To říká Mikael Karvajalka v historickém románu Miky Waltariho Krvavá lázeň. Podle Markéty Hejkalové, překladatelky z finštiny, nakladatelky a autorky životopisu tohoto známého finského spisovatele věta platí také pro samotného literáta. Nejen o tom, jaké to je žít a tvořit na severu Evropy, který mnozí z nás považují za neutěšený, mrazivý a temný, píše Hejkalová v knize Fin Mika Waltari.
Životopis finského velikána jste napsala jako první na světě. Jaký to je pocit?
Samozřejmě příjemný. I ve Finsku si mé knížky všimli a je oceňována. O Waltarim do této chvíle vyšly dílčí stati či knihy týkající se jeho próz nebo dramat, ale teprve ta moje pojímá tuto význačnou osobnost celkově, na což jsem docela hrdá.
Proč myslíte, že to před vámi nikdo neudělal?
O tom bychom mohly diskutovat dlouho. Předně samotné Finsko má k Waltarimu ambivalentní vztah. Čtenáři ho oceňují a jeho romány se čtou hodně. Kritika se na něj ale dívá trochu s despektem – stále ještě je občas považován především za autora oddechové literatury. Hodně lidí mu navíc závidí úspěch. Finové totiž podobně jako Češi tvrdí, že závist je jejich národní vlastnost. Osobně si myslím, že už je na čase, aby ve Finsku kniha o Waltarim vyšla. V současnosti je hodně věcí ve fázi příprav – v roce 2008 totiž uplyne sto let od narození Miky Waltariho, takže můžeme očekávat velkolepé oslavy.
Je nějaká šance na překlad vašeho životopisu do finštiny?
To musí posoudit tamní nakladatel. Moje knížka je určena hlavně českým, potažmo jiným zahraničním čtenářům. Právě proto tam píšu velmi podrobně například o historii, kterou by Finové měli znát.
Životopis se jmenuje Fin Mika Waltari a má podtitul Doba, život a knihy světoznámého spisovatele. Jaké je postavení Waltariho na celosvětovém poli literatury?
Byl to světoznámý spisovatel, v podstatě úspěšný od začátku tvorby, tedy na konci dvacátých let vydaného cestopisu s názvem Vlak osamělého muže. Velký ohlas sklidila předválečná próza Cizinec přichází. Světovou slávu mu však přinesl až Egypťan Sinuhet z roku 1945. Dočkal se dokonce filmové verze, natočené v Hollywoodu. I když následovala dlouhá řada historických románů, pro svět je Waltari ve skutečnosti autorem pouze jediné knihy, tedy Egypťana Sinuheta. Co se týče překladů a vydání v různých jazycích, existuje snad jen jedna výjimka. Žádné jeho dílo nikdy nevyšlo v Sovětském svazu – dočkali se až po rozpadu v roce 1991. Romány jsou ve světě úspěšné dodnes, vycházejí třeba chorvatsky, rumunsky nebo turecky. U nás je Mika Waltari mimořádně oblíbený, až se tomu Finové někdy diví. Obrovskou zásluhu na tom má určitě Marta Hellmuthová, která v šedesátých letech přeložila Sinuheta, a tím Waltariho v podstatě pro Čechy objevila.
Jak jste svou knihu strukturovala?
Životopis je určen čtenářům, kteří mají tohoto spisovatele rádi a znají především Egypťana Sinuheta. Chci jim ukázat, jak nejen tento, ale i další historické romány vznikaly, jak se v nich odráží Waltariho doba a proč je vytvořil právě v těch letech, ve kterých je napsal. Hodně se věnuji finské historii dvacátého století – její znalost je pro pochopení Waltariho knih klíčová. Čtenáři by měli vědět, co to je občanská válka v roce 1918 nebo jaká byla ve Finsku situace za 2. světové války. Sám Waltari prohlásil, že všechno, co chtěl světu sdělit, napsal a řekl svými knihami. Proto se věnuji také rozborům opakujících se motivů, vycházejících z jeho života. Cituji ve svých překladech z děl, která česky patrně nevyjdou, ale jež říkají dost podstatného o spisovatelově žitobytí. Dala jsem dohromady i fotografickou přílohu a podařilo se mi sehnat dosud nepublikované informace; získala jsem je od literátovy dcery Satu Elstelä.
Waltarimu se věnujete řadu let. Překvapilo vás něco při pátrání?
Snad jen jeho vztah k mystice, který budou čtenáři znát z literatury. Ale i v životě se věnoval nadpřirozeným věcem ve velké míře, přitahovaly ho čarodějnické schopnosti či jevy vysvětlitelné ne zcela běžným způsobem. Jeho dcera mi říkala, že měla s otcem jakési telepatické spojení. I po Waltariho smrti ho vídala ve snech. Jeden takový se jí zdál krátce před naším setkáním. Mimo jiné proto ke mně pojala důvěru a rozhodla se mi pomáhat.
Možná, že jednou z ne zcela dostupných informací je ta o Waltariho české škodovce…
Když zbohatl po úspěchu Egypťana Sinuheta, jako první auto si koupil žlutou škodovku. Sám neřídil, jezdila Satu, která dodnes vzpomíná, že to bylo úplně nejlepší auto v jejím životě.
Když měl tedy české auto, zavítal někdy do Československa?
V Praze byl jen jednou na konci dvacátých let. Hlavní město v něm zanechalo velmi špatný dojem. Považoval ho za temné, ponuré a špinavé místo. Na vysvětlenou – v podzimním večeru se dvě hodiny procházel po Masarykově nádraží. Raději mu to tedy odpusťme.
Proč se vlastně rozhodl pro historické romány?
Začal je psát po 2. světové válce, v níž se Finsko ocitlo tak trochu proti své vůli; doufalo, že zůstane stranou světového konfliktu, ale v roce 1939 ho napadl Sovětský svaz. Hodně zjednodušeně – Finsko proti němu bojovalo se sympatiemi celého světa, ale v podstatě osamoceně. Později se spojilo s Německem, aby získalo zpět území ztracená v boji se SSSR. V té době se nemělo kam vrátit půl milionu uprchlíků! Jenže válka se vyvíjela jinak. V roce 1944 se Finsku podařilo z ní vyvázat. Během jediného dne v září, kdy byla podepsána smlouva o příměří, došlo k absolutní změně hodnot. Do té doby jediný nepřítel Sovětský svaz se rázem stal oficiálně milovaným bratrem na věčné časy a němečtí vojáci museli okamžitě odejít. Komunisté, do té doby považováni za vlastizrádce, začali ve Finsku zastávat vedoucí pozice. Atmosféra se totálně proměnila. Waltari za války pracoval pro finský Státní ústav propagandy. Jednak se ocitl do určité míry v nemilosti – například jeho kniha Ve stínu sovětské špionáže, popisující rozvratnou činnost sovětského velvyslanectví, byla vyřazena z knihoven, jednak v propagandistické práci poznal ošidnost historické pravdy, což ho přivedlo k vědomí relativity a k historické ironii. Před smutnou skutečností utíkal do dávných exotických krajů. V dobách minulých a ve vzdálených zemích však také hledal paralely se současností, například výrazným tématem jeho děl bývá bod zlomu a s tím související už zmíněná změna hodnot. Nepříznivá doba mu paradoxně pomohla ke světové slávě.
Jak Mika Waltari postupoval, když psal historické romány?
Kupoval si knížky a četl. Kupodivu si je nikdy nepůjčoval z knihoven. Také hodně cestoval, i když zrovna v Egyptě nikdy nebyl. Po dopsání Sinuheta ho tam zval sám egyptský prezident, jenže pro Waltariho byl arabský Egypt jiný než starověký. Lze to ovšem považovat za výjimku potvrzující pravidlo – jinak totiž všechny země, co ho zajímaly v románech, navštěvoval. Přípravě prózy se věnoval přes zimu. Následně psal, a to neuvěřitelně rychle. Začínal vždy na jaře, když ve Finsku přibývalo světla. Odjel z Helsinek na své letní sídlo a tam vytvořil knížku za tři měsíce. Tedy – já říkám ,knížku‘, ale myslím tím málem tisícistránkové dílo. Měl tvrdý režim, denně psal od devíti do pěti. Kromě neděle měl pouze jeden volný den. Dokončený román odnesl nakladateli a ten ho vydal pro vánoční trh.
Zdá se, že po manažerské stránce bylo vše zvládnuto velmi dobře…
To je pravda. Je však třeba říct, že od devíti do pěti sepisoval pouze první historické prózy. S přibývajícím věkem tvořil méně a méně. Ale vždy byl hodně pracovitý, psal pravidelně a nikdy při tom nepil…
Alkohol je známou metlou Finska. Jaký byl tedy Waltariho vztah k lihovinám?
I Waltari měl s pitím trápení podobně jako jeho dědeček – zedník, o kterém píše v jenom románu. Dědeček pil vždy po dokončení stavby, Waltari po dopsání knihy, a to třeba i několik dní v kuse. Ale to už není pro čtenáře nijak podstatné.