Na železničním uzlu je kolej volná

Slovní spojení Literáti na trati je už několik let zavedenou markou. Každému se okamžitě vybaví Česká Třebová a klub Modrý trpaslík. Na zdejších čteních se objevila podstatná část současných básníků a spisovatelů. Anebo obráceně: pravděpodobně žádný jiný současný klub nebo literární kavárna nemá na svém futru zapsáno tolik autorů. Dramaturgem českotřebovských literárních večerů je Josef Jan Kopecký.

12_na_zeleznicnim_1Josef Jan Kopecký se narodil 10.1. 1980 v Ústí nad Orlicí. Žije v České Třebové, kde vystudoval gymnázium. Absolvoval Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity (český jazyk – dějepis), v současnosti studuje Filozofickou fakultu University Palackého v Olomouci. Zaměstnán je jako ředitel Základní školy Sopotnice. Provozuje klub alternativní kultury Modrý trpaslík, je vedoucím českotřebovského divadelního souboru Triarius a režisérem a hercem pardubického divadla Exil.

V úvodu jsem se za tebe kasal, že v Modrém trpaslíku vystoupili skutečně mnozí. Byl u vás i Lubor Kasal? Ano, ano, byl. Dokonce dvakrát. Poprvé to bylo v roce 2004, v éře před-trpaslíkovské, kdy vystoupil na druhém ročníku festivalu Literátů na trati. Tehdy to byla dvoudenní akce a Kasal vystupoval společně například s Boženou Správcovou, Michalem Ajvazem nebo Jaromírem Typltem. Na tenhle ročník mám moc milé vzpomínky. Jednak proto, že jsme tehdy jako inscenované čtení uvedli Rudišovo Nebe pod Berlínem – a potom proto, že po oba dny vládla na sále restaurace Pod Skalkou, kde se Literáti tenkrát odehrávali, naprosto skvělá atmosféra. Dramaturgicky jsme už tehdy sestavovali festival jako hudebně-divadelně-filmově-literární pořad. Pamatuju se, že Božena Správcová tehdy přijela s houslemi a po závěrečném koncertě, na kterém hráli Psí vojáci, večer zcela neformálně pokračoval jamem. Ivoš Soukup, kterého jsem adoptoval jako otce, tenkrát odněkud přinesl plastovou výstražnou dopravní značku a použil ji jako bicí, odněkud se vyloupli další bubínky a bubny, Jaromír Typlt vybalil svou kytaru. Když nás o půlnoci vyhnali ze sálu, jen jsme se přesunuli do jednoho z místních non-stopů a plynule pokračovali. Byl to úžasný večer! Lubor Kasal četl z Bláznova domu. A byl to zážitek natolik silný, že jsme o několik let později tuto sbírku se souborem Triarius inscenovali. Představení se dokonce probojovalo na Wolkerův Prostějov a odehráli jsme ho například i na festivalu ve slovenské Levoči nebo v italském Miláně. Podruhé tu byl Lubor Kasal v loňském roce společně s Erikem Fričem, Petrem Borkovcem, Ladislavem Puršlem a četl z Orangutana v továrně. A i tento text mě láká, zatím ale hledám ten ideální klíč.

Na jaké další autory si vzpomeneš? Vedle podzimního festivalu pořádáme v Trpaslíkovi také stejnojmenný cyklus autorských čtení, což znamená, že každý měsíc přivítáme jednoho dva autory. Jen tedy na koho si rychle vzpomenu, z básníků tu byli například: Petr Hruška, Jiří Dědeček, David Jan Žák, Vít Slíva, Katka Rudčenková, Bogdan Trojak, Tomáš Míka, z prozaiků třeba Honza Balabán, Jaroslav Rudiš, Přemysl Rut, Tereza Boučková, Tereza Brdečková, Věra Nosková, Věra Chase, Natálie Kocábová, Petra Hůlová, Michal Hvorecký, Šimon Šafránek, Jiří Kratochvil, Sylvie Richterová. Zavítali k nám ale i někteří dramatici, vzpomínám si třeba na Arnošta Goldflama, Hanku Hejdukovou, Davida Drábka. Musím říct, že u literátů platí obecně dvě pravidla: za prvé jsou to vždyckymoc příjemné večery, za druhé také to, že do poslední chvíle netuším, jestli autoři dorazí. Omluvy na poslední chvíli totiž nejsou výjimkou. To si ale nestěžuju, to jen konstatuju. Když ale dorazí, stojí to vždycky za to. Téměř ke každému literárnímu večeru se proto váže nějaká příjemná vzpomínka.

Sem s ní. Třeba Krchovský. Byl to třetí ročník Literátů, takže v roce 2005. Celkem teplý říjen, Jura dorazil do Třebové vlakem, na sobě měl tříčtvrteční kalhoty a jakési páskové boty naboso. Na tomto místě je nutné poznamenat, že Česká Třebová sice je železničním centrem, ale vlaky na Brno v noci nejezdí. Poslední jede kolem desáté, další až v brzkých ranních hodinách. Vlak v deset Jura nestihl. Na-bídl jsem mu, že není problém, aby u mě přespal. On ale odmítl s tím, že zavolá přátelům, kteří ho vyzvednou a odvezou ho domů. Zeptal jsem se, jak je poznám, až přijedou. „Neboj, poznáš je,“ povídá mi Jura. Před půlnocí se objevil muž, celý v kůži a na své kožené motorkářské bundě měl vzadu napsáno: POEZIE. Nápis se písmem, velikostí a barvou velmi podobal nápisu POLICIE. Omyl nebyl možný. „Sháníte Juru?“ „Ano. Přijeli jsme pro Krcháče,“ odvětil on. A Jura s nimi skutečně odjel. Po půlnoci, na motorce, ve svých tříčtvrtečních kalhotách a páskových botách, na nohy si na cestu navlékl igelitové tašky, aby mu neomrzly prsty. V noci mi pak psal ještě textovou zprávu, že dojel v pořádku a že si celou cestu přál, aby už to utrpení skončilo. Nápad s nápisem POEZIE jsme vzali za svůj a nechali si ho stejným písmem, barvou a velikostí natisknout na trička.

Modrý trpaslík je dost neobvyklý prostor – kryt. Na rozdíl třebas od krytu v činžovním domě, ve 12_na_zeleznicnim_2kterém hraje svoje divadlo principál Vašinka, je vchod tohoto klubu maskován malou vstupní budovou, zvenku vypadající jako garáž. Pod zemí se ale skrývá klub pro dvě stovky diváků. Jak jste k němu přišli? Vlastně náhodou. Triarius funguje od roku 1999, pořádá výstavy, divadelní představení, koncerty, autorská čtení, filmový klub. Problém byl, že jsme neměli svůj prostor a proto výstavy probíhaly nejprve v městské výstavní síni a potom v Galerii Ještěr Karla Šillera, kde jsme nalezli pochopení i vstřícnost. Koncerty probíhaly v salonku restaurace Javorka, divadla v bývalém kulturním klubu textilky Primona, autorská čtení v čajovně. Oscilovali jsme zkrátka po celé Třebové. Už od počátků jsme ale uvažovali o vlastním prostoru. Nakonec jsme se vrhli do zpracování projektu přestavby bývalé řeznické lednice. Z toho nakonec ale sešlo kvůli penězům. A někdy v této době měly kryty civilní obrany přejít z majetku Záchranného hasičského sboru Pardubického kraje na město Česká Třebová a my se toho chytli a získali jsme kryt do pronájmu. Nicméně v nájemní smlouvě máme stále uvedeno, že v případě ohrožení státu musíme kryt do 48 hodin vyklidit, aby mohl sloužit svému původnímu účelu.

Název Modrý trpaslík jste zvolili jako recesi podle nenáviděných šmoulíků? Ne, ne, tak to není. Není to dokonce ani aluze na Červeného trpaslíka. Je to jinak. Jsme z České Třebové, kterou máme rádi takovou, jaká je. S jejími klady i zápory. Jsme patrioti. Pro většinu obyvatel České republiky je Česká Třebová železničním uzlem. A na tom jsme stavěli. Proto se naše akce jmenují Literáti na trati, Rock na trati… a stejně jsme volili i název klubu. Modrý trpaslík je přezdívka takových těch malých semaforů, které jsou v kolejišti u země a svítí modře a bíle. Signalizují, zda je kolej volná. Stejný semafor stával i ve vstupu do klubu, leč nepřežil jednu z punkových akcí. Ale sháníme nový! Mimochodem: to není jediné, co v klubu odkazuje na železnici, základním sedacím nábytkem jsou zde totiž sedačky z vlaku.

Na co všechno kromě literárních čtení a demoliční punkové smršti mohou návštěvníci do Modrého trpaslíka přijít? S vlastním prostorem samozřejmě vzrostl počet akcí. Před Trpaslíkem jsme pořádali jeden koncert, respktive jedno autorské čtení měsíčně, jednou za dva měsíce divadelní představení, dvě výstavy do roka, ostatní akce nárazově. Klub ale musí fungovat pravidelně. Otevřeno máme každý pátek a sobotu, což je osm akcí do měsíce. Program se nakonec ustálil na jedné výstavě měsíčně, jednom autorském čtení, divadelním představení a filmové projekci. Každý měsíc probíhá takzvané volné podium. Kdokoli může přijít a vystoupit s čímkoli. Ostatní akce jsou hudební. Jsme svým založením bigbeaťáci, ale nebráníme se ničemu, krom diskárny. A když jsme narazili na punk, v Třebové a okolí je mnoho punkových, hardcoreových a metalových kapel. S tím souvisí samozřejmě i jejich početné publikum. A tak se tyto tři hudební žánry po měsíci v klubu střídají.

Jestli tomu dobře rozumím, Triarius vznikl za účelem pořádat akce a potom se jeho činnost rozrostla i na divadlo. Právě naopak, impulsem pro vznik bylo divadlo. Vznikli jsme jako divadelní soubor a divadlu jsme věrní doteď. Už jsme na to vlastně narazili, že jsme inscenovali Rudiše, Kasala, Kafku.12_na_zeleznicnim_3 Momentálně máme na repertoáru dvě hry, obě autorské: první se jmenuje Životy a je to představení o Něm a o Ní. On mluví, Ona s diváky komunikuje pohybem. On je akurátní, Ona zcela uvolněná. On má svazující práci, Ona je tanečnice. On je spokojený, Ona nešťastná. Životy jsem napsal, zrežíroval a také v nich hraju Jeho. Druhou hru napsal můj kolega Hanz Gregar a jmenuje se Obíračka. Temný hororový příběh ze Severu. Premiéra byla v září, je to naše novinka. Je ale samozřejmé, že v sedmnáctitisícové České Třebové nemůžeme hrát jedno představení víc než dvakrát – na premiéře a na derniéře, a tak stále jezdíme. Jelikož jsem také členem souboru pardubického Exilu, hostuje Triarius pravidelně právě tam. Vidět nás můžete nepravidelně v Brně nebo v Praze a vlastně kdekoli, kam si nás pozvou.

Ještě pár slov o divadle Exil, ať máme tvoje aktivity zmapované do detailu. V Pardubicích se v mé režii hrají Prezidentky Wernera Schwaba, moje milované představení, pro které se mi podařilo získat skvělé herečky, Jiřinu Mejzlíkovou, Věru Pojmanovou, Olinu Vetešníkovou. Nejstarší z nich je sedmasedmdesát! Byly naprosto profesionální, na první čtenou zkoušku přišly s perfektně nastudovaným textem, což není v amatérském divadle obvyklé. Exil, třebaže jde o repertoárové divadlo, má amatérský statut. O to víc mne mrzí, že se tohoto představení lidé bojí. Nemyslím diváky, spíš dramaturgy. Dále se v Exilu hrají v mé režii Havlova Audience a Vernisáž. Audience měla premiéru loni v dubnu a za rok a půl má za sebou šedesátku repríz. Jednu z nich, na Open Air Music Festivalu v Trutnově, viděl i sám Václav Havel. V Pardubicích také hraju ve hrách, které jsem sám nerežíroval, ve hře Palomy Pedrero Noci letmé lásky nebo ve Vančurově Rozmarném létě mou oblíbenou roli kouzelníka Arnoštka.

Ergo kladívko žiješ košatým společenským životem, a to nejenom ve světě vezdejším hmatatelném, nýbrž i v tom virtuálním. Dennodenně se od tebe objevuje nějaká zpráva na Facebooku. Jaký máš názor na tenhle adorovaný a zároveň proklínaný fenomén? K Facebooku mám vztah komplikovaný. Poprvé jsem se s ním setkal, když jej začala používat moje partnerka. Tehdy jsem se strašně rozčílil, říkal jsem, že bych chtěl mít taky tolik času, abych ho mohl ztrácet nějakým chatem. Jenomže netrvalo dlouho a začal jsem ho používat také. Nejprve přísně soukromě s několika málo známými, jenomže pak se to nějak zvrtlo. Dnes jsem na něm každý den. Ráno, když zapínám počítač, spouštím Outlook, Skype, ICQ – a Facebook. Žijeme prostě v takové době. Chceme být v kontaktu, ale ten reálný lidský není mnohdy možný, tak ho nahrazujeme jakýmsi virtuálním kontaktem. Profil na Facebooku má i Divadlo Exil a Modrý trpaslík. Svůj profil používám především jako propagaci Triaria. Takže ho používám vlastně pouze jako médium. Teda – to si alespoň namlouvám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *