Rozhovor s kulturologem Pavlem Hájkem, autorem knihy Jde pevně kupředu naše zem věnované proměnám české krajiny za komunismu.
Tvoje nová knížka je první svého druhu. Proč se tématu „krajiny českých zemí v období socialismu 1948– 1989“ jako celku dosud nikdo nevěnoval? Jedním z důvodů je zcela jistě přesvědčení, že od listopadových událostí roku 1989 uplynula příliš krátká doba na to, abychom éru socialismu mohli hodnotit 
nezaujatě, střízlivě – že je třeba počkat jednu dvě generace a pak se uvidí. Další, neméně významnou příčinu vidím v potřebě splatit dluh krajině ,menšího měřítka‘. Řada lidí, kteří by mohli zpracovat stejné téma jako já, se zabývá jednotlivými oblastmi nebo krajinotvornými procesy (například problematikou znovuosídlovaného pohraničí, povrchové těžby hnědého uhlí, rozpadu tradičních vesnických společenství v důsledku kolektivizace zemědělství), protože minulý režim diskusi o nich téměř vůbec neumožňoval.
Psát o krajině vyžaduje znalosti ekologie, geologie, biologie, sociálních dějin, architektury, možná i filosofie a psychologie. Co že ty, coby kulturolog z FF UK, sis na toto téma troufl? Vím, že je to ode mne do jisté míry drzost. Vystudoval jsem obor, o jehož užitečnosti hodně lidí pochybuje nebo ho vůbec nezná. Na druhou stranu si myslím, že právě otevřenost a neukotvenost kulturologické terminologie a metod zkoumání mi umožnila, abych bez předsudků přijímal poznatky ostatních humanitních i přírodovědných oborů a postupně z nich obraz krajiny českých zemí 2. poloviny 20. století rekonstruoval. Navíc jsem si obdobný postup už několikrát vyzkoušel: krajině jako takové se víceméně systematicky věnuji už skoro deset let.
Než jsi začal s odbornou prací, věnoval ses beletrii. Kudy se dá od fikce dojít ke skutečnosti, od romantických měsíců, krásek a netvorů k moderním českým dějinám? Sám nevím, protože v tom nevidím žádný rozdíl. Nikdy jsem se nezabýval formou, podobou nebo žánrem textů, které píšu. Vždy mi šlo především o téma, jež jsem chtěl zpracovat. Některé si vyžádalo podobu beletrie, jiné vědecké práce. Nejedná se tedy u mě o stylovou proměnu, nedejbože zrání, spíš o reakci na prostředí, ve kterém se právě pohybuji. Klidně se tedy může stát, že příště, bude-li jaké, to bude třeba povídka.
V úvodu své práce píšeš, že „krajinný vývoj nespěje od dobrého ke špatnému“. Co dobrého nám čtyřicet let komunistického plánování krajiny zanechalo? Zjednodušeně řečeno: krajinu českých zemí v průběhu budování socialismu příznivě spoluutvářely dva procesy; první tím, že nedošel svého naplnění, druhý konkrétními zásahy a úpravami. První zosobňovala všudypřítomná nedůslednost komunistického režimu: řada velkorysých a ve svých důsledcích devastačních plánů zůstala – ať už z ekonomických či jiných důvodů – pouze na papíře, v podobě ideových skic a stranických proslovů. K druhému řadím především vybudování sítě státem chráněných lokalit (přírodních památek, chráněných krajinných oblastí, národních parků atd.) a ze stejného důvodu také zřizování vojenských újezdů a hraničních pásem, neboť i tato území se po vyčlenění z běžného hospodářského cyklu postupně stávala mimořádně cenná pro svůj přírodní charakter. Například rozloha vojenského výcvikového prostoru Doupov byla v rámci soustavy Natura 2000 prohlášena za evropsky významnou lokalitu a zároveň představuje podstatnou část Ptačí oblasti Doupovské hory, nejvýznamnější a největší ptačí rezervace v České republice.
Dále zmiňuješ, že některé zásahy do krajiny byly vedeny „záměrem“, jiné vycházely z nedostatku „patřičného vzdělání či citu“. To je, myslím, pěkně eufemisticky řečeno, že komunisté svůj vztah ke krajině odvíjeli z pozic zlomyslnosti a blbství. Co převažovalo? Rozdíl mezi „pomstychtivou“ a „nevzdělanou“ krajinotvorbou se velice těžko odhaluje, neboť pravé důvody jednotlivých devastačních úprav zůstávají v drtivé většině případů nevyřčeny, nezaznamenány. Při pohledu na socrealistickou budovu mateřské školky, vystavěné v anglickém parku v bezprostřední blízkosti zámeckého sídla, se můžeme jen domnívat, že tehdejší předseda místního národního výboru nesnášel feudály, nebo mu přišlo správné, aby děti měli místo zahrady les… Jedno je však poměrně jisté: po ,Vítězném únoru‘ roku 1948 skutečně začali o podobě krajiny ve větší míře rozhodovat lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla stranická příslušnost, ale pokud na ně nebyl vyvíjen nátlak nebo neměli potřebu dávat na odiv svou moc, drželi se poměrně zpátky. Jestliže se však ocitli v oblastech, které byly pro chod státu klíčové, v oněch pověstných „výkladních skříních, obilnicích a srdcích republiky“, řada z nich se neváhala podílet i na těch nejničivějších krajinných úpravách.
Ostatně jak se z dnešního pohledu díváš na funkcionalistické plánování měst, které od 20. let prosazovali Le Corbusier nebo Teige a později je v realitu uvedl Niemeyer? Funkcionalismus pro mne představuje přirozenou reakci architektů a urbanistů na problémy spojené se zrodem průmyslové civilizace; snahu vypořádat se s přelidněním sídel, s jejich nedostatečnou hygienou, zastaralým vnitřním členěním nebo neplnohodnotným zapojením do okolní krajiny. Smělý koncept, který chtěl za pomoci nejnovějších vědeckých poznatků vytvořit moderní životní prostředí, aniž však dostatečně bral v potaz individuální a neracionální, instinktivní potřeby jeho budoucích obyvatel. Přístup, který přinesl mnoho dobrého, a přesto byl poměrně záhy překonán, neboť, vznešeně řečeno, myslel na lidstvo a přitom zapomínal na člověka.
Má dneska smysl ty zásahy, kterými komunistická arogance poničila krajinu, odstraňovat, anebo jsou nevratné? Rozbořené pohraničí, poničené sakrální stavby, zdecimované zámky, těžbě a přehradám obětované vesnice, paneláky a dálnice v centru města… Plošně vracet krajině českých zemí podobu, kterou měla před rokem 1948, je holý nesmysl. Nejen že by to bylo po všech stránkách velice nákladné, ale v mnoha případech také zbytečné: obnovíš poutní cestu, avšak pokud jí nikdo nebude procházet, za pár let zase zaroste… Záleží tedy na konkrétní situaci. Zcela jistě je třeba obnovit životaschopnost příhraničních regionů postižených budováním tzv. železné opony, postarat se o některé památkové objekty, podporovat citlivé úpravy sídelních center. Ale vždycky je třeba o těchto a podobných zásazích uvažovat v delší časové perspektivě, ideálně v řádu několika generací.
Je relevantní za zničenou krajinu někoho pohnat k odpovědnosti?
Konkrétní jedince asi velice těžko. Nejen proto, že ve většině případů asi již nejsou naživu nebo je chrání byrokratické skuliny stavebních či demoličních povolení, ale také z toho důvodu, že nerozhodovali sami – za jejich podpisem téměř vždy stál zájem Strany. Pokud se tedy domáhat jakési „krajinné spravedlnosti“, pak jedině na politickém systému, který tyto zásahy umožnil, a na společnosti, která jej nedokázala usměrňovat – což samozřejmě není možné.
Dá se z komunistické „přestavby“ krajiny odečíst následná „přestavba“ člověka, který byl v té krajině nucen žít – čili proměna jeho duše? Samozřejmě. Každé prostředí, ve kterém se lidé dlouhodobě pohybují, v nich zanechává svůj otisk. Krajina českých zemí 2. poloviny 20. století v tomto směru není výjimkou. Postupně své obyvatele vybavila někdy až nemilosrdným idealismem (ono „poručíme větru dešti“ let padesátých a počátku let šedesátých), konzumní spokojeností (blahobyt ,gulášového socialismu‘ od let sedmdesátých a osmdesátých) a neopodstatněným přesvědčením, že vše nakonec nějak dopadne (ztráta pocitu zodpovědnosti a onen ,šlendrián‘, panující v podstatě dodnes).
Jak se díváš na porevoluční proměnu české krajiny? Myslím, že míra blbství a zlomyslnosti novodobých plánovačů si s těmi komunistickými v ničem nezadá. Vývoj po listopadových událostech roku 1989 přinesl mnoho dobrého. Jen namátkou: řada sídel byla citlivě zrekonstruovaná, došlo k odsíření tepelných elektráren, zpřístupnily se oblasti bývalých hraničních pásem, vznikly desítky občanských sdružení místního, regionálního i celorepublikového dosahu… Krajina se opět stala věcí veřejnou. Tématem, o němž je možné a nutné vést otevřenou diskusi; hodnotou, na níž je třeba brát zřetel… V očích některých jedinců a společností se však nic nezměnilo: dál hospodaří s krajinou „postaru“, využívají nedokonalého právního řádu a beze všeho si ji upravují k obrazu svému.
Co je největší bolestí krajiny českých zemí dneska? Jak jsem právě řekl: ti, kteří si ve své cestě za úspěchem a štěstím nejsou s to uvědomit, že nejen trpělivost, ale i krajina má své meze…
Pavel Hájek se narodil v roce 1977 v Praze. Na FF UK absolvoval kulturologii, dnes je zaměstnancem Státní opery v Praze. V 90. letech se věnoval literárním mystifikacím (Cavismus, membra disiecta 1917–1934, 1996) a psal beletrii (novela Kráska a netvor, 1998; soubor básnických sentencí Měsíc v parku, 1999); po roce 2000 publikoval a uspořádal několik knih na téma krajina českých zemí: Česká krajina a baroko (2003), Krajina zevnitř (2003), Krajina a revoluce (2005) a nejnověji Jde pevně kupředu naše zem, s podtitulem Krajina českých zemí v období socialismu 1948–1989. Spolupracuje s nakladatelstvím Malá Skála. Žije v Praze.
Foto archiv