Per Šmidl: Maringotka 537, Christiánie

přeložila Eva Pavelková, Novela bohemica 2021

Kdyby nakladatelství Novela bohemica chtělo tu knihu opravdu dobře prodat, pozměnilo by titul. Třeba: Jak žít v maringotce, Maringotka jako řešení bytové krize, případně Maringotka jako místo duchovní proměny. Nakladatel se nicméně přidržel strohého Maringotka 537, Christiánie. Protože tahle maringotka byla zaparkovaná ve vyhlášené samosprávné komunitě v Kodani. A navíc, kromě autobiografického zaznamenání jednoho sociálního experimentu je ta kniha zároveň příběhem sebeironické, ale i bolestné sebereflexe autora. A k tomu je její pisatel spjatý s českou, vlastně československou historií. Takže ten titul by musel být ještě daleko širší, aby to všechno obsáhl.

Per Šmidl se narodil poté, co jeho otec opustil po roce 1948 Československo. I v něm migroval – původem maďarský Žid, přesunul se do Prahy… a pak dál na Západ. V Dánsku se rozhodl stát stoprocentním Dánem, oženil se s Dánkou, v roce 1954 se narodil jeho syn Per, a z minulosti mu zůstalo jen to nepřehlédnutelné Š. Profesí statik se v Dánsku podílel i na některých významných poválečných stavbách. Když mu jeho syn oznámil, že odchází bydlet mezi hippies…

A tady je třeba vrátit se na loňský Svět knihy, kde nakladatel Zdenko Pavelka knihu představoval. Za přítomnosti autora. Před publikum se usadil prošedivělý, vlídný gentleman s uměleckou kadeří. A předvedl gesto, kterým jeho otec tehdy reagoval na tu zprávu: Nevěřícně si složil hlavu do dlaní.

Pan Šmidl starší se totiž pokusil od minulosti, která pro jeho rodinu znamenala mimo jiné holocaust, důkladně odstřihnout. Odmítal o Československu vyprávět, a čtrnáctiletý syn z něj nedostal nic ani tehdy, když spolu sledovali na televizní obrazovce sovětské tanky v Praze v srpnu 1968. A když syn naléhal, aby mu otec řekl alespoň jedinou českou větu, pan Šmidl starší se zamyslel, aby pronesl: My veselí hoši jdeme do města.

To byla jediná cihla z domu rodinné minulosti. A zároveň cihla do stavby budoucích zážitků Pera Šmidla. V devadesátých letech totiž odešel do České republiky, kde získal politický azyl, z rozhodnutí prezidenta Václava Havla. Jako zapřisáhlý svobodomyslný umělec se totiž dostal do závažného konfliktu s dánským establishmentem. Jednak šlo o publikaci knihy antisystémových esejů Oběť blahobytu (vyšlo i česky), a také o důsledně dodržovanou představu, že svobodný umělec není povinen platit daně.

Příběh nazvaný Maringotka 537, Christiánie se odehrává v půli osmdesátých let. Vypravěč s autobiografickými rysy, sedmadvacetiletý kodaňský mládenec, zanechá studia historie a shoda náhod ho přivede do zmíněné maringotky. Ta je součástí komunity, která obsadila prostor u hradeb v centru Kodaně, uvolněný armádou. Dánský stát rozpačitě přisoudil nově vzniklé entitě status sociálního experimentu a nechal ji být. Vypravěč tam přistál jako mladík z dobré rodiny, na kterém to každý poznal. Dále jako někdo, kdo se topil ve vnitřních problémech, jež si sotva připouštěl. A konečně jako kdosi, kdo měl spisovatelské ambice, ale naprosto nevěděl, za jaký konec to vzít. K jeho sociálním potížím patřilo i to, že už devět měsíců žil bez přítelkyně.

Vyprávění bezpochyby uspokojí čtenáře, který má alespoň minimální slabost pro příběhy žité „on the road“. Byť ony maringotky v Christiánii měly disproporčně malá kolečka, sloužily původně jako přístřeší pro dělníky, a stály na špalcích. Příběh také poslouží jako základní manuál, jak takovou maringotku zútulnit, prosvětlit, zateplit. Ještě přitažlivější a univerzálnější je ta rovina vyprávění, která popisuje, co maringotka způsobila ve vypravěčových vztazích. V podstatě jedna krásná dívka za druhou mu vbíhá do náruče a on se snaží tu přemíru radosti ze života vstřebat. Lili, Diana… Až do setkání s Melanií, která si udrží odstup.

Složitější je to s psaním. Začínající literát zvesela opovrhuje současnou tvorbou, ošklíbá se nad ceněnou produkcí a věří, že má nároky na věnec laureáta. Dynamický milostný život mu ovšem ubírá čas, takže se zabývá řešením známého problému, jak zároveň prožívat dobrodružství a popisovat ho. To všechno v prostředí, ke kterému patří konzumace drog, obchod s nimi a srážky s individui, které přilákala atmosféra bezpodmínečné svobody. Sociální rovinu příběhu tvoří polemika s dánským systémem, jenž podle Šmidla přináší totalitu životního štěstí a nepřipouští možnost jiného myšlení.

Skutečný Per Šmidl zamířil po dvouletém maringotkovém období do Francie a do Spojených států. Začal vydávat knihy. Po letech strávených v České republice – narodily se mu tady dvě děti – se mu podařilo nalézt s dánským státem kompromisní řešení a mohl se vrátit zpátky. Dnes se živí, stejně jako v době svého dobrodružství v Christiánii, taxikařením.

Kniha Maringotka 537, Christiánie je napsaná s odstupem patnácti let (anglicky, přeložila Eva Pavelková), což umožnilo reflektovat i to, co se s komunitou stalo. Christiánie totiž existuje na lukrativních pozemcích v městském centru, a vývoj se postaral o rozštěpení jejích obyvatel. Jedni by chtěli žít jako dřív – s vlastními zákony a vlastní měnou, na základě kolektivního rozhodování. Ti další by rádi zlegalizovali, tedy zkapitalizovali své majetky. Vypravěč příběhu tento rozštěp hořce komentuje. Děj se uzavírá ve chvíli, kdy se chce vrátit po desítkách let zpátky, aby se znovu setkal s onou Melanií, která mu kdysi odolala.

Kniha je přiznaně inspirovaná Henry Millerem, jenže proti zběsilé jízdě Američana v Paříži nabízí více evropských zádrhelů. Připomene i takový Thoreaův Walden aneb Život v lesích, ale opět je tady méně přesvědčení o vlastním vyvolení. Má i šamanskou rovinu neracionálního poznání, kupodivu symbolizovanou postavou Indiána žijícího v Praze. Oproti komerčnímu ezoterickému mámení naznačuje tušení moudrosti, která je sice na dosah, ale zároveň nedostupná. Něco jako vypravěčova Melanie. Velmi středoevropské.

Přidat komentář