Petr Čichoň: V poezii potřebuji smysl pro iracionalitu

Známý básník, loutnista a spisovatel Petr Čichoň (1969), původem z Ostravska, občanským povoláním architekt, se po delší době přihlásil s novou sbírkou poezie. Výpravnou knihu s audiopřílohou vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny.

Jak dlouho jsi psal Borderline Frau? Ptám se proto, že mezi Pruskými baladami a tvou novou sbírkou zeje pauza dlouhá patnáct let.
Psal jsem sbírku dlouho, musím napsat několik rukopisných, pak provedu výběr. Hledám společný motiv, nemusí být jen tematický, a s tím pak pracuji dál. Má první sbírka Chlilia (Host, 1995) také tak vznikala. To nějakou dobu trvá. Nebaví mě chrlit sbírku za sbírkou. Také básně deklamuji za doprovodu loutny a do knih vkládám zvukové nosiče a musí se pořídit nahrávka, to stojí čas. Snažím se, aby sbírky nebyly podobné. Napsat další Pruské balady by mě asi nebavilo.

Tvé básně z konce milénia jsou plné křesťanské spirituality (ačkoli v nich vždycky vystrkoval růžky rarášek) a většinou jsou psány vázaným veršem. U Pruských balad ses posunul tvůrčím principem ztotožnění kamsi do pádu třetí říše, zatímco z novinky na mě čiší Lilith a nebibličtí andělé, přičemž kombinuješ vázaný i volný verš, někde dokonce v jednom textu. Nakolik ovlivnila tvorbu Borderline Frau tvá četba hermetických a kabalistických spisů?
Rarášek, ano. Má (jak to bylo pojmenováno) spirituální lyrika je diabolická, dokonce druhá sbírka se jmenuje Villa diabolica. V devadesátých letech jsem pracoval v nejrůznějších redakcích, třeba u Jiřího Kuběny v literární revue BOX nebo v nakladatelství Vetus Via Jaroslava Erika Friče. Dokonce pár týdnů také v katolickém časopise Akord, který tehdy obnovil básník a politický vězeň Zdeněk Rotrekl. To byli všechno básníci katolické orientace. Zdeněk Rotrekl znal Jana Zahradníčka, Kuběna zase Jakuba Demla. Pan Rotrekl tehdy pobíhal svou rychlou chůzí po Brně, a když potkal někoho z nás mladších literátů kolem časopisu Host, třeba Miroslava Balaštíka nebo mě, tak nám vždy důrazně kladl na srdce, že kontinuita české literatury je přerušena, a že právě my ji obnovujeme. Musíme si dnes uvědomit, že po roce 1989 vydávat zakázané katolické autory, jakými právě byli Deml, Zahradníček nebo Josef Florian, bylo velké dobrodružství a bylo to cool. Navíc se nabízela na konci století ona analogie s fin de siècle, totiž obcovat s dekadencí. Ta problematika byla samozřejmě hlubší, jednalo se o spor mezi modernou a tradicionalismem, o otázku, zda se pustit do nových trendů, které se objevovaly ze západních, totalitou nepostižených zemí, nebo se pokusit navázat na onu přerušenou kontinuitu tradiční české literatury i poezie. Tak jsme to nejrůznějším způsobem kombinovali, každý podle svého naturelu a talentu.
Borderline Frau je básnická sbírka, není to grimoár. Považuji jistou duchovní poučenost básníků, které rád čtu, za samozřejmost. Třeba i Nezval se stýkal s astrologem a dramatikem Janem Bartošem a sám uměl sestavovat horoskopy, ale to neznamená, že by jeho sbírky byly okultní, ale mají jistý nenápadný nádech tohoto světa, který já prostě v poezii potřebuji. Jistou „pohádkovost“ a romantiku, řekl bych také smysl pro iracionalitu a určitou fantazijní nerozumnost, která je potřebná pro vážnější čtení duchovních textů. Ostatně stejně jako pro četbu poezie.

Anglický výraz „borderline“ označuje diagnózu hraniční poruchy osobnosti, kterou trpí jak ženy, tak muži. V kombinaci s „Frau“ (německy žena) to vypadá, že cílíš na ženy, lépe řečeno na komplikované vztahy mezi ženami a muži. Nebo se mýlím? Navíc první část knihy se jmenuje Střed Evropy jako žena. Jak vzniklo to sousloví, které dalo název knize?
Název Borderline Frau jsem poprvé uslyšel na setkání se světovou terapeutkou Jiřinou Prekopovou, která bohužel nedávno zemřela. Má kamarádka tehdy vedla její nadaci a paní Jiřina ve svých osmdesáti letech přijela do Brna svým vozem až z Německa. Četla můj Slezský román, který jí má známá darovala, tak si se mnou chtěla popovídat. Měla neuvěřitelnou vitalitu a břitký intelekt. Popíjeli jsme víno a bavili se také o psychických jevech. Paní Jiřina občas použila německý výraz a padlo také ono „borderline Frau“. Už jak jsem se vracel ze schůzky, tak mi zněla slova titulní básně i s tóny, a když jsem přišel domů, popadl jsem loutnu, a báseň byla na světě.

Jednu dobu jsem často četl na Ukrajině, dokonce jsem na kyjevském knižním veletrhu Arsenal jako architekt navrhoval českou expozici. Hluboce mě zaujaly snahy této země integrovat se do evropských struktur a začaly vznikat básně jako Střed Evropy jako žena. Tuto báseň jsem napsal v Kyjevě a hned mi ji překladatelka Tetiana Okopna přeložila a já ji hrál na čtení. Vznikly rovněž básně s citátem Angely Merkelové či oddíl Plutónka. Jan Skácel napsal sbírku Smuténka, já ji trochu ztemnil do plutonických poloh. 

Máš zřejmě pravdu, v básních se odráží komplikovanost vztahů, jejich transformace do nových rolí, které nemusejí být pro všechny přirozené a jednoduché. Mně připadají většinou dosti diabolické, i když mě vzrušují a baví a nic proti vývoji nemám, naopak jsem v tom liberál. Řečeno s kabalisty jedná se o klifotický jev, alespoň v některých případech. Kabalisté rozlišují Strom života Sefirot a Strom smrti Klifot, do kterého neradno vstupovat. A já do něj svou inspirací vstoupil. V posledních letech se výzkumem Klifotu zabývá hned několik autorů, u nás třeba skvělý slovenský autor Jozef Karika v knize Zóny stínů. Ale já jsem především básník a Borderline Frau je hlavně básnická lyrická poezie o lásce, i když třeba temnější lásce, jsem vlastně milostný lyrik.

Známý básník, loutnista a spisovatel Petr Čicho . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář