Jan Pavel se narodil v Praze v roce 1973. Vystudoval tvorbu textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka; pracuje jako redaktor v nakladatelství Slovart. Debutoval v roce 1993 sbírkou básní Čtyřprocentní úrok, následovalo dalších osm knížek poezie a prózy. Naposledy letos na jaře povídkový soubor Zbytečnost. Žije v Praze. Představuje se na stránce http://janpavel.eu/.
Vydal jsi devět knížek. Prvotinu už před šestnácti lety. Proměnil se za ty roky tvůj vztah k psaní a publikování?
Člověk se léty stává cílevědomější, možná neskromnější. Co mi stačilo, když jsem začínal psát (povídka otištěná v regionálním periodiku byla vytouženou metou), to mě dneska sice potěší, ale bylo by fajn, kdyby některé věci vyšly taky v zahraničí. Na sebe i na kvalitu textu kladu větší a větší nároky, a když bych se měl ohlédnout za tím, co všechno se událo, asi bych měl být spokojený. Jenže člověka to žene dál a dál…
Pracuješ v Nakladatelství Slovart, takže knižnímu byznysu vidíš do karet. Neodrazuje to trochu člověka od vydávání vlastních věcí?
Jednoho by zklamalo, možná zhnusilo, kdyby věděl, jak to kolem knížek chodí. Není to kolikrát víc než byznys: nakladatelů je plno, knih nepočítaně. Vyrobit knihu dneska dokáže kdekdo, umění je prodat ji. Knižní trh je přesycený, čtenář nemá přehled, co kde vyšlo, pokud se o to cíleně nezajímá. Vítězí ten, kdo je nejvíce vidět. Poznal jsem pár takových, kteří nad prohýbajícími se regály knihkupectví ztratili chuť psát. U mě to, překvapivě, funguje naopak: když mám pochybnosti, zajdu do knihovny nebo si udělám procházku právě po knihkupectvích. Nějakým záhadným způsobem mě to nabíjí a nutí pokračovat.
Začínal jsi s poezií, dneska píšeš výrazně dějovou prózu. Říká se, že je to věkem – je?
To si nemyslím. Já jsem k próze tíhnul odjakživa. Psaní poezie je ale ,rychlejší‘. Próza se musí vysedět, nehledě na spousty materiálů, které musí člověk nastudovat. Ptal jsem se kdysi Pavla Kolmačky, jestli ho neláká vyzkoušet prózu, odpověděl, že „až bude čas, snad v důchodu“. Před pár lety vydal několikasetstránkový román Stopy za obzor. Nechci se nikoho dotknout, napsat dobrou báseň není jen tak, ale myslím, že psát prózu je náročnější.
Unese příběh víc než básnická imprese, dojem z okamžiku?
Sám jsi řekl, že píšu dějovou prózu. To v básni nedokážu. Proto mě příběh přitahuje. Psychologie postav, dialogy, možnost střídání vypravěčských perspektiv a postupů. Mám za to, že próza nabízí víc možností, větší prostor. Jako autor se při psaní prozaického textu cítím paradoxně svobodnější, i když zákonitosti prózy, jestli se o nějakých dneska vůbec dá mluvit, jsou přísnější.
Ve své novince i v předchozích knížkách používáš úsporný styl, blízký scénáři, stejně jako metodu prolínání několika příběhových rovin. Jsou to vlivy filmu, nebo studií?
Rozhodně je to vliv filmu. Scenáristiky jsme na škole moc neměli, a pokud, tak jsme se spíš věnovali divadelním hrám. Což je další věc, která mě láká. Vím, že časem se chci divadlu věnovat. Film je pro mě kouzlo, divadlo magie, abych to zpoetizoval. Ale přestože v prózách často používám filmové techniky, chtěl bych napsat divadelní hru.
Postavy tvých příběhů ožívají víc emocemi než rozumem. Platí to i pro tebe, když píšeš?
Jde o to, jaký text píšu. Třeba novela Tramvaj do stanice je emocionálně nabitá, ale román, který právě dokončuju, už tolik ne. Hodně žiju svými postavami, takže se snažím navodit si i jejich duševní stavy. Ale přiznávám, že emocionálně vypjaté scény se mi píšou nejlíp. Vždycky se je snažím napsat na jeden zátah, v jediném vnitřním rozpoložení, aby nekolísaly.
Aleš Haman ti v recenzi Tramvaje do stanice vyčetl přílišný sentiment. Citová projekce tedy může mít i své stinné stránky, jak vidno…
Já bych řekl, že se Aleš Haman, ačkoli si ho velice vážím, trochu spletl. Hlavní postava je v určitých situacích sentimentální záměrně: vždyť je to opilý mladík, který vzpomíná na své životní lásky. Ten sentiment je naprosto účelový. Někdy mám pocit, že se současná česká kritika tváří příliš světoborně. V jiné recenzi jsem se dočetl, že není možné, aby se situace, co popisuji, udály – jenže já je zažil na vlastní kůži. Anebo že jsem se nechal inspirovat Raymondem Carverem, i když jsem od něj doposud nic nečetl…
Je ti jako autorovi kritika k užitku?
Snažím se přemýšlet nad tím, co mi kritik vyčte, a když to uznám za vhodné, poučit se. Jenže, jak jsem řekl, recenzenti jsou často tak jasnovidečtí… Není nad reakce čtenářů. A ty se od kritiky dost liší.
K čemu se váže titul tvé aktuální knížky povídek – Zbytečnost?
Ke všemu, co člověk v životě dělá. Z jistého úhlu pohledu je všechno zbytečnost. Ale u hrdinů téhle knížky jde o jistý moment v jejich životě, který se jim po letech vrací a dopadá na ně s téměř zničující silou. Pokusil jsem se napsat osm povídek o tom, že jsou v životě chvíle, na které člověk do smrti nezapomene. A pokud je to nějaké zlo, které spáchal nebo na kterém se byť jen podílel, pronásleduje ho, jednou ho dostihne a on za ně zaplatí.
V novince otvíráš několik příběhů, a to ve dvou časových rovinách, a proplétáš je dohromady. Leccos ale zůstává nedořečené, otevřené. Chystáš pokračování?
Pokračování chystám, měl jsem to v plánu, jakmile jsem Zbytečnost začal psát. Celý projekt mám v hlavě jako trilogii. Ale musí to dozrát. Než připravím druhý díl, který mám rozpracovaný, potřebuju dopsat román. A možná se mezitím pokusím i o tu divadelní hru. Na to se moc těším. Věnoval jsem se svého času divadelním kabaretům, psal jsem výstupy pro jeden divadelní soubor. Už tenkrát se mi divadlo dostalo pod kůži…
Ačkoli jsou tvoje příběhy motivicky pestré, jejich téma je jediné: láska a smrt. Dá se ale vůbec psát o něčem jiném?
Dá se psát o všem. Vždycky jde o to, jak to člověk pojme, jak to napíše. Můžeš mít nejúžasnější námět na světě, a když to zpackáš, nic z toho nebude. A na druhou stranu: ze zdánlivé maličkosti se dá vykouzlit ten nejúžasnější příběh. Což je podle mě daleko zajímavější. Jenže víme, že už tady všechno bylo, takže najít ten zmiňovaný ,úžasný‘, a hlavně doposud nezpracovaný námět je sotva možné. Ale pokud se to někomu podaří, budiž mu přáno.
Odkud svoje příběhy bereš? Naznačil jsi, že některé jsi zažil na vlastní kůži…
Většina z nich je prožitá nebo inspirovaná něčím, čeho jsem byl součástí. Často mě napadá, co se stane, až vyčerpám všechno, co jsem zažil a co podle mého soudu stojí za literární zpracování. Jenže ono vždycky uzraje něco dalšího. Život je příběhy nabitý, stačí se dívat a vnímat je. Když něco slyším, třeba nějakou historku, a může být sebezajímavější, většinou ji za chvíli zapomenu. Stejně je to s vtipy. Slýchám jich plno, ale jakmile si potřebuju na nějaký vzpomenout, nic se mi nevybaví. Snažím se vyprávět svoje příběhy.
Patříš do tzv. současné české literatury. Čteš ji, nacházíš příbuznosti?
Rád čtu současné české autory, ne všechny samozřejmě, ale mám pocit, že úroveň textů je horší a horší. Každý na chvíli zazáří, napíše svoji ,geniální věc‘ a pak už jen žije z toho, co bylo. Opakuje se, vaří z ničeho. Myslím, že pro spisovatele není dobré, když hned z počátku vyletí na vrchol, protože pak už nemá kam stoupat – a zbývá mu jediná cesta. Dolů.
Co ti psaní dává? A bere?
Ačkoli se mi zdá, že mám docela bohatý a pestrý život, nikdy se psaní nedokážu ani na chvíli zbavit, utéct mu. Nejde říct si, teď vypustím, odpočinu si. Nikdy to nezastavíš…
Foto Mirek Rendl