Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova

Významnou osobnost české žurnalistiky Vladimíra Bystrova připomnělo nakladatelství Galén těsně před Vánoci vydáním obsáhlých „sebraných spisů“ s názvem Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Obsahují jeho rozhovory a reportáže, týkající se zejména velkých osobností českého filmu, ale také výtvarného umění. Podstatnou částí publikace jsou příběhy předků Vladimíra Bystrova, např. jeho otce, ruského emigranta, odvlečeného do GULAGu. Editorem knihy byl kmenový spolupracovník magazínu UNI a Bystrovův syn Michal. Z knihy přinášíme dvě následující ukázky.

 

TOYEN (1967)

 

Na celém ostrově je osm uliček. Vysoké domy s úzkými okny. Před třemi staletími žil v Hôtel de Lauzun sám zlopověstný Don Juan. Šest mostů spojuje starobylý ostrov Île Saint-Louis s Paříží. Náš Hôtel de la Paix svítí červenou omítkou. Ve druhém poschodí na zadním traktu je na dveřích malá černá železná ručička místo zvonku nebo vizitky.

Je možné, že téhle statné ženě bude zanedlouho pětašedesát? Šedivý tlustý svetr, černé přiléhavé kalhoty, hustý přiléhavý účes. Toyen se narodila, jak se praví snad až příliš důkladně v jedné monografii, v Praze v neděli v šest hodin odpoledne 21. září 1902.

– Jste čtvrtý Čech, se kterým jsem se v posledních dvaceti letech setkala.

V roce 1947 odjela slavná surrealistická malířka spolu s básníkem Jindřichem Heislerem do velkoměsta nad Seinou. Ale podle katalogu výstavy, v těchto dnech otevřené v pražském Mánesu, této ženě „provždy bude patřit jedna z nejvýznamnějších rolí v českém avantgardním malířství“.

– Samozřejmě, pořád maluji, čím bych se asi živila? Dělám ale především pro Ameriku, ve Francii není zájem o malíře.

Podle oficiálních údajů je jenom v Paříži přes dvacet tisíc malířů a čtyři tisíce sochařů.

– K ilustracím se dostanu už jen málokdy, je to příliš hlídaná práce a člověk musí mít známé.

Před pětatřiceti lety krásná mladá dívka ilustrovala Sadovu Justinu v erotické Edici 69 a o dvě léta později jednu z prvních knížek Konstantina Biebla Italský hřbitov.

– Ilustrace jsou dnes výsadou mladých, už se neumím rvát.

André Breton definoval v roce 1924 surrealismus jako „čistý psychický automatismus, jímž má být vyjádřen ať slovně, ať písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem skutečný průběh myšlení. Diktát myšlení s vyloučením kontroly vykonávané rozumem mimo jakékoli estetické nebo mravní zaujetí.“ Citát je z Prvního surrealistického manifestu. Tentýž André Breton napsal v roce 1954 Úvod do díla Toyen. „Nikdy na ni nemohu vzpomenout, aniž bych byl hluboce dojat. Toyen, s očima podobajícíma se světelným pláním.“

– Viděla jsem všechny české filmy, které se objevily v Paříži. Nezapomenu na Démanty noci. Hledají to samé, co jsem hledala celý život. Hledají, co se odehrává v lidském podvědomí.

V roce 1923 vystavovali na Bazaru moderního umění v pražském Domě umělců dva mladí členové památné avantgardní skupiny Devětsil, Jindřich Štyrský a Marie Čermínová. (V jedné americké knížce na pultě v pařížském Brentanově knihkupectví ji překřtili na Mary Czernisovou.) Byla to tehdy první výstava Toyen. Přítelkyně Teigeho, Nezvala…

– Nezvalova maminka nám vždycky tajně prozrazovala, jak byl Víťa doma pracovitý a šetrný…

…Biebla, Bretona, Éluarda. Před čtyřiceti lety, zrovna na Vánoce, vystavovala už na Montparnasu. Dnes patří Toyen k nejváženějším členům pařížské surrealistické skupiny.

– Budu se stěhovat, ačkoliv náš ostrov je taková pařížská Kampa; nemám však tady dost světla a pracuji v ateliérech po známých. Vracím se na Montmartre.

Krabička černých cigaret je prázdná, v láhvi je už poslední kalíšek. Proslulý Salvador Dalí, ostatně také surrealista, říká: „Malíři, ty nejsi řečník! Maluj tedy a mlč!“ Přede mnou sedí a usmívá se vůbec ne křehká žena. Paní malířka z Hôtelu de la Paix.

 

VALERIÁN KAROUŠEK (1971)

 

Vysoko nad Prahou, v ulici U Dívčích hradů, fouká vítr. Procházím malou brankou a sestupuji po schodech někam ke sklepu, kde má ateliér můj přítel, sochař Valerián Karoušek. Poznali jsme se před spoustou let v jednom městě na vojenském cvičení, kde pak ještě dlouho měli na přední zdi kasáren ohromnou barevnou kresbu vojáka s nebývale širokými rameny, ocelově tvrdým pohledem zářících očí, upřených do dálky, a s chladně šedým samopalem v monumentálních rukou.

Klíč rachotí v zámku, dveře se pomalu otevírají…

Už tenkrát mi vyprávěl o svém bratrovi, malíři Ladislavu Karouškovi. Po čase jsem v katalogu jedné jejich společné výstavy četl, co o sobě říkají navzájem. Můj přítel Valerián zde o Ladislavovi tvrdil: „Jednak je to můj bratr a jednak je to jeden z nejzajímavějších lidí, se kterými jsem se kdy setkal. Maska poklidného dobráka neodpovídá ani za mák vnitřku – nervosnímu, neklidnému, siláckému a kontrastnímu. Hlava podobná modrému smaltovanému železňáku neodklopí svou pokličku každému…“

Vcházím do Valeriánova ateliéru, muž s hlavou podobnou smaltovanému železňáku stojí vedle mne a já v jeho suchých očích tuším plno slz. Jsme v sochařské dílně, ale není to ta běžná dílna plná hlíny a kamenných postav. Před sebou mám svět podivných koster z drátů a železa, zářivě barevných plechů a neznámých umělých hmot, svářecích přístrojů a zámečnického nářadí. Protože Valerián Karoušek byl sochařem-dobyvatelem a zároveň sochařem-milencem moderní civilizace.

Jako kluk hrál loutkové divadlo, zvonil na zvonici, chodil ke kováři, chtěl být badatelem nebo inženýrem a pak šel do učení do mladoboleslavské automobilky, odkud zběhl do šperkařské školy v rodném Turnově. Už v sedmnácti byl přijat na pražskou akademii k Janu Laudovi. Jeho o tři roky starší bratr Ladislav (který také vyšel ze šperkařské školy v Turnově a na AVU v Praze ukončil studia u Silovského a Holého tentýž rok jako Valerián) o něm v katalogu pro změnu napsal:

„Řekl jsem už, že byl sochařem za všech okolností. Je ovšem dost těžko zařaditelný v příhradách českého umění, zatím tak trochu napříč, opřený o stěnu. Ale dá se říci, že se při vší neobvyklosti prostředků stále jedná o prastaré sochařství. Jde o vyvolání emocí, které námi otřásají při uchopení ženského prsu, pádu do sněhu, úderu holení o železnou traversu. Jde o tajemné spojení mezi krajní civilizací a čistou přírodou, dva póly, mezi kterými se musí pohybovat dnešní člověk, chce-li se zachovat při životě. Je to velký návrat k realitě, smyslové i materiální. Neboť každá hodina má svůj tvar. Kdo ho najde, žije celou tuto hodinu a někdy i na věky…“

Stojím před podivnou pohanskou modlou z železa a barev, připomínající kostru obrovského brouka, větve zatím nepojmenovaného stromu anebo jasné slunce nad zvláštně půvabným vrakovištěm aut. Nemýlím se: výchozím materiálem byl opravdu podvozek německého bojového vozu KDF, z něhož však zázračná ruka mého kamaráda udělala cosi romantického a poetického. V malém pokojíčku za ateliérem nacházím mezi knížkami na poličce útlý svazek básní Reinera Marii Rilkeho o sochařském knížeti Rodinovi. V deskách na stole, v zásuvkách stolu, pod čalouněním gauče jsou stovky kreseb a náčrtků Valeriánových nápadů a plánů. Vytvořil reliéf na průčelí kulturního domu ve Strašnicích, reliéf pro gymnázium v ulici Nad Štolou na Letné, plastiku pro vstupní halu administrativní budovy Východoslovenských železáren v Košicích, plastiku pro sportoviště v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka…

Sedím u psacího stolu, nad kterým snil o visutých městech, v nichž by jeho obyvatelům pomáhal znovu nalézat přírodu. Dodělával právě osmimetrovou plastiku pro příjezdovou cestu k novému pražskému letišti, připravoval plastiku a mozaiku pro novou polikliniku na Pankráci, měl rozpracovanou plastiku do atria sídliště na Novodvorské a přitom pořád okouzleně vyprávěl o své dávné lásce, indiánském umění, které chtěl poznat zblízka.

Vycházím vstříc větru vysoko nad Prahou. Muž s hlavou podobnou smaltovanému železňáku tiše zavírá branku. Snad proto, že byl Turnovák, měl Valerián rád hory. A tak se vloni na jaře vydal s československým reprezentačním družstvem horolezců na dalekou cestu do peruánských And. Chtěl vidět na vlastní oči svůj indiánský sen… Bylo mu teprve jedenačtyřicet let, když uprostřed velkého zemětřesení zahynul pod strašlivou lavinou blízko Limy. Hrobem je mu ohromné, tiché pole kamení…

 

Přidat komentář