Nina Bunjevac: Bezimena

V pražském Argu začali před pár lety vydávat systematicky komiks. Zřídili k tomu rovnou edici, jmenuje se Argomiks. A vycházejí tu kusy, které jsou nepřehlédnutelné, a nejen pro átrojkový formát , kterým se chlubí takzvaná Velká řada, formát, kterým si v tramvaji nezalistujete a který sotva zaparkujete v domácí knihovně – hlavně pro autory a jejich díla, co tu vycházejí. Tak třeba opakovaně Alejandro Jodorowsky nebo Milo Manara, Jean-Claude Forest, Nizozemec Kriek s komiksovými přepisy Lovecrafta a Španěl Cáceres na stejnou notu s JustinouJuliettou markýze de Sade. Anebo nejnověji jistá Nina Bunjevac (1973) – původem ze Srbska, dnes žijící v Kanadě – s titulem Bezimena. Srbština má k češtině blízko, takže název je navzdory originálnímu znění jasný; o co jde ale v té knize? Další záběry válečného běsnění v ex-Jugoslávii devadesátých let, jak je známe třeba z reportérské dílny Joea Sacca, autora Bezpečné zóny Goražde nebo Šíbra? Ne. I když válka má i v tomhle albu své místo. Jenže ne válka konkrétního typu, vyrůstající z nábožensko-nacionalistické hysterie – válka jaksi obecnější, univerzálnější: válka muže proti ženě.

 

 

 

 

Nina Bunjevac knihu napsala i nakreslila, přičemž v jednom i druhém plánu si počíná až překvapivě suverénně, zrale a hotově. Svoji černobílou kresbu stylizuje v lehce dekorativním duchu, po vzoru vrcholného art deka, z jedné strany blízko třeba kreacím Tamary de Lempicky, z druhé pak sympatického „viktoriánského“ podivína Edwarda Goreyho. V jejím scénáři se pak funkčně zúročuje motivická symbolizace postavená na psychoanalytickém základě. Konkrétně: Hlavním hrdinou je klučina jménem Benny, který trpí nepřestajným a nezvladatelným sexuálním pnutím – doma, ve škole, v kostelní lavici. Jenže objekt k vybití nikde žádný; respektive vzdálený natolik (třídní kráska Becky s dlouhým a kučeravým blonďatým vlasem), že nezbývá než šanci na reálné naplnění přepustit intenzivním fantazijním projekcím. To už je ale Benny dospělec, náležitě vykolejený, samotářský typ, a má džob jako ošetřovatel v zoologické zahradě. Tam spatří jednoho dne svůj sen ve skutečnosti: Becky si přímo pod okny jeho kamrlíku kreslí slony! A skicák zapomene „náhodou“ na místě!

 

Benny neváhá a jde okamžitě na věc: jednak stopuje dívku k tajemnému domu na zvláštním místě, který je nejspíš jejím domicilem, jednak zalistuje skicákem, kde najde příběh svého minulého, současného i budoucího života – prostě knihu-osud, knihu-návod, knihu-projekt. A začne projekt plnit, řídit se podle návodu, poslouchat, co mu šeptá osud rovnou do ucha. Jsou to nehorázné prasárny, kterých se má Benny účastnit, a uvolnit tak konečně dlouhé roky střádaný přetlak; dojde na flagelaci, svazování, nůž na krku, prostě nejrůznější prvky sexuálního sadismu. Jenže co by nad tím Benny koumal, když je to napsané – a když zřejmě platí, co je psáno, to je dáno. Pak ale vstoupí jednoho dne na scénu policie, Benny jde k soudu a šupem za katr. Vytěsňované se mu vrátilo jako bumerang, jen pod jinou maskou. Realita si zaflirtovala se sněním, podvědomí vyrazilo na špacír do plného vědomí. Proto jsou po celé trase komiksu roztroušené návodné rekvizity, jako plyšové hračky, masky, motiv sledujícího, který je zároveň sledovaný, motiv jelena štvaného smečkou psů atd.

 

A pak ty rámce: vnitřní příběhový a vnější, vtahující komiksovou fikci do žité reality. První je podle vzoru Ambrose Bierceho, respektive jeho povídky „Případ na mostě přes Soví řeku“. Druhý pak trčí výhružně z dedikace, kterou Nina Bunjevac připojila závěrem autorského doslovu: „všem zapomenutým a bezejmenným obětem sexuálního násilí“. Tady je klíč k názvu komiksového alba, tady je klíč k obsahu knihy. Tady je obžaloba těch, co zoufale prohrávají sami se sebou – a proto vedou lky s druhými. Nezvládají reflektovat svá nutkání, své neurotické tiky, ať náboženské, ať nacionalistické, ať obecně maskulinní povahy. Je třeba dát těm zoufalým lotrům jméno – a je třeba je tím jménem vyvolat. Bezimene se to podařilo na výbornou.

 

překlad Richard Klíčník, Argo, Praha 2019

Přidat komentář