Americký publicista a věhlasný dylanista Greil Marcus začíná figurovat jako jeden z největších současných kulturních kritiků vůbec. Jako málokdo jiný má odvahu podělit se s námi o svůj expanzivní entusiazmus a tuto svoji ,posedlost‘ stylisticky ztvární natolik unikátní prózou, že čtenář je bez dechu vtažen do jeho vnímání věcí. Ve své nejnovější knize The Shape of Things to Come: Prophecy and the American Voice (Farrar, Straus & Giroux, září 2006, 324 s., $25) nás Marcus ,vtahuje‘ do psychologicky nanejvýš komplexní historické vize Ameriky v pojetí spisovatele Philipa Rotha, do perverzní, leč obecně sdílené fantazie Davida Lynche o americké vášni pro sex a násilí a k postarším punkerům typu Davida Thomase, kteří na pozadí sluch beroucích kytar dokázali ,vyječet‘ svoji originální a inspirující americkou noční můru. Marcus dobře ví, že čím hlouběji se zavrtáte do americké kultury a její historie, tím víc vám připadá ujetá a tím i daleko zajímavější. Pod nánosy plytkého balastu toho, co nám dnes showbyznys předkládá coby masovou kulturu, je jak zlatý nugget v hornině uložený vibrující a rajcovní, lekavý i matoucí galimatyáš hudby a umění, filmu či poezie. A autor nás vybízí, abychom ,kopali‘ spolu s ním. Kdo obvykle popisuje věci, které teprve přijdou? Bývají to proroci. Jelikož si je však Marcus vědom toho, že „proroctví je více o minulosti než o budoucnosti,“ vrací se ve své knize k některým z největších prorockých vizí z americké historie a o ní. Amerika je více než pouhou zemí příležitosti, vždy byla a je rovněž zemí obrovských příslibů a možností a proto kulturu, která formuje americkou identitu, Marcus vnímá jako tenzi vznikající mezi oněmi přísliby a zákonitým selháním v naplnění jejich nevídaného potenciálu. Umělci v Marcusově knize se chápou pera, kytary, filmové kamery či mikrofonu a začínají zažívat „vzrušující pocit objevování nekonečné subtilnosti jazyka toho, co je utlačuje, a spontánního vytváření vlastního jazyka svého odmítnutí, neztotožnění se.“ Tak jako Bob Dylan, o němž ve svých knihách tak často píše, i Marcus je přesvědčen o tom, že často nejradikálnější umělcův vhled lze vytěžit z dávno zapomenuté historie a pábitelských skazek kultury své země. A jako punkeři, které obdivuje, Marcus ví, že „abyste mohli říci něco reálného, musíte být sur-reální, tedy nad realitou.“ „Pomocí umění,“ píše, „začínáte objevovat to, co opravdu milujete.“ Inspiruje nás to k tomu, abychom měnili svět i sama sebe. A to je i role kulturního kritika a dnes není jiného, kdo by se jí zhostil lépe než právě Marcus.
