Poezie nemůže začínat básní (nad knihou Jana Štolby Nedopadající džbán)

Přítomnost je plná zrcadlení. Nebo spíš zkoumavého sebezhlížení se v tom, co nás věrně nebo zkresleně zpodobňuje. V beletrii převládly nad fiktivním příběhem memoáry, deníkové záznamy a konfese. A všemožné bilance a retrospektivy. Není pak divu, že i literární kritici shrnují své příležitostně publikované reflexe do více či méně objemných svazků, ve kterých ovšem text, původně stojící osaměle v novinách, získává jinou časovou dimenzi a 4_Plne_pultyprostor. Vyvstává otázka, zda takové knihy mají hluboký význam. Zahrnou-li však kritickou produkci takové osobnosti, jakou je básník Jan Štolba, pak není třeba pochybovat o smyslu takového počinu.
Štolba se dnes jeví jako jeden z výjimečných a posledních kritiků v šaldovském duchu. I ve stručných pojednáních o poezii toho či onoho básníka nezapře zřivou a intuitivní tvořivost, protože vyznává názor, že i kritický soud má být artefaktem. A rovněž oddanou službou básníkovi a básni, nikoli samoúčelnou exhibicí, která se nyní v zakrněle recenzentské a publicistické variantě ,velké kritiky‘ u nás praktikuje.
Štolbovy ,úvahy o básnících a poezii‘, vycházející pod metaforickým názvem Nedopadající džbán (Torst, 2006), zahrnují více než šedesát esejisticky orientovaných textů o současných a až na výjimky žijících českých autorech. Košatost a záběr Nedopadajícího džbánu tak mohou sugerovat představu jakéhosi celkového obzírání české poezie, přičemž je patrné, že si Štolba autory nevybíral podle nějakého klíče nebo vnitřní spřízněnosti s vlastní lyrickou tvorbou, ale že psal a charakterizoval básně tak, jak je navál čas a jak se vynořily na jeho stole. Na druhé straně je zřejmé, že Štolba nepíše o těch básnících, kteří jsou podle jeho adresné kritické metafory spíš z rodu Homérova než Odysseova. Jemná nuance či magnetické pole přechodu mezi Homérem jako demiurgem a mezi mytickou postavou, jíž je Odysseus, bytost zároveň básnicky archetypální, je Štolbou razantně a opakovaně vyslovována, například v črtě o polozapomenutém exilovém básníkovi Ivanu Schneedorferovi.
Monumentální nutkání, jak říká Štolba, být Homérem, vyzpívat celý epos lidstva, vykroužit vlastní podobu a tvář vesmíru, padne většinou na každého tvůrce stejně tak, jako na něho dopadá tělo poezie. Avšak poezii nelze uchopit jako masku a skrýt do ní obličej. Před poezií, před jakýmkoliv tvůrčím aktem, se totiž objevuje nedozírná krajina poetična, jež je prapůvodcem všeho básnění a v níž se pohybují bytosti podobné bloudícímu Odysseovi. V tom rozlišení je Štolba vždy neúhybný a přesný: rozděluje si básníky mimo jiné na ty, kteří jsou pouhými ,glosátory chvil‘ s homérovskou ambicí, a potom na skutečné lyriky, kteří jsou v duchu Heideggerovy maximy, že „člověk bydlí básnicky“, spíš bratry a sestrami plavce z Ithaky.
Z kontrastu, ale i ze vzájemnosti, prvotního poetična a sekundární poezie dovodí Štolba logické dělítko mezi tím, co je dobrou a špatnou poezií, respektive nepoezií. Všichni, kdo se v současnosti poezií zabývají, vnímají její deklasující postavení v prozaickém světě. Jejich postoj ovšem plyne také z toho, že chtějí v poezii vidět něco změkčile sentimentálního a křehkého, sebereflektujícího a narcistního. Štolba proti tomu zdůrazňuje, že lyrickou velmoc, máli být skutečnou velmocí, nelze stavět „mezi člověka a realitu“ jako přeludný filtr nebo Májin závoj.
Poezie „nemůže začínat básní“, ale měla by v básnický text vyústit a vyvrcholit. Pokud se básníkův slovní výkon začne proměňovat v pouhý výlev, je „percepce převálcována verbálními gesty a piruetami“, exibicionismem, narcismem nebo vyprázdněným erotismem chladu a nevášnivosti. Stává se ,výmluvou‘, monologem, vodopádem slov, která nedoletí k vyslechnutí. Dodejme, že většina autorů, jimž Štolba věnuje kritickou reflexi, nevede planou samomluvu a nepíše proto, aby byl každý verš vsazen do mozaiky knih nebo určen pouze ke zveřejnění. Tam, kde se Štolbovi přece jen jeví dílo jako na efekt vykalkulované, na rovinu a po šaldovsku to poví, jako například v případě Borkovcově, Typltově, Jamkově nebo i u takového klasika, jakým je Zdeněk Lorenc. Jeho poněkud pokřivený a romantizující dozvuk máchovský neváhá Štolba charakterizovat jako čirou ideovost, příznačnou pro „zoufalé titánství“ (Masaryk) devatenáctého a první poloviny dvacátého věku. Avšak Štolba umí i noblesně vyjmout básníka ze zavedené zásuvky nebo přihrádky a spatřit v něm nečekaně rys březinovský. Tak je tomu kupříkladu u Emila Juliše, jehož experimentální a ,permutační‘ básně jsou podle Štolby vytvářeny ,jazykovou emanací‘, podobající se principům hudebního minimalismu Steva Reicha nebo Philipa Glasse. Ostatně objevné a trefné komparace se prolínají všemi texty Nedopadajícího džbánu.

Přidat komentář