Jenom za poslední tři roky přibylo horoměřickému spisovateli Petru Stančíkovi (1968), do roku 2006 vystupujícímu jako Odillo Stradický ze Strdic, v databázi Národní knihovny přes dvacet nových záznamů: knížky pro děti, odborné studie, kratochvilné práce pro svět byznysu a reklamy – a pak beletrie, zřejmě těžiště autorovy současné tvorby, a nejen v českém znění, čím dál častěji i v překladu. Jeho prozaická řada začíná Pérákem (2008), pokračuje Mlýnem na mumie (2013) a Andělím vejcem (2016) a vrcholí prozatím v Nulorožci, dvousetstránkovém románu (vydaném brněnským Druhým městem), který by nejspíš užil žánrovou nálepku detektivka.
Jenže jaká detektivka! Možnosti Stančíkova fikčního světa strčí klasiky žánru, od Edgara Poea přes Arthura Doyla po Agathu Christieovou, například, hravě do jedné i druhé kapsy. Detektivní je tu vlastně jen košatá a dynamicky rozvíjená příběhová linie, která se vine, respektive běží podle vzoru počítačové hry: hlavní hrdina se propadá „nenáhodnou náhodou“ z jednoho kontextu do druhého, z jedné situace do jiné, z přítomného světa do světa mladého Johanna Wolfganga Goetha, přepisujícího finále Utrpení mladého Werthera pod dojmem vlastní tragické zkušenosti, hodné spíše Casanovy, anebo ještě spíš markýze de Sade. Tajemství střídá tajemství, hra provází hru, objev mnohdy víc zastře, zamlží scénu, než by ji projasnil. Vše další už je pak „nedetektivní“, ryze stančíkovské.
Těžko hledat v současném českém literárním provozu někoho, komu fantazie hází na povel i mimochodem tak vděčná, šťavnatá sousta, ať jde o samotný jazyk, konkrétní obrazy neklamně básnické ražby, anebo dějový rozvoj vybraných motivů – vždycky bizarních, sympaticky vychýlených z linie takzvané normality, překypujících prudkou touhou, lačností, namířenou jednou směrem k sexualitě, jindy ke konzumaci vybraných pochutin, alkoholů, drog. Stančíkův hrdina ale není znuděný realitou po dekadentním vzoru, nevidí ji jako jednorozměrnou, ubíjející, vidí naopak její potenciál, mnohorozměrnou strukturu, vrstevnatost, souvislosti vertikální i horizontální – a chce si ji užít ve vší její komplexnosti, celou a naplno. A je ochoten i schopen pro okamžik závratě, pro chvíli vytržení, pro všechna ta dobrodružství plus akce obětovat leccos.
Podobně jako komisař Durman v Mlýnu na mumie i inspektor Lavabo v Nulorožci rozjíždí hned zkraje knihy pátrání – tentokrát po strůjci a hlavně příčinách (a postupně i následcích) záhadného, zřetelně rituálního činu, při němž se samovznítilo a shořelo na prach dvanáct nosorožčic. Jde po stopě srdnatě, bez bázně a hany proniká do stále spletitějších, labyrintických chodeb kauzy, vydatně přiživované smyslem pro konspiraci, pro nepravděpodobné možnosti a neviděné souvislosti, prostě pro odvrácenou stránku reality, stín skutečnosti – ovšem souběžně odlehčované prvky absurdní komiky, ať té ioneskovské, k níž odkazují třeba zmíněné nosorožčice, anebo chaplinovské, případně voskovcovsko-werichovské, když dojde na scénu s „třemi strážníky“.
Kauza se dostává postupně pod vliv dávného soupeření neptunistů a plutonistů o povahu a směr vývoje světa – a Lavabo míří do hlubin, k jádru věci. Zatímco poprvé sestoupil „jen“ do nitra hrobky, kde objevil takzvaný gloglobus, symbolicky nabitý objekt, sestrojený Mnatou Ouklejem, prvorepublikovým alkonautem a spirituristou, podruhé jde vstříc reálným zemským hlubinám, otvírajícím se pod Komorní hůrkou, jednou z nejmladších čtvrtohorních sopek na území České republiky. Kromě Goethova deníku mu ukazuje směr série obrazů Jana Preislera a kulisy dělá ekologicko-feministicko-civilizační kritika, potažmo symbolické schody Velikého Díla. Prozradit ovšem, jaké poznání Libora Lavaba ve finále čeká, není v zájmu budoucího čtenáře.
Sluší se nicméně dodat, že Stančík napsal příběh, který je přirozeně kompletní. A nejen proto, že v něm jde o svět, potažmo o svět uvnitř světa, pod slupkou zeměkoule – hlavně pro přirozené a všeprostupující snoubení ducha s tělem, nahoře s dole, minulého s přítomným i budoucím. Nulorožec je román z kategorie špičkového infotainmentu: baví i vzdělává, zasévá klid i neklid, atakuje smysly, ponouká rozum, živí fantazii. Dává odpovědi a klade otázky. Krize české literatury? S Petrem Stančíkem sotva.
Druhé město, 2018