Druhé komiksové album Guye Delislea (vydal BB Art v lednu 2009) nevyprovokovala víc než banalita: žánr reportáže tu spouští, přiživuje i uzavírá animace jakéhosi francouzského kresleného filmu pro děti s dobráckým medvědem v ,krtečkovských‘ lacláčích v hlavní roli. Podstatné je to, co se na 
průvodní linku začíná mimoděk nabalovat a co nakonec vytvoří mohutnou páteř této knihy: tj. odkud, kdo a kam přichází, aby svoji reportáž napsal a nakreslil. Napsal překvapivě střízlivou, až odosobnělou řečí, málem čistě faktograficky – a nakreslil v duchu, který snad může připomenout ,duchařské‘ příhody Rendlíka a Hopíka, co v podání Jordana Popova ožily na stránkách normalizačního Čtyřlístku. Tj. v duchu účelného redukcionismu: také Delisleovy postavy a scény jsou vyvedeny s důrazem na zjednodušenou (někdy kubismu blízkou) tvarovost, která akcentuje obrysovou linku, a na omezenou škálu barev.
V případě kanadského animátora, ale též spisovatele Guye Delislea, narozeného před třiačtyřiceti lety ve frankofonním Québecu, má ovšem onen výrazový redukcionismus přímou souvislost s klíčovým tématem jeho práce. Kniha o sto osmdesáti stranách (v originále vyšla 2003 a z francouzštiny ji přeložila Kateřina Reinischová) se totiž jmenuje Pchjongjang (s podtitulem Výlet do Severní Koreje) – a nepojednává ani na okamžik o jiném tématu: neodchyluje se od sugestivní deskripce (nikoli analýzy, natož filosofující syntézy) života v posledním ze skanzenů ovládaných patologií zvanou stalinismus. Autor – v kůži vypravěče i hrdiny zároveň – si na několikatýdenní výlet předjímavě balí Orwellovu dystopii 1984, jejíž rukopis začal vznikat v témže roce (1948), co se v Severní Koreji ujal budování další z úžasných rajských zahrad komunismu „velký vůdce“ Kim Ir-sen (po jehož smrti v roce 1994 jej vystřídal „milovaný vůdce“, jeho syn Kim Čong-il).
Delisle, tenhle „kapitalistický cizinec“, obhlíží Pchjongjang víc než půlstoletí po začátku tragédie: věrně sledovaný „soudruhem průvodcem“ a „soudruhem překladatelem“ prochází sklíčenou, pustou a mlčenlivou metropolí – důkladně separovanou od okolních měst i venkova, stejně jako zbavenou všech komunikačních kanálů s okolním světem – a žasne s každým novým krokem. Státní jednotce sice chybí elektřina (a tak ulice i interiéry za nocí tonou ve tmě), zmítá jí nedostatek léků a krutý hladomor (ten v polovině 90. let si vyžádal víc než dva miliony obětí) – ovšem propaganda připomíná Otesánka. Všude po městě i okolní krajině trčí monstrózní a obžerské připomínky Ir-senova plus Čong-ilova nadlidství a nadpozemství, symboly jejich uměle vyhnaného ,božství‘, které má fyzicky zbídačenému a duševně zmrzačenému obyvatelstvu skýtat útěchu a naději. Život je v Severní Koreji omezený vlastně jen na to: jeho momentem i setrvačníkem, a tedy jeho smyslem není víc než bezohledná a každodenní sebepropagace dvou infantilních jelimánků a jejich zvrácených ,myšlenek‘ aplikovaných v rámci národa – a držených v kurzu paranoiou, čili neustálou hrozbou války, již rozpoutá buď jihokorejský soused, nebo proklaté Spojené státy.
Paralela s Orwellovým románem je nasnadě: totální kontrola severokorejského obyvatelstva jde ruku v ruce s jeho porobou, degradací individuality v bezvýznamnou částečku stroje, který řídí někdo jiný. Zaměnitelné kamínky v ,potěmkinovské‘ mozaice tu dobrovolně odevzdávají duši svému demiurgovi – a ten s gustem nechává odstranit vše potenciálně subverzivní: ženskou sexualitu navleče do odpudivých
mundúrů, tzv. sociální odpad (fyzicky či duševně postižené a nemocné) „vaporizuje“ v převýchovných nebo likvidačních táborech, intelektuály zničí důsledným systémem špiclování a práskačství atp. Vždyť „k vytvoření vítězné společnosti postačí 30 % populace“, jak před čtrnácti lety moudře pronesl ze svého dobře zajištěného sídla Kim Čong-il.
Jeden má chuť se tomu absurdnímu spektáklu, který má na povel karikatura s ohromným psychoanalytickým potenciálem, svrchovaně vysmát. Asi jako autor sám, když dostane za úkol smeknout před voskovou figurínou jednoho z ,bohů‘. Jenže to nelze. Jednak je v Severní Koreji humor na černé listině. A jednak Delisleova práce nefabuluje, ale cele slouží skutečnosti, respektive podává ji v přesném otisku. Naopak máme tvůrci téhle komiksové práce závěrem chuť odpustit, že nepodal víc než nezainteresovanou zprávu. Ovšem zprávu o tom, jak se dystopie plným hrdlem vlila do reality – a jak tomu ten dnešní krásný nový svět blahosklonně přihlíží.