Miroslav Vitouš: KLÍČ K ŽIVOTU

Kniha Klíč k životu (Galén) přináší vzpomínky Miroslava Vitouše (* 6. prosince 1947 v Praze), českého jazzového kontrabasisty a baskytaristy. S bratrem Alanem a klávesistou Janem Hammerem ml. založil v roce 1961 Junior Trio, nejslibnější českou jazzovou kapelu všech dob. Po vítězství v mezinárodní hudební soutěži ve Vídni (1966) si zajistil stipendium na Berklee College of Music v americkém Bostonu a odešel do USA. Patří mezi nejlepší kontrabasisty světa, hrál a nahrával alba se světovou jazzovou elitou (Chick Corea, Herbie Mann, Miles Davis, Jack DeJohnette, John McLaughlin, Terje Rypdal, Herbie Hancock, Jan Garbarek, Stan Getz, Michel Petrucciani a další). Je zakládajícím členem skupiny Weather Report, s níž natočil její první, nejlepší alba, a leaderem vlastní Miroslav Vitous Group. Natočil též několik desítek vlastních alb a na mnohých jiných hostoval jako vyhledávaný hudebník.

Od bílé knížky k americkému občanství

Cestovat už jsem mohl, jezdil jsem na takzvanou bílou knížku. Americký pas jsem neměl, ale jako každý jiný člověk s trvalým pobytem jsem časem obdržel takzvaný bílý pas, k němuž jsem při každé cestě do zahraničí potřeboval vízum.

A obstarat tolik víz nebylo lehké. Pět, někdy i šest jsem jich musel mít, hráli jsme všude možně po světě, minimálně čtrnáct dní jsem vždycky kolem toho lítal.

Ale když jsem to kolečko po ambasádách absolvoval, alespoň jsem věděl, kam jedu. Přesně tak se pak lidi v té zemi k nám chovali. Jako úředníci na jejich ambasádě. Úplně všude. V Anglii, Francii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Belgii. Jezdili jsme hlavně tam, kde se konaly jazzové festivaly.

Vízová procedura se stále opakovala a byla dost únavná, tak jsem nakonec udělal zkoušky z americké historie a dali mi americký pas. Po dvanácti letech.

To jsem ale odbočil.

Jsem v Japonsku na turné s Herbiem Mannem, mám za sebou první úspěšnou desku, a právě tam mě a ještě avantgardního kytaristu Sonnyho Sharrocka dostihne telefonát od Milese Davise, abychom s ním šli do stabilního angažmá.

Pro nás zpráva zpráv. Oba jsme obratem podali legální třítýdenní výpověď – a chudák Herbie se rozplakal.

Bylo mi ho líto, byl to opravdu výborný člověk.

Další perlička – asi za půl roku se objevilo interview s Herbiem v jednom důležitém magazínu, kde prohlásil, že mě musel vyhodit, protože jsem mu začal dirigovat kapelu. Asi se ho můj odchod hodně dotkl.

Tady bych možná měl zmínit, že od Milese Davise právě odcházel Herbie Hancock a bubeník Tony Williams. Každý z nich stavěl svou vlastní kapelu a oba mi volali téměř denně už skoro půl roku, abych u nich nastoupil.

Tehdy jsem ještě nemohl od Herbieho Manna odejít, neboť jsem měl určité finanční závazky a potřeboval jsem stálý příjem. Ten mi ale ani Hancock ani Tony poskytnout nemohli.

Z Japonska jsem se každopádně vracel ve velmi dobrém rozpoložení, neboť moje deska byla velmi, velmi úspěšná, a konečně mě čekalo dlouho vytoužené angažmá s Milesem Davisem.

Rychlý vzestup, rychlý pád

Byl jsem na vrcholku jazzového Everestu, netušil jsem ovšem ani zdaleka, co všechno mě tam čeká.

Po návratu nastala krátká pauza a po ní začalo několik zkoušek s Milesem Davisem u něj doma. Vlastnil dům uprostřed New Yorku na 72. ulici, West. Mezi vysokými newyorskými apartment houses na vás občas ještě i dnes vykoukne jednotlivý dům. Ten jeho byl jedním z nich.

Milesova nová kapela zkoušela ve složení Keith Jarrett – elektrické varhany, Jack DeJohnette – bicí, Airto Moreira – perkuse, Gary Bartz – saxofon, a já. Ty zkoušky se uskutečnily asi tři, hned potom byl koncert v New York Upstate College a pak tři týdny turné v Kalifornii.

Trochu mě překvapilo, že Miles chtěl ode mě jen hru na elektrickou basu, na akustickou nic, nula.

Na prvním společném koncertě jsem opravdu hrál jenom na tu elektrickou, a celou tu dobu jsem musel koukat na to, jak přede mnou leží moje akustická basička, úplně nepoužitá.

Koncert byl úžasný.

Já jsem si ale nemohl pomoci, a místo abych se v rytmické sekci držel ponejvíce své otrocké basové role, to jest abych v podstatě opakoval jednu figuru, tak jsem to nevydržel a v určitých místech jsem začal Milesovi odpovídat. Což jsem neměl…

Vznikla z toho sice fantastická hudba, neboť Miles konverzaci se mnou krásně držel, nebylo to ale to, co si přál.

Hned druhý den jsem dostal padáka.

Zajímavé je, že po pětadvaceti letech nechal hrát úplně stejným způsobem basistu Marcuse Millera. Jenže tam asi přišla iniciativa nebo alespoň svolení přímo od Milese. Nesmělo to být naopak.

Pro mě to bylo nejen zklamání, ale i čára přes rozpočet. Podle zákona hudební unie mi správně měl zaplatit minimálně dva týdny hraní, protože moji účast na svém turné zrušil pouhé dva dny před začátkem.

Rázem jsem z muzikantského vrcholu, který se měl dostavit někde ve slunné Kalifornii, spadl zpátky do newyorských piano-bass duo kšeftů za padesát dolarů, jen tak tak zaplatit nájem. Obrovské zklamání.

Ta situace mě donutila hluboce se zamyslet nad tím, co bude dál.

K Herbiemu Mannovi se mi potřetí už nechtělo, ani ke Stanu Getzovi. Cítil jsem, že přichází úplně nová etapa.

Vzniká Weather Report, točíme v CBS

Přemýšlel jsem hlavně o tom, s kým bych chtěl hrát. Jack DeJohnette byl s Davisem, Chick Corea měl vlastní trio s Davem Hollandem a Barrym Altschulem a Herbie Hancock i Tony Williams už měli své perspektivní kapely sestaveny.

Tak došlo nakonec na mého oblíbeného saxofonistu Wayna Shortera, který nedávno sám odešel od Davise a momentálně s nikým nehrál. Zavolal jsem mu, jestli by měl zájem o spolupráci – postavit se mnou kapelu. Řekl jen: „Zajímavý nápad, dám ti vědět.“

Asi za čtrnáct dní zavolal s otázkou: „Co bys řekl tomu, že bychom my dva měli kapelu s Joem Zawinulem?“

No, nebylo to podle mého názoru nejlepší řešení, ale souhlasil jsem. Hrál jsem se Zawinulem totiž nedávno v duu v jednom klubu, a hned mi bylo jasné, že Joe není pianista, kterého bych já osobně zařadil mezi velké jazzové hráče.

Nicméně dostali jsme kontrakt v CBS, prezidentem Columbia Records byl tehdy Clive Davis.

Začali jsme zkoušet dole na Manhattanu v Tom Di Pietro Studiu, kde se zkoušky a konkursy ponejvíce konaly.

Zkoušeli jsme různé bubeníky. Billy Cobham, který byl později členem Mahavishnu Orchestra, též Alphonse Mouzon a Don Alias se našeho konkursu zúčastnili. Náš dosavadní perkusionista Airto Moreira musel být totiž po natáčení první desky vyměněn, protože nemohl vyjet ven a vrátit se zpět do Spojených států. Stejný problém, jaký jsem měl v minulosti i já.

Postavili jsme korporaci – tři majitelé Weather Report (Wayne vymyslel název) – a současně naše vlastní vydavatelství Shoviza. Akcie byly pochopitelně taky tři, každý z nás dostal jednu.

A už tady, jak se později ukázalo, se chybička vloudila. Akcie nezněly na konkrétní jména. Kdo měl akcii v ruce, byl vlastníkem.

Na to jsem v té chvíli vůbec nemyslel.

Všichni jsme byli slavní. Já jsem byl jednička ve všech hudebních magazínech, Wayne byl jednička v saxofonistech a Zawinul vyhrál žebříček aranžérů a skladatelů. Tři jedničky spolu, to byla síla, to chtěl každý.

Po zhruba dvouměsíčním zkoušení jsme šli točit do studia CBS.

Tehdy tam pracoval Bob Duvier, který se záhy stal naším manažerem a s nímž jsem velmi úzce spolupracoval, protože jsem jako jediný z nás tří vlastnil kreditní kartu a řidičskou licenci.

Když jsme jeli na koncert, řídil jsem já, a taky se používala moje kreditka.

Ossiah 1971, hvězdný koncert v Mnichově

Naše začátky nebyly z nejlehčích. Naše jména zvuk měla, ale název kapely byl zatím neznámý.

Největší koncerty se konaly tradičně v Evropě a náš první jazzový festival byl Ossiach v roce 1971. Vznikla z toho velmi dobrá nahrávka a později vydal někdo ilegálně i cédéčko. Já jsem to poprvé slyšel teprve nedávno, v roce 2013, a musím říci, že některé věci se mi zdály o hodně lepší než na studiové desce.

Jednou v létě jsme vyrazili na italský festival v Perugii, na jediný koncert.

Dojeli jsme autobusem na místo a hodinu jsme nemohli vystoupit, protože lilo tak, že jsme raději čekali, až přestane. Nepřestalo. Provazy deště se spouštěly z nebe šestnáct hodin v kuse. Druhý den jsme měli hrát. Místo toho jsme dostali zaplaceno a z Říma letěli zpátky do New Yorku.

Po několika dalších koncertech se náš vlak začal pomalu rozjíždět a po vydání naší první desky s názvem Weather Report uspořádal Clive Davis za CBS její křest, na němž jsme i hráli.

Co jsme hráli, bylo hrozné. Možná proto, že jsme neměli k dispozici monitory, tím pádem jsme se neslyšeli, a taky tam bylo pozvaných pár „důležitých“ lidí, jako například Miles Davis a další, z čehož mohl vzniknout určitý tlak nebo tréma… Nevím, jak to nazvat. Výsledek naší hudební vložky se zkrátka vůbec nevydařil.

Podstatné bylo, že deska vyhrála spoustu anket, desku roku v DownBeatu i různě jinde po světě. V Japonsku dokonce Zlatou desku, což byla zpráva nad jiné příjemná, oznamující vysoká čísla z prodeje.

Mezitím se konalo další menší turné s workshopem v Hamburku (NDR Jazzworkshop 1971), které končilo v mnichovském klubu Domicile. Kapela už byla sehraná, a v Mnichově jsme zahráli opravdu hvězdný koncert. Každému sedlo, co měl hrát. Úplně perfektně. Chemie mezi námi fungovala dokonale. Všichni jsme byli šťastní, že se to konečně povedlo. Byla to absolutní špička.

Po návratu domů se ale jako naschvál stalo následující. Bubeník Alphonse Mouzon byl z kapely vyhozen. Občas se totiž bavil tím, že nám telefonoval a vydával se za někoho jiného. Brali jsme to s humorem, jenže tentokrát si bohužel naběhl velmi nešťastně.

Zavolal Waynu Shorterovi, vzala to jeho těhotná žena, která byla těsně před porodem, a on se jí zeptal sprostě: „Did you have that little mother fucker yet?“

No, a Wayne ho z fleku vyhodil.

Byla to škoda, už to krásně hrálo, celá kapela dohromady. Jenže Mouzon byl prostě takovej trošku divnej.

Našli jsme nového bubeníka, byl z Washingtonu a jmenoval se Eric Gravatt. Výbornej, trochu jinej než Alphonse Mouzon, ale skvělej. Po čase do něj ale začal šťourat Joe Zawinul způsobem, kterým se později proslavil u všech bubeníků, co s ním hráli ve Weather Report.

Chtěl od něj víc „fire“, jak říkal. Vyžadoval totiž od bubeníků maximální, až otrockou energii, aby on si pak jen tak občas ťuknul na piano. To byl Joe.

Gravatt byl ale taky číslo. Vzpomínám na dvě historky s ním.

Ta první se odehrála během našeho evropského turné, na trajektu z Kodaně do Švédska.

Sedíme v restauraci všichni – Joe, Wayne, já i Eric, a nesou nám knedlíčkovou polívku. Nám třem v ní plavaly čtyři knedlíčky, Ericovi jen tři. No a Eric, možná proto, že měl vedle sebe tříletého syna a manželku, se chtěl trochu ukázat, zavolal číšníka a začal: „Protože jsem černej, tak mě nebudete diskriminovat!“ A jel a jel. Prostě scéna až na půdu.

Jen jsme koukali. Ani Wayne, který byl též černé pleti, nic nepodotknul. Byl to trapas, který splaskl ve chvíli, kdy Ericovi přinesli čtvrtý knedlíček. Tečka.

Druhá vzpomínka je ze zájezdu do Japonska.

Eric se tak pohádal se ženou, že přišel na pódium a začal bušit do bicích s neuvěřitelnou energií. To bylo něco pro Zawinula, hned pookřál. Mimochodem, ten koncert je natočený a vyšel na CD s názvem Live in Tokyo. Tam je to slyšet.

Co se ale potom v Japonsku stalo, byla pro mě rána pod pás.

„Miroslav Vitouš věří v Miroslava Vitouše. A taky věří, nebo spíš ví, že jeho dílo má význam, a nehodlá ztrácet čas předstíráním, že je to jinak. Není divu, jen díky tomu, čeho tento šedesátiletý, v Čechách narozený basista a komponista dosáhl, se brzy ocitl v samém středu hned několika velmi významných hudebních uskupení a směrů. (…) Na takřka dokonalé nahrávce Now He Sings, Now He Sobs, kterou v roce 1968 natočil klávesista Chick Corea v triu s Vitoušem a bubeníkem Royem Haynesem, je krásně slyšet, proč se Vitouš stal tak žádaným – precizní, leč odvážná technika a bezchybný rytmus, spolu s úchvatnými melodickými obraty a nenasytnou chutí improvizovat.

Paul Olson, 2008

Přidat komentář