Monstrkabaret vystupuje z mlhy – v českém komiksu se něco děje

Původní český komiks pro dospělého čtenáře se konečně staví na nohy, na své vlastní nohy – a to cca v posledních pěti letech, kdy na scénu se svými prvními knižními díly postupně vstoupili Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík, Vojtěch Mašek a Džian Baban, Lucie Lomová a Jiří Grus. Tedy vesměs zástupci generace třicátníků a čtyřicátníků, kteří začali tvořit 8_monstrkabaret1nejdříve na konci osmdesátých let minulého století. Jako by konečně nazrál čas a probořily se zdi ghetta, v němž tento podivuhodný žánr, spájející leckdy v kongeniální výtvory fasetu literární s fasetou výtvarnou, prodléval jak za komunismu (kdy byl odložen ad acta coby otrávený plod imperialismu), tak prvních deset let po jeho pádu (během kterých se sice objevili mnozí nadšenci, ale své aktivity dobrovolně stáhli z očí médií a renomé získávali zvolna, jako exkluzivní novodobý samizdat). Původní český komiks se konečně stává tím, čím je na Západě už několik desítek let: regulérním a svébytným uměleckým vyjádřením, které má své místo jak na pultech knihkupectví, tak v kulturních rubrikách novin a časopisů.
8_monstrkabaret2Když v roce 2003 vyšel první díl komiksové trilogie o halucinujícím nádražákovi Aloisi Nebelovi, muži, jehož jméno a příjmení v příběhu symbolizují možná víc, než autorská dvojice původně zamýšlela, měl za sebou Jaroslav Rudiš (1972) jednak úspěšnou novelu Nebe pod Berlínem, jednak maximálně schopného vydavatele a manažera v jedné osobě – Joachima Dvořáka. Ne že by vyprávění z česko-německo-polského pomezí, rozhánějící mlhu nad tamějšími dějinami lásky a nenávisti posledních šedesáti let, nemělo literární i výtvarný potenciál – ale je evidentní, že masová propagace, které se mu dostalo, udělala své, čili přiměla ke koupi sešitu tentokrát ne stovky, ale tisíce čtenářů, a otevřela komiksu dveře bez výjimky do všech médií. Rudišův nebelovský scénář sice kopíruje téma autorových literárních prací (zmíněné Nebe pod Berlínem a loňský román Grandhotel), tedy téma útěku před vlastní identitou a zmoudřelých návratů do její náruče, a stejně tak výtvarná práce Jaromíra Švejdíka (1963) má zřejmý kořen v kresbě Franka Millera, autora mj. filmem proslaveného Hellboye, avšak četné autorské prvky jsou původní: autentická a evokativní je atmosféra jesenické lokality, i rozličné, tu více, tu méně uvěřitelné historky, které jsou na ústřední téma navěšeny.
Příběh Monstrkabaretu Freda Brunolda, který vymysleli a bohatě mytologicky i mediálně rozvinuli Vojtěch Mašek (1976) a Džian Baban (1977), má svůj počátek v roce 2004, kdy vyšel první díl této nekonečné komiksové série, černobílé album Sloni v Marienbadu; pokračování – Za vším hledej doktora Ženu – následovalo loni. Pod hravě aluzivními tituly obou knížek ožívá lákavě uvěřitelná mystifikace o titulním principálovi, jemuž alkoholická deliria vyplavují na mysl bizarní příhody, v nichž hrají své role členové jeho putovní ,freak family‘ a spolu s nimi tajné dějiny jednoho obzvlášť brutálního stalinského experimentu řečeného chobotizace. Bohatě vrstvený a dalšími a novými odbočkami a návraty neustále překvapující text, stejně jako výtvarná podoba díla, kresbou rozvíjející různé fotografické předlohy, spadá na první pohled do undergroundové produkce, přijatelné a srozumitelné jen pro úzký okruh fanoušků. Ale s postmoderním gustem paralelně vyprávěný příběh o příběhu (viz www.tichysyndikat. cz) a také jeho zdařilé prodlužování do dalších médií (divadlo, film, stripy apod.) katapultovalo pupkatého pábitele a jeho přátele na stránky týdeníků Reflex a A2, kde se s nimi čtenáři setkávají týden co týden.
8_monstrkabaret3Zatímco Fred Brunold a Alois Nebel vládnou především titulům svých knížek a na stránkách častokrát předávají slovo i obraz desítkám dalších postav, s nimiž autorská dua rozehrávají širokodeché digresivní partie – příběh Lucie Lomové (1964), publikovaný vloni ve Francii a letos v Čechách, je víc soustředěný a komornější: scenáristka a kreslířka totiž do titulu a hlavní role své knihy vsadila ženu. Sešit Anna chce skočit je výtvarně subtilní, ale rozlišuje: přítomnou dějovou linii charakterizují jednoduchá černá linka a tvarová ostrost, kdežto v retrospektivních a snových pasážích převládají šedé odstíny a tvary jsou znatelně oblejší, vybledlejší, jakoby částečně utopené ve stínu. Lomová napsala a nakreslila variaci archetypálního příběhu o vzpouře a zrání: v jejím komiksovém podání prochází mladistvá hrdinka iniciačním setkáním, jež spustí nejen další dějové eskapády, ale také žánrovou mlýnici, v níž se semílají a promílají postupy a prvky detektivky, melodramu, thrilleru i rodinné autoanalýzy.
V roce 2006 publikoval Jiří Grus (1978) komiksové album Nitro těžkne glycerinem, ve kterém společně se scenáristou Štěpánem Kopřivou (1971) odvedl víceméně standardní práci na poli drsné akční science fiction; letos Grus ke kresbě přibral i scénář a ve vlastní režii vydal osmačtyřicetistránkový sešit Voleman I . Několik paralelních příběhů, které autor ve vstupním dílu svého seriálu stihl sotva otevřít, láká čtenáře jednak suverenitou Grusovy černobílé kresby, poučené studiem klasické malby, a jednak citlivostí, s níž dokáže všednodenní situace a postavy rázem posunout na okraj existenciálního, cronenbergovsko-lynchovského hororu. Magnetem i hybatelem těchto situací je právě Voleman: chlapík v trenýrkách a kšiltovce, s paličkou na maso za pasem, obývající se svojí přítelkyní neútulný byt kdesi v Praze-Holešovicích. Známé kulisy příběhu versus jemně vychýlená vypravěčova optika, banální skutečnost nečekaně atakovaná fantasmaty – to jsou poznávací znaky Grusova sólového debutu, poetikou příbuzného monstrvyprávěním kabaretiéra Brunolda.
Na všech připomenutých komiksech jsou pozoruhodné dvě věci. Zaprvé ani jednu z knih (s výjimkou letmo zmíněného Nitra Gruse a Kopřivy) nevydalo komiksové vydavatelství, jako jsou BB Art, Comics Centrum, Crew nebo Mot – naopak zázemí tvůrcům poskytli nakladatelé, kteří o žánr dříve ani nezavadili (Labyrint, Meander), nebo si je tvůrci poskytli, tj. vydali sami (Tichý syndikát, Korea studio). A za druhé: každý z autorů vkročil na území komiksu pro dospělé odjinud: Rudiš z literatury, Švejdík z muziky, Mašek a Baban od filmu, Lomová od komiksových příběhů pro děti; ba ani progresivní Grus nemá před Volemanem srovnatelnou autorskou zkušenost. Zdi zdejšího komiksového ghetta se tedy neprovalily zevnitř, ale popraskaly pod tlakem Nebela, Brunolda, Anny a spol. zvenčí. Potvrzuje to i několik komiksových almanachů či sborníků variujících zadané téma, které se v posledních letech objevily na trhu: zdaleka ne o všech příspěvcích zařazených pod tituly Inseminátor (Mot, 2004), O (ne)mrtvých jen dobré (BB Art, 2005), Kontraband (Mot, 2005) nebo Kytice (Garamond, 2006) se dá říct, jak stojí v jedné z předmluv, že „čeští komiksoví malíři začínají být zajímavější než Angelina Jolie ve sprše“. Ti, kteří jsou skutečně zajímaví, přicházejí po jiných cestách.

Přidat komentář