Nick Drnaso: Sabrina

překlad Martin Svoboda, Trystero, 2019

Pražské nakladatelství Trystero pošesté: Nick Drnaso a jeho Sabrina. Komiks, který je po všech stránkách divný, a to víc než dost. Těch stránek má víc než dvě stovky. A Drnaso? Ten je z našeho pohledu dítě zlomu, ročník 1989, „žije v Chicagu s manželkou a třemi kočkami“. A v komiksu se realizuje suverénně jako scenárista a výtvarník v jednom. Sabrina vyšla v originálu v roce 2018.

Nejdřív k výtvarné stránce věci. Totální minimalismus: v exteriérech, interiérech, postavách. Obrysová linka, minimum (tlumených) barev. Holé, nevlídné stěny uvnitř, redukovaná, zvláštně vybrakovaná krajina venku. U postav pak minimální, spíš rovnou nulová mimika, omezená gestikulace; Drnasovi hrdinové se pohybují prostorem příběhu toporně jako igráčci. Jsou zvláštně nijací, nemají ani neprobouzejí emoce. Do jejich vizáže se ovšem zřetelně vepsal „americký sen“, tedy jeho odvrácená strana: jednak jsou vyžraní, opuchlí, málem širší než delší, páčí lačně z automatů uvízlé chipsy a ze sáčků loví jeden hamburger za druhým; jednak za vším vidí vždycky něco nebo někoho jiného, dalšího, jakési paralelní univerzum, bandu zvrhlých iluminátů, kteří vodí lidstvo po světě jako nebohé loutky. Ne náhodou se klíčové postavě příběhu zdá na jedné z posledních stránek děsivý, bíločerný sen, v němž vykonává profesi málem okultní ražby: „technik rozhraní“.

A jsme u příběhu. Calvin Wrobel, tak se ta klíčová postava jmenuje, je zaměstnanec ministerstva obrany, má hodnost rotného – a rozvrácenou rodinu; žena s dcerkou před ním zmizely na Floridu, prý si jich pro samou práci moc nevšímal. Jednoho dne k němu do poloprázdného bytu přibude dávný kamarád ze školy: prý mu unesli, a jak vyjde najevo během dalších stránek, nejspíš taky zavraždili jeho milou; je na dně, prchá co nejdál před krutou realitou – a Wrobel ho vezme pod křídlo. Věci se tím dávají zvolna do pohybu, atmosféra vyprávění houstne, do děje vstupuje zmíněný paralelní vesmír (násobený i dělený elektronickými médii) a s ním pořádná dávka úzkosti, paranoie, strachu. Jako by ten přišedší Wrobela zaklel, vsadil jeho život do nových, podstatně širších souřadnic. Motivy z globální teorie spiknutí se začnou sypat jeden za druhým, a teorie hledá praxi – chce Wrobela celého, teď a tady. Jenže Wrobel je dítě svého věku: nic moc to s ním nedělá, nechává se unášet, prostě je, trvá. Až do (otevřeného) konce.

Z toho jde v komiksu asi ta největší hrůza. Mají tyhle obrazy své předobrazy? Nebo jde o čirou fikci, temné snění? Kde je pravda, kde je lež, čeho se dá chytnout? Co je iluze, hra a klam, co je skutečnost, na kterou si lze sáhnout? Drnasova domovina je každopádně neklidným územím, kterým se motají (po vzoru svého šaškovsky stylizovaného lídra) přízraky dost vzdálené lidskému druhu: navenek (na těle) vypasené, uvnitř (na duchu) vychrtlé na kost. Prostě parodie na život, smysl, štěstí. I když ono je vlastně fuk, odkud Drnaso bral. Hlavní je, co z toho vzešlo: komiks, který je po všech stránkách divný. A to víc než dost.

Přidat komentář