl na Matějskou pouť. V Šesté elegii vystupuje poník z pouti, který autorovi nakonec řekne: Jdi hezky domů. Uč se čarovati. Já jsem se tam vypravil, na pražské Výstaviště, bylo to nějak hned po revoluci, zkraje devadesátých let, a tam jsem si to říkal a natáčel. Hledal jsem prostředí pro Šestou elegii. No a Sedmá elegie, tedy Píši vám, Karino…, to je jedna z nejrecitovanějších českých básní, je krásná, ale je v ní asi drápek zrady Ortenovy přítelkyně, která se s ním rozešla. A v Osmé elegii si Orten myslí v podstatě už na věci poslední, a teď se teprve všechno sesune a přijde Devátá, Devátá jako u Beethovena. V ní je všechno a závěr navrch.“
Při našem rozhovoru pro noviny, když bylo Mirkovi Kováříkovi osmdesát, uvažoval nad tím, jak vlastně Elegie interpretovat. Cítil určitý limit věku, co se týká fyzické akce. Vypořádal se s ním zniterněním projevu. Nahrávka Elegií v podání Mirka Kováříka tak představuje komorní projev někoho, kdo se už setkal s mnohým z toho, o čem Orten píše. Jiří Orten jasnozřivě pronikl do metafyzické podstaty světa i mezilidských vztahů, do toho, co už má Mirek Kovářík ověřeno na vlastní kůži. Zralý interpret s takřka nekonečnou zkušeností se tady setkává s básníkem, kterému to všechno chybělo, a musel se spolehnout jen na intuici. Je to setkání v trochu nadzemských kulisách. Pravda, u Ortenových Elegií vlastně není důležitý autorův věk – a stejně tak Kováříkův projev plyne času navzdory. Zároveň je v něm nadšené přesvědčení, že poezie říká něco podstatného – to samé přesvědčení, s nímž běhal mezi školními lavicemi, se kterým vystupoval před plnými amfiteátry i při komorních akcích. Pozoruhodná záležitost.
Galén, 2019