Piano bylo báječné, ale na klandru před školou se na něj hrát nedalo

Kniha Dvanáct strun Karla Zicha z pera Michala Bystrova, Marty Bystrovové a Zdeňka Hazdry, která právě vychází v nakladatelství Galén, by nevznikla nebýt úzké součinnosti všech žijících členů Zichovy rodiny. Jim patří velký dík a bez nich by nespatřilo světlo světa ani CD plné zvukových pokladů ze zpěvákovy pozůstalosti. Karel Zich na stránkách této knížky ožívá v cenných a jedinečných vyprávěních obou jeho žen, Nataši a Jany Zichové, dětí Adély a Karla i švagrové Dagmar a synovce Otakara. Historii rodu Zichů osvětluje Karlova sestra Marie Bořek-Dohalská. O Karlově profesním životě hovoří kritik Jiří Černý, někdejší šéf kapely Flop Michal Pavlík, zpěvačka Lenka Filipová, hudebník a pedagog Jiří Hlaváč a textař František Novotný. Zichovým začátkům ve skupině Spirituál kvintet i jeho návratu k témuž souboru po sametové revoluci jsou věnovány obsáhlé rozhovory s Jiřím Tichotou a Dušanem Vančurou. Nechybí ani více než dvacítka kratších vzpomínek Karlových přátel a souputníků včetně Jiřího Bělohlávka, Jiřího Pavlici, Petra Jandy, Marty Kubišové, Michala Prokopa či Zuzany Michnové. Knihu doprovází unikátní CD plné zvukových pokladů ze zpěvákovy pozůstalosti.

Karel Zich přišel na svět 10. června 1949. Jako nejmladší ze tří dětí se v rodině vymykal. Sestra Marie (ročník 1937) se odmalička dobře učila, očekávaly se od ní výsledky (později se na pražské Univerzitě Karlově stane uznávanou kapacitou přes francouzskou fonetiku a verbální komunikaci). Prostřední Otakar, narozený v roce 1945, se už tolik snažit nemusel. Prospíval však výborně, učení mu šlo samo, i hra na housle. Jeho mladší bratr Karel – v rodině se mu přezdívalo Kulíšek, zatímco Marii se říkalo Otka či Oťula a Otakarovi zase Otouš – nebyl vysloveně studijní typ a měl pověst pěkného kvítka.

„Já jsem mezi hodné žáky nikdy nepatřil,“ přiznával po letech. „Ještě více se to vyjímalo v porovnání s mými staršími sourozenci, kteří chodili do vyšších tříd a měli samé jedničky. Já jsem tuto naši tradici prolomil, a to hned od první třídy, kdy jsem ještě s jednou spolužačkou dostal velkou dvojku přes celé vysvědčení. Musím přiznat, že školu jsem opravdu příliš rád neměl. Třeba hned v první třídě jsem do školy propašoval pro mě tehdy ještě velkou vzduchovou pistoli Lov 2 a po vyučování jsem pak před školou provozoval střelbu, přesněji řečeno, střílel jsem po pomocnici Veřejné bezpečnosti, která nás udávala, že kouříme. Moje maminka pak musela jít na oddělení VB zaplatit pokutu 14 Kčs.“

Devítiletku na dnešním náměstí Jiřího z Lobkovic (v té době náměstí V. I. Čapajeva) na pražských Vinohradech, kam docházel od roku 1955, měl Karel z rodinné vily ve Šrobárově ulici tak blízko, co by kamenem dohodil. Přesto – anebo právě proto – stíhal vyučování na poslední chvíli. „Když jsme měli hodinu v přízemí, dokázal jsem přelézt oknem do třídy někdy i v momentě, kdy už paní učitelka zapisovala docházku do třídní knihy,“ vyprávěl o svých alotriích s očividným potěšením. V jednu chvíli však i jemu zatrnulo – to když ho zástupkyně ředitele ke konci studia navrhla do seznamu adeptů na hornictví. „Takže jsem pak musel strašně válet, abych měl vyznamenání a této hornické hrozbě se vyhnul a dostal se na střední školu.“

 

Kniha Dvanáct strun Karla Zicha z pera Michala Bystrova . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář