Petr Onufer: Dva roky neprázdnin s TSE

Právě před sto lety, 15. prosince 1922, vyšla knižně poprvé básnická skladba Thomase Stearnse Eliota The Waste Land, dá se říct kruciální dílo moderní poezie. Což je samozřejmě důvod k celosvětovým oslavám, do kterých se zvučně přidává také nový český převod Pusté země, pořízený redaktorem anglo-americké sekce nakladatelství Argo, kde knížka také před nedávnem vyšla, překladatelem, esejistou, publicistou, pedagogem i rockovým muzikantem (viz CD skupiny T.G.P.: Praha, Texas, 2022) Petrem Onuferem.

Už jednou s ním na stránkách UNI šla řeč. Když se v tuzemské distribuci zjevil Jarmuschův půvabný film Paterson (2016), motající se kolem literárního odkazu Williama Carlose Willamse čili předního, avšak u nás takřka neznámého amerického modernisty. Tentokrát zato půjde o – jak říká Petr (od té doby došlo na tykačku) – přímo modernistického velekněze! V Čechách naopak ceněného a přinejmenším znalci lehce rozšifrovatelného i pod pouhými mezinárodně zavedenými iniciálami TSE.

Jak Eliot druhdy hýbal částí americké společnosti, plyne třeba z Fitzgeraldova románu Něžná je noc. Anebo z toho, jak s Philem Marlowem sice ne přímo o Pusté zemi, nýbrž Písni lásky J. Alfreda Prufrocka, žertuje univerzitně vzdělaný řidič milionářské limuzíny v románu Loučení s Lennoxem. Do našich končin dolehlo echo TSE podstatně později, ale kupodivu se projevilo v muzice. Neboť za aluzi, o které bude zmínka níže, zřetelně eliotovskou, lze považovat část textu Ivana Štrpky Ostrov na albu Deža Ursinyho Pevnina detstva (byť jde o ,výpujčku‛ také z jiného titulu, Popeleční středy). A další českou hudební eliotárnu připomene Petr hned v úvodu. Záležitost pro něho přímo iniciační. A nepřímo dost možná k překladu vedoucí. Tak jdem na to.

  Začnu úplně triviálně – kdy ses poprvé setkal s Pustou zemí?

Asi jsem měl o ní nějaké ponětí už dost zamlada. Ale konkrétně samotnému textu jsem byl prvně vystaven, což je svým způsobem legrační, prostřednictvím desky Síla v nás od kapely Laura a její tygři, kde je několik písní protkáno úryvky z překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého. To bylo začátkem 90. let. A ve chvíli, kdy člověk nastoupí na studium anglistiky, si velmi rychle uvědomí, že Pustá země je základní kámen moderní, respektive modernistické poezie a literatury. V podstatě neexistuje anglista, kterému by Eliotovu skladbu velmi brzo pedagogové v dobrém slova smyslu nenacpali. A podle mého tomu většina studentů ráda podlehne. A pak se k němu neustále vrací, protože je, k čemu se vracet.

Proč jde o základní dílo, v čem to spočívá?

Za prvé nespadlo z nebe, byl to v podstatě závěrečný akord něčeho, co znělo už poměrně dlouhou dobu, tedy řekněme od konce 19. století. A jde skutečně o vrcholné dílo modernismu, a to v mnoha ohledech. Básníka a kritika Eliota prosazovala už jistou dobu celá řada lidí, byl na anglické a americké literární scéně poměrně etablovaný, a uměl s tím dobře pracovat. Určitě si zakládal na pověsti jakéhosi velekněze modernismu a měl značný vliv coby kritik. Když Pustá země vyšla, bylo mu třicet čtyři, takže se dal pořád považovat za mladou hvězdu drtivě nastupující modernistické generace. Ale první reakce byly smíšené, částečně se Pustá země setkala dokonce s posměchem, obviňováním z plagiátorství i nesrozumitelnosti.

Z plagiátorství?

Což byl nesmysl. Eliot sám se odkazuje k Dantovi a k dalším autorům, většinou ovšem podstatně starším než jeho bezprostřední předchůdci. A jelikož mu už dřív občas někdo otloukal o hlavu, že si půjčuje aluze a doslovné citáty, aniž by uváděl jejich původ (což ovšem není literární krádež), tentokrát připojil poměrně rozsáhlý soubor poznámek a odkazů. Čímž mimochodem celý rukopis vydal na samostatnou knížku. A zase přišla výhrada, že je to na odiv stavěná práce s různými vlivy. Po Eliotovi se z toho ovšem stala celkem běžná tvůrčí metoda. A Eliot, její původce, ji ostatně legitimizoval tím, k jakým cílům ji dokázal použít. Jak praví okřídlená věta z jedné jeho eseje: „Průměrní básníci si půjčují, velcí kradou.“

Ale na Pustou zemi musely být ihned také nadšené reakce.

Samozřejmě. Pro spoustu čtenářů, kritiků a kolegů bylo zřejmé, že je to velká báseň své doby. Tak jako v próze Joyceův Odysseus. A Eliot, ambiciózní a výrazný autor, tuhle pověst rád přiživoval. Z později vydaných dopisů nebo ze svědectví současníků vidíme, že přes veškerou plachost si byl vědom své ceny a schopností, a paralele s Odysseem se vůbec nebránil. Skladba měla ve 20. a 30. letech doslova obří vliv; jistý redaktor anekdoticky vzpomínal, že když v nakladatelství přistály verše od nějakého začínajícího básníka a obsahovaly slova jako prach, kámen a podobně, prostě erbovní Eliotovy výrazy, dílko šlo rovnou do koše coby tisící a prvá nápodoba Pusté země.

Jak to s ní bylo v češtině?  

Zatímco starší převody z francouzské nebo německé literatury jsou velmi často výborné a dodneška se dají číst, osud anglicky psané literatury byl poněkud truchlivý, protože chyběli kvalitní překladatelé. Takže před druhou válkou kompletní Pustá země česky nevyšla. I když se o Eliotovi trochu vědělo přes němčinu nebo francouzštinu. A poměrně brzo ho začal překládat Arnošt Vaněček, popularizátor anglické i americké poezie a editor několika vlivných antologií, ale nepříliš zručný překladatel. Ten z Pusté země přeložil bůhvíproč jenom čtyři z pěti částí. Anebo se ta poslední ztratila? To se neví. Ale je to stejně skoro nepoužitelné – anebo jen jako de facto komická ukázka toho, jak se v té době u nás z angličtiny překládalo.

Brzy po válce vznikly hned dva převody. Jednak v okruhu Skupiny 42, jejímž byl Eliot oblíbencem, dokonce proběhla jakási interní soutěž, a z ní vzešel překlad Jiřího Koláře ve spolupráci s Jiřím Kotalíkem; ti ale přeložili jenom třetí část Eliotovy skladby. A zajímavé je, že ačkoli byl Kolář fantastický básník a se Zdeňkem Urbánkem například skvěle přeložil Whitmana, v případě Pusté země jeho převod moc nefunguje, je to víc Kolář než Eliot. Tedy o moc víc. Jak už to někdy u velkých básníků v překladatelské roli bývá. Víceméně současně, v roce 1947, vyšel překlad celé Pusté země z pera Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého, který aspoň dá čtenáři představu, co je ta báseň zač. I když nectí formu a je velmi uvolněný, s mnohými chybami a omyly. Takže se dá těžko znovu vydat.   

Reeditovatelný by naopak byl překlad Jiřího Valji ze 60. let, který nejprve vyšel časopisecky, a po Valjově smrti s drobnými úpravami i knižně (1967). Na dlouhá léta šlo o jediný dostupný převod, a čtenáři jsou na něj zvyklí. Včetně titulu Pustina, za který by ale Eliot asi rád nebyl: když někde viděl napsáno The Wasteland místo správného The Waste Land, dával najevo značnou nelibost. Ale jinak je Valjův překlad myslím pořád pěkný. A ještě pro úplnost: existuje také dost nešťastný převod Zdeňka Hrona z roku 2002, ten se jmenuje Zpustlá země.

Měl jsi tedy dojem, že přišel čas na čerstvou verzi?  

I když je ta Valjova kvalitní, přece jenom vznikla před víc než půlstoletím, a čas jistě nazrál pro novou. Tu Hronovu nepočítám. Ale já se do toho vůbec nehnal, připadal jsem si na takové arcidílo přece jen příliš mlád. Představoval jsem si, že se toho ujme Martin Hilský, který už pro první svazek naší edice angloamerických básníků fantasticky přeložil Eliotovy Čtyři kvartety. Jenomže on je na léta dopředu stále zaměstnaný Shakespearem a jen tak si odskočit k takhle závažnému dílu nechtěl.  Přemlouval jsem i dalšího eliotovce, kolegu a kamaráda Martina Pokorného, jehož práce si hluboce vážím, ale ani on se k tomu neměl. Tak jsem si od obou pánů vyžádal požehnání a svolení, že to po mně přečtou. A když by nabyli dojmu – nebo to tak začalo připadat mně – že je můj překlad nepoužitelný, vydáme znova verzi Jiřího Valji, která v antikvariátech stejně dávno není k sehnání. To se však naštěstí nestalo, a tak můj překlad vesele vyšel ku stému výročí úplně prvního vydání, ještě nikoli knižního, ale v časopisu The Criterion, tedy 16. října 2022.

Co pro tebe plynulo ze znalosti předcházejících převodů?  

Především se pokoušet co nejvíc ctít formu. Jak ostatně žádá česká překladatelská konvence. Aby se básnický převod pokud možno držel formy originálu a odchýlil se od ní jenom tehdy, když to opravdu nejde jinak. Což samozřejmě nese spoustu omezení. A třeba anglická překladová tradice na to zvysoka kašle. Ale já jsem jako překladatel v tuzemské tradici vychován a cepován. Tudíž jsem se opravdu snažil být co nejvěrnější, jak jsem jenom uměl. Rýmovaná místa jsem rýmoval, kde je blankvers, snažil jsem se o blankvers, pokoušel jsem se dodržovat počet slabik a spád verše; tam, kde je v originále rýmovaný jamb, jsem se snažil dosadit rýmovaný jamb, a podobně.

Už jsme mluvili o tom, že šlo ve své době o nesmírně vlivnou skladbu. Ale co to vlastně je? Dovedl bys Pustou zemi popsat a aspoň částečně vysvětlit?  

I tady určitě platí to, co o každé dobré básni. Totiž že z ní činí dobrou právě složka nevysvětlitelného. A to mohu potvrdit po dvouleté práci na překladu a po já nevím kolikátém čtení jak Pusté země, tak obrovského množství sekundární literatury k ní. Protože mě ta báseň zajímá opravdu celý dospělý život, pořád jsem o ní něco nového četl, učil jsem ji na různých seminářích atd. Možná bych zvládl říct, co na ní je zajímavé a silné, ale stejně nedokážu vysvětlit tu magii, která člověka nutí se k té básni pořád vracet. Není to prostě jenom tím, že jde o tak slavnou věc, a člověk je chtě nechtě trochu pod vlivem zástupu skvělých literárních kritiků a historiků, kteří Pustou zemi staví na piedestal.

Mně se při práci na tomhle překladu stalo to, co ještě nikdy, ani u knih takových velikánů jako Faulkner nebo Conrad. U většiny svých překladů někdy v poločase začnu autora, překládanou knihu i sebe sama upřímně nenávidět. Jenomže u Eliota jsem byl nešťastný, když jsem musel odevzdat poslední korektury. Pořád bych to ještě předělával a ani na chvíli mě to nepřestalo bavit. Což mě po dvou letech práce vážně fascinuje. A pořád tam zůstávají lákavá mysteria. Je tohle to nevysvětlitelné? Asi ano.

Pustá země je mimořádně dobře udělaná báseň od člověka, který stejně jako jeho kritická doktrína dokázal být – přes všechnu halasně hlásanou neosobnost – nesmírně osobní. Všecko bral osobně. Jako Michael Corleone z Kmotra. Ale zároveň se dokázal výtečně odosobnit – podle něj musí básník odstoupit od díla, ale zároveň platí, že jenom ten, kdo má emoce, ví, co to znamená se od nich oprostit. Pustá země je dokonalou ukázkou tohohle paradoxu, je demonstrací racionální a vysoce intelektuální schopnosti vidět to nadosobní, nějaký řád, který v životě nenacházíme, a s tím vším spojit intenzivní osobní prožívání. Báseň jistě působí dosti depresivním dojmem, ale zároveň je na ní něco nadějného, co to převyšuje. Ten tušený řád. Asi už spiritualita. Eliot ke křesťanství konvertoval sice až o pět let později, ale tehdy k tomu už jednoznačně směřoval.

A také se ovšem dá říct, že v té nejjednodušší podobě Pustá země odkazuje k archetypálním věcem, k mýtům o králi Rybářovi, který má navrátit zemi plodnost, o svatém Grálu a tak dále. A přitom je to taky, jak už jsem říkal, portrét doby, v níž Eliot žije. I ten titul je eliotovský. A – jak jinak – vlastně nevysvětlitelný.

PS.: P. O. ovšem toho namluvil v žižkovské redakci Arga na elitovské téma mnohem víc. Jenomže kompletní přepis by zaváněl textem spíš pro vysloveně literární revui. Za sebe tedy jen dodávám, že ač odkojen vícekrát zmíněným překladem Jiřího Valjy, uvítal jsem nikoli Pustinu, ale opět Pustou zemi nadšeně. A tahám ji s sebou už pár týdnů jak příslovečná kočka koťata. Šánti šánti šánti.  

Přidat komentář