Pod tímto názvem vyšel výbor z poezie předního francouzského básníka 20. století, zakladatele surrealismu ANDRÉHO BRETONA (1896–1966). Knihu vydalo Sdružení Analogonu, básně vybral a přeložil Petr Král, který je taky autorem doslovu a poznámkového aparátu.
Petr Král na začátku svého doslovu nazvaného Neklidné sondy Andrého Bretona píše: „Jedním z četných klišé tradovaných o komplexní osobnosti Andrého Bretona, iniciátora a vůdčího zjevu surrealismu, je tvrzení, že byl víc básníkem ve svých prózách než v básních. Živel poezie je jistě v surrealismu všudypřítomný, surrealistické básně však existují, mají svou specifiku, a ty Bretonovy mezi nimi patří ke stěžejním; zároveň to jsou jedinečná osobní díla a řadí se ke klíčovým podnětům moderní poezie vůbec. Měl by to ukázat i tento výbor, první průřez celým básnickým dílem, jenž v češtině vychází knižně a je důsledně věnován jen textům ve verších.“
André Breton je dnes považován za jednoho z klíčový
ch inspirátorů kultury své doby. Reflexi jeho života a díla se již věnuje rozsáhlá literatura. Pokud chceme najít v celém širokém spektru autorovy tvorby básnické, esejistické i literárně a výtvarně teoretické spojovací článek, je jím bezpochyby poezie, která je zde vždy přítomna, ať již v otevřené či latentní formě. Breton si již záhy uvědomil, že královnou lidských schopností je imaginace, jež se nejvýrazněji manifestuje právě v poezii. Obroda tvůrčích schopností člověka, nejen v oblasti umění, ale i společenské, se stala jeho životním programem, jenž našel svůj reálný základ v založení surrealistického hnutí v roce 1924. Známá surrealistická triáda „svoboda, láska, poezie“ je asi nejvýstižnější, byť zjednodušenou charakteristikou Bretonova směřování.
První Bretonovy básnické pokusy byly pod vlivem francouzského symbolismu – Rimbauda a Mallarmého. Již v roce 1913 navázal kontakt s Paulem Valérym. Krátce před vypuknutím 1. světové války přichází do Paříže studovat medicínu. Tato válka představovala zlom v dosavadním chápání světa. Tehdy se zhroutil racionalistický model myšlení a víra v postupný civilizační pokrok podporovaný vědeckými a technickými objevy. Vypuknuvší všeobecné válečné šílenství, do té doby nepředstavitelné, vyvolalo u části mladých intelektuálů civilizační šok. Nesmíme zapomenout, že právě Bretonova generace, narozená v 90. letech 19. století, byla na evropských bojištích prakticky zdecimována. Není náhoda, že uprostřed války v roce 1916 se v neutrálním Švýcarsku zrodilo hnutí dada, které představovalo absolutní odklon od dosud převládajícího chápání umění jako kulturního nátěru společenského statu quo. Dadaismus byl intelektuálním kopancem do tváře tehdejšího establishmentu, který tragicky selhal. Breton byl mobilizován roku 1915 a jako medik působil v několika psychiatrických zařízeních, jež tehdy pečovala především o vojáky, poznamenané zážitky z fronty. Toto setkání se subtilnějšími projevy válečného šílenství, avšak neméně hrůznými, mělo na jeho další směřování silný vliv. Začal studovat práce Sigmunda Freuda a spřátelil se s čelným představitelem pařížské umělecké avantgardy Guillaumem Apollinairem (1880–1918). Jak Breton sám přiznával, rozhodující vliv na něho měl jeho vrstevník Jacques Vaché (1896–1919), ,vtělený humor‘, těžko uchopitelná dadaistická osobnost – enfant terrible své doby, se kterým se setkal v roce 1916.
Roku 1919 vyšla první Bretonova básnická sbírka Zastavárna. Zde se již objevují texty postavené na principu slovních
koláží a montáží. Tyto prvky nacházíme v jeho veršované poezii stále včetně pozdějších automatických textů. Nejde ale o samoúčelné předvádění básnického exhibicionismu, jednotlivé složky jsou vždy integrální součástí básně. U Bretona je básnický text skutečným ,silovým polem‘, do kterého se promítá jak vnitřní život autora, tak realita vnějšího světa. Rok 1919 současně zastihuje Bretona jako jednoho z protagonistů pařížského dada. Společně s Philipem Soupaultem píší přelomovou knihu moderní poezie Magnetická pole. V ní se poprvé objevují tzv. automatické texty (píšící se poddává volně přicházejícímu toku představ a asociací), které se stávají jedním z hlavních objevů budoucího surrealismu. Z přechodného období mezi doznívajících dadaismem a rodícím se surrealismem pocházejí básně z cyklu Zemský svit. Na nich si můžeme povšimnout dalšího zajímavého rysu, který je také vlastní prakticky veškeré Bretonově psané poezii. Jakkoli se autor již tehdy začal postupně profilovat jako budoucí vůdčí osobnost nového uměleckého hnutí, což v praxi znamenalo velkou míru všestranného osobního nasazení (podrobně o tom pojednávají např. Dějiny surrealismu od M. Nadeaua, vydané v českém překladu nakladatelstvím Votobia v roce 1994), jeho poezie si i v těchto hektických časech zachovává až překvapivě komorní ráz. Z této zřetelné dichotomie jednoznačně vyplývá, že psaní poezie považoval za své výsostné privatissimum. Enigma Bretonovy poezie spočívá v její mnohoznačnosti, básníkova imaginace má mnoho různých poloh a přesto jsou tyto básně nezaměnitelné. To svědčí nejenom o šíři intelektuálních zájmů a všeobecné erudici, ale současně také o složitě strukturované osobnosti, jež rozhodně nebyla prosta vnitřních protikladů. Zvláštní těkavost jakoby roztržitost básnických obrazů prolíná celou Bretonovou básnickou tvorbou, od počátků přes vrcholné surrealistické sbírky Revolver s bílými vlasy (1932) a Vzduch vody (1937), až po synteticky pojaté rozsáhlé skladby Fata Morgána či Generální stavy ze 40. let, na jejichž konci se autorova básnická tvorba pozvolna uzavírá. Petr Král si ve svém doslovu – analýze Bretonovy poezie všímá i subtilních aspektů jeho imaginativních postupů: „Báseň co seznam různorodých zlomků, jež nabíjí potenciálním smyslem jen jejich zvláštní montáž, se podobá poznámkám k básni, která má teprve vzniknout, víc než svědectvím o jedinečné cestě je její předzvěstí, vybízivým náznakem pohybu spíš než jeho záznamem. Poselstvím básně je už tato výzva, podnětné rozhýbání významů a věcí: navozený elán je přitom vzápětí pozdržen ve prospěch očekávání, které budí, a jehož naléhavost tak ještě vzrůstá.“ Jako by básník stojící na břehu moře (nevědomí) se snažil zachytit a dekódovat jeho mumlavý a mnohoznačný hlas. Je zajímavé, že právě ty Bretonovy básně, jejichž inspirovanost vykazuje velkou míru imaginativní neurčitosti, si v sobě dodnes uchovávají největší kouzlo a jsou schopny stále inspirovat ve svém čtenáři básníka.
Zabýváme-li se historií surrealismu, brzy zjistíme, že právě schopnost inspirovat podobně disponované individuality patří k základním atributům tohoto mezinárodního uměleckého a intelektuálního hnutí. Nemusíme ani chodit daleko, surrealismus sehrál v českém moderním umění 20. století nezastupitelnou roli a jeho působení rozhodně nebylo omezeno dobou existence pražské surrealistické skupiny v letech 1934–1938. S jejími členy (především Teige, Nezval, Štyrský, Toyen) pojily Bretona osobní přátelské vztahy. Vzájemná spolupráce vyvrcholila jeho návštěvou v Praze v roce 1935. To podstatné na intenzitě surrealistické intervence u nás neleží jenom v oblasti umění, ale v tom, že surrealismus si vytkl jako svůj hlavní cíl osvobozování lidského ducha všemi možnými prostředky. Ve 30. letech se surrealismus na mezinárodním poli stal terčem zuřivých nenávistných kampaní jak ze strany nacistů a fašistů, tak stalinistů. Tato dojemná ,kulturní‘ shoda antagonistických tyranií jenom potvrzuje skutečnost, že svobodný tvůrčí čin, nebo dokonce pouhá myšlenka, je ve své podstatě subverzivní, protože se vymyká kontrole totalitního systému. Tím jej vlastně ohrožuje zevnitř, neboť totalita z principu nesnese kritiku. Je ironií dějin, že intenzita společenského útlaku v někdejším Československu může být v půlstoletí 1939–1989 docela dobře měřena podle možností veřejné prezentace surrealismu. S výjimkou těsně poválečných let do komunistického převratu v roce 1948 a ve druhé polovině 60. let (obojí v omezené míře) to bylo možné. První knihy Andrého Bretona zde vyšly již ve 30. letech, další mohly vyjít až po roce 1990. Mezi paradoxy zdejší politicko-sociální iracionality patří i to, že surrealismus u nás přežil dodnes. Zcela určitě tu zafungoval efekt zakázaného ovoce. Základní díla, nejen Bretonova, zde byla stále překládána a šířena v samizdatu. Tak se k nim v době normalizace dostal i autor těchto řádek. To, co dokázalo poutat pozornost tehdy mladých adeptů surrealismu, byl právě duch revolty a kouzlo poezie.
Realitou našeho kulturního života za nejhlubší totality 50. let zůstává skutečnost, že mezi těmi, kteří nepodlehli, byli často právě ti, kteří se hlásili k surrealismu. Pro některé to byl celoživotní program, pro jiné významná tvůrčí etapa. Jména jako Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Zbyněk Havlíček, Emila a Mikuláš Medkovi, Libor Fára či Václav Tikal hovoří dnes sama za sebe. Samozřejmě by bylo možné uvést i řadu dalších, včetně příslušníků mladších generací, ale to již přesahuje rozsah tohoto článku. Spokojme se tedy s několika jmény těch, jejichž životní dílo prověřil jediný spravedlivý kritik na tomto světě – čas. Není pochyb, že právě takové nepoddajné tvůrčí individuality pomohly udržet v době téměř naprosté izolace od světového kulturního dění české moderní umění v mezinárodním kontextu, a tak nakonec přežilo jako způsob rezistence. Z výše napsaného vyplývá, že význam díla a osobnosti Andrého Bretona nebyl u nás zrovna zanedbatelný.
Díla Andrého Bretona vydaná knižně v češtině:
Spojité nádoby (Mánes, Praha 1934)
Nadja (F. J. Müller, Praha 1935)
Co je surrealismus? (J. Jícha, Brno 1937)
Vzduch vody (Edice Ra, 1937)
Nadja (Dauphin, Praha 1996)
Spojité nádoby (Dauphin, Praha 1996)
Šílená láska (Dauphin, Praha 1996)
Arkán 17 (Dauphin, Praha 1996)
Rozhovory (Concordia, Praha 2003)
Manifesty surrealismu (Herrmann a synové, Praha 2005)
Antologie černého humoru (Concordia, Praha 2006)
Otevřte, to jsem já (Sdružení Analogonu, Praha 2010)