Pohyblivý cíl

Pohyblivý cíl

Pohyblivý cíl, knižní rozhovor redaktora a editora Jana Šulce (* 1965) s písničkářem, básníkem, prozaikem, publicistou, autorem knih pro děti a překladatelem Jiřím Dědečkem (* 1953) mapuje jeho život od narození do současnosti. V knize jsou zachyceny vzpomínky na desítky významných osobností, s nimiž se Jiří Dědeček v životě setkal, ožívá zde jeho dětství v Karlových Varech, úspěšná léta juniorského mistra republiky ve veslování, středoškolská léta na Malé Straně, studium na FF UK, společné hraní a vystupování s Janem Burianem v letech 1973-1984, základní vojenská služba, cesty do zahraničí, práce tlumočníka v Pražské informační službě a sólová dráha od roku 1985. Pozornost je věnována Dědečkově rodině, blízkým přátelům, působení v listopadu 1989 i činnosti předsedy Českého centra Mezinárodního PEN-klubu. Hodně prostoru je věnováno Dědečkově tvorbě (básnickému slovu, hudbě). Do rozhovoru je vložena řada tematických kapitol a Dědečkových klíčových písňových textů. Z knihy přinášíme ukázky.

O hudbě

Předesílám a všichni to vědí – já nejsem hudebník, já jsem písničkář, a ta moje hudba je jen berlička, abych lépe podal to, co chci sdělit. Mohl bych to i recitovat, kdybych se uměl pohybovat jako Petr Váša a být fyzickým básníkem. Ale to samozřejmě neumím. Hudba pro mě zpočátku znamenala několik různých zdrojů. Nejprve hudba lidová, „hrají a zpívají Plzeňáci“. Konrádyho dudácká muzika. Proč? Protože jsem žil v západních Čechách a tam tohle hráli v rádiu. Pořád dokola hráli lidovky, které poslouchali moji prarodiče, ono těch možností tenkrát moc nebylo, myslím, že to byl nějaký Rozhlas Plzeň nebo prostě rozhlas po drátě. Mým mládím tedy neprošla Šuláková, spíš různí západočeští zpěváci lidových a pseudolidových písní. To byl jeden zdroj. No a samozřejmě od patnácti let už to byl Karel Kryl, byli to starší kamarádi Fišák a Gebrt, kteří hráli na kytaru a na banjo ve veslařském oddílu, to se nedá zapřít a opomenout. A pomaličku polehoučku to byla také opravdická country, Greenhorns, kteří tehdy vydali svoje první malé desky, a já jsem si je kupoval nebo jsem je dostával, to už teď nevím. Ty desky jsem opravdu omydlil, že už to nešlo poslouchat, jak strašně moc mě bavily a zajímaly. „Za modrou horou, modrými lesy, / tam je domov můj, tam leží Tennessee.“ I ta kýčovitá melancholie těchhle písní spolu s tříakordovou hudbou na mě měly myslím obrovský vliv. Když jsem před třiceti lety navštívil Svobodnou Evropu a něco jsem tam nahrával, tak mě Yvonne Přenosilová s pobaveným úsměvem poslouchala a pak řekla: „Ty máš rád country, viď?“ A smála se. A já jsem nemohl říct, že ne, protože samozřejmě mám country rád, je to takový můj malý hříšek, ale mám. Dobrou country.

Že se to v mých písních projevilo, je zcela přirozené, protože jak západočeská lidová, tak i americká country se dá zahrát v podstatě na tři akordy a do určité míry, nebudu se tady teď pouštět do hlubokých muzikologických rozborů, je i zaměnitelná. Na harmonii „Za modrou horou, modrými lesy“ bys určitě zahrál i „Vandrovala holka mladá od večera až do rána“. Je to podobné.

Tyhle vlivy byly strašně důležité a daleko, daleko za nimi byli Beatles a Rolling Stones, které jsem poznával jen zvolna, nedokonale, postupně a popravdě řečeno: v době, kdy byli tak strašně slavní, mě ani moc nebavili, vůbec mě to nezajímalo, nebralo. Rock obecně vůbec nebyl tou hudbou, která by mě ovlivňovala, které bych se chtěl podobat nebo z které bych se chtěl, jak říká Komenský, nápodobou učit.

Hodně jsem se naposlouchal světového rocku na cestách s Honzou Burianem. Vždycky běžela nějaká kazeta, která nám krátila dlouhé noční návraty domů, vzpomínám si především na jeho oblíbenou kapelu Dire Straits, Kapitána Hovězí Srdce, Franka Zappu nebo na Randyho Newmana. Nějaký vliv nepochybně zůstal, protože například z Randyho Newmana jsem přeložil jeden text, Have You Seen My Baby (Kdo viděl mou holku), ale popravdě řečeno vždycky jsem se těšil, až si pustím Darebné písničky z Klatov a z Plzně. Až mnohem později jsem si zamiloval Leonarda Cohena nebo Toma Waitse.

Ovšem ještě Dylan, to taky musím říct, měl na mě velký vliv. A to skrze mou první dívku, s kterou jsem prožil krásné dva roky, Gitu Zbavitelovou. Její tatínek, orientalista Dušan Zbavitel, mě měl myslím docela rád, rád mě u nich vídal. Bydleli tady nedaleko v Příčné ulici. A Gita měla pokoj vytapetovaný obaly Dylanových elpíček. Milovala ho, překládala ho, pouštěla mi ho. To je v podstatě přece také country, když se to tak vezme. Dylan mě bavil.

(…)

V roce 1978 ses tedy poprvé dostal do Rakouska. Co všechno jsi pak projel?

Já jsem si bez ohledu na to, jak to dopadne, řekl: „Jednou mě sem pustili, tak tady chvíli zůstanu.“ Potom jsem si telefonoval s jedním kamarádem ze střední školy – jak už jsem nastínil, na střední škole jsme byli velmi různorodá parta, byly tam i děti tehdejších významných politických veličin. Chodil tam s námi i již zmíněný Jarda Lorenc, největší grázl ze třídy, byla s ním obrovská sranda. Měl z neznámých důvodů přezdívku Pindič. Tomuhle Pindičovi jsem se svěřil, že jsem na Západě a že mám problém. Věděl jsem, že jeho tatínek je někde vysoko. Říkalo se, že byl poradcem Vasila Biľaka. Ukázalo se, že jsem zavolal správně, protože jeho tatínek byl v té době prvním radou naší ambasády v Paříži. Já jsem se tedy zastavil v Paříži a byl tam nějaký pán, který mě přijal. Byl to jakýsi „podrada“ a jmenoval se Karel Marx. Říkal jsem si: „Tak tohle nedopadne dobře.“

Pak přišel pan Lorenc a řekl: „Já vím, já vím, Jarda mi říkal. Dejte mi ten pas a doložku k tomu.“ Na tu doložku mi napsal: „Doporučujeme prodloužit pobyt Jiřímu Dědečkovi na 6 až 12 týdnů, protože se mu naskytly možnosti pobývat zde déle.“ Tečka. Razítko.

To byla veliká frajeřina a já jsem si říkal: „Když si tohle může dovolit, asi musí mít velikou moc.“ Vlastně nikdy jsem za to Jardovi dostatečně nepoděkoval. Po Listopadu padlo podezření, protože dělal u Aeroflotu. Já nevím, jestli někdy někomu nějak ublížil. Mně velmi pomohl a jeho otec taky. Nikdo mi to nevěří, když to vyprávím.

Takové věci se děly a dějí. Graham Greene by jim řekl „lidský faktor“.

Ano, dějí. Já jsem se vracel domů stopem z Paříže přes Německo. Chytl jsem maďarského kamioňáka, který jel přes Folmavu do Čech. Lámali jsme to anglicko-česky. Vysadil mě půl kilometru před přechodem v Německu a řekl: „Go. Your problem. Go.“ Tak jsem šel pěšky a on odjel. Došel jsem na celnici, na československou hranici, a tam – přísahám! – nikdo nebyl, bylo tam prázdno. Nikdo mě nekontroloval, nikdo po mně nic nechtěl. Na té strážní budce viselo razítko, které jsem si dal do pasu, a přešel jsem do Československé socialistické republiky.

Vážně?

Já jsem tomu nerozuměl, ale zřejmě jsem tam přišel v nějakou zvláštní chvíli.

Možná to ukazuje to, co se říká: že skutečný život předčí veškerou fabulaci.

Kdyby tohle někdo dal do filmu o totalitních časech, tak si budou lidé ťukat na čelo a říkat: „Ten debil vůbec neví, jak to doopravdy vypadalo.“ Ale já jsem prostě takhle přešel železnou oponu. Pak dál tam někde byla policejní kontrola, já měl razítko z celnice, tam mi jen zasalutovali a pustili mě.

Tvoje cesta stopem zahrnovala Rakousko, Švýcarsko, Holandsko, Francii, Německo… Jel jsi sám?

Jel jsem sám, ale vždycky jsem někde našel nějaké kamarády. Ve Vídni na mě čekala známá. Tedy známá… Byla to chráněnka tetičky mého přítele Břeti Friedricha. Tetička žila ve Vídni, měla obchodní firmu. Břeťa jí zavolal a řekl, že jedu. Ona odpověděla: „Pošlu Marinu, Marina se o něj postará.“ Byl jsem ve Vídni asi tři dny, Marina se o mě postarala, dostal jsem od ní dvacet šilinků pro štěstí, to pro mě tehdy byly šílené prachy, nebylo to jen tak. A doprovodila mě na stop z Vídně směrem na západ.

Přijel jsem do Švýcarska, kde jsem se seznámil s hrozně milým klukem, Švýcarem. Ten chtěl do Holandska, takže jsme pak spolu jeli do Holandska a teprve odtamtud jsem se vrátil do Francie. Ten kluk přišel na to, jak budeme spát. Měl stan, já jsem měl jen spacák. Řekl, že budeme spát na loukách. Vždycky přijdeme za majitelem a řekneme, že mu posekáme louku, když nás tam nechá spát. A ten majitel nejen že nás tam nechal spát, on nám ještě dal spoustu peněz za posekání té louky! Já jsem uměl kosit, to jsem se naučil už jako dítě na venkově a potom jsem tu zručnost obnovil v Klánovicích.

Takže jsme cestovali a takhle jsme se živili. Byli jsme pak spolu v Holandsku, kde jsme se rozloučili. Tam jsem zase měl jiné kamarády. Všude mi tam někdo nabízel drogy… vůbec mě to nezajímalo. Zkusil jsem bordel, samozřejmě, dal jsem za to skoro všechny poslední peníze. Pak jsem se setkal s klukem, který říkal, že jede do Francie. „Do Paříže?“ – „Ne, jedu do Nice.“ Dobře, když jede do Nice, pojedu do Nice.

Měl jsem tam známého, kluka, který jednou projel Prahou, studoval ruštinu. Jmenoval se Alain. Ještě se k němu později vrátím. S ním jsem se v Nice sešel a on říkal: „Ty nemáš prachy, viď, já také ne. Já ti nemůžu nic dát, ale najdu ti práci.“ Sehnal mi práci – zametal jsem v Nice letiště. Což je nekonečná práce, to můžeš dělat od rána do večera. Tak jsem zametal, zametal… a jednou ke mně přišla holka a řekla mi: „Co to tu děláš?“ Byla to Francouzka. Řekl jsem: „No, zametám letiště.“ – „Ty jsi asi cvok, viď?“ – „Nejsem, ale nemám peníze.“ – „Kam chceš jet a odkud jsi?“ – „Rád bych do Paříže.“ – „Tak pojď se mnou, vezmu tě do letadla.“ Byla to letuška z letadla, které patřilo Sylvii Vartan. Jmenovala se Chantal Pétiaux. Já jsem pak u ní týden v Paříži bydlel.

To bylo první soukromé letadlo, které jsi kdy viděl?

Byl to soukromý Fokker 58. Letěli jsme s Chantal v tom letadle sami dva, měli jsme šampaňské, oříšky a všecko možné… Já jsem se strašně styděl, byl jsem špinavý a otrhaný. U ní doma jsem se umyl, nosil jsem tehdy dlouhé vlasy, ostříhal jsem si fousy. Ona se na mě podívala a řekla: „Já jsem věděla, že budeš hezkej.“ Z toho jsem měl radost. Celé to bylo neobyčejně dobrodružné. Stále jsem myslel na to, jak se vrátím domů a budu o tom vyprávět kamarádům. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych tam zůstal. Měl jsem rád rodiče, to bych mámě nemohl udělat, abych zůstal na Západě. Takže po šesti týdnech moje cesta skončila. A další pak už nenásledovala. Až do roku 1989.

Skutečně?

Ano. Samozřejmě že jsem tím velmi trpěl, protože už jsem si přičichl, jak to na Západě vypadá.

(…)

Znal jsi se s nějakými lidmi z opozice a s Václavem Havlem? Zapojily tě takové vazby do listopadového dění roku 1989?

Znal jsem se s mnohými velmi dobře a blízce. Nepatřil jsem do okruhu nejbližších Havlových kamarádů, ale vídali jsme se. Byl na mém představení v Trutnově a navštívil jsem ho na Hrádečku.

Už si nevzpomínám, jestli u toho byl i Honza Burian, nebo jestli jsem tam byl sám. Po koncertu v Trutnově v roce 1988 mě oslovil někdo z blízkých Havlových přátel a říkal: „Pojď, čeká na tebe Vašek na Hrádečku.“ Za chvíli jsem byl na Hrádečku, pili jsme vodku, jedli kyselé okurky, jak velí tradice, a byla tam i Olga, která byla strašně naštvaná, protože už bylo asi půl druhé ráno a já jsem tam stále otravoval. Byl bych vycítil, že mám vypadnout a vypadl bych, ale asi jsem tam tenkrát také nocoval. Běh událostí začal být tak šílený, že to zpětně už nedokážu úplně zrekonstruovat. Nepsal jsem si deník, což byla tenkrát veliká chyba. Dneska bych se v tom orientoval daleko lépe.

S Havlem jsem tenkrát široce diskutoval o tom, jestli mám podepsat či nepodepsat Chartu. Tam jsem pochopil jeho velikost a zároveň dlouhodobou nepoužitelnost pro masy, protože Václav věřil v člověka, dokonce i v člověka českého, a byl přesvědčený o tom, že když se mu správně vyloží situace, on si správně vybere. A to jak vidno neplatí. Lidé jsou manipulovatelní.

To bylo přesně to, co nenáviděl. Nechtěl nikým manipulovat, a hlavně za nikoho nechtěl rozhodovat. Takže když jsem s ním tenkrát mluvil o Chartě a v podstatě jsem od něj chtěl rozhodnutí, jestli ano, nebo jestli ne, on půl hodiny mluvil o výhodách podepsání Charty, co to znamená, že se člověk dostane mezi přátele a lidi, kteří jsou inteligentní a rozumějí mu a dokáží i jeho dílo vnímat daleko lépe. Že je to takový uzavřený přátelský kroužek, i když samozřejmě s různými vnitřními potížemi. To byla půlhodina chvály na Chartu. Pak následovala půlhodina chvály na to, co to znamená Chartu nepodepsat. Když podepíšeš Chartu, nebudeš moct jezdit a hrát – a my tě tak rádi posloucháme. Mohl bys hrát jenom pro nás, pro nikoho jiného, přijel bys někam na malý stateček a tam bys zahrál. Takhle jsi ale veřejně činná osobnost, to je moc důležité, takoví lidé jsou potřeba.

Takhle mi to po půlhodinách předložil a nechal mě vybrat. On to dělal velmi často v různých debatách. Asi je to nějaká filozofická metoda. Předložil pro a proti a nechal lidi, aby se rozhodli, aby si vybrali. Ale s masami se to musí dělat jinak, ty se nesmějí nechat rozhodovat, těm se musí velet. Na vedoucích místech se s tím musí zacházet jinak.

Jen mimochodem, můj pozdější přítel Jiří Stránský mi řekl, když jsem nastupoval do PEN-klubu: „Hlavně žádnou demokracii, o velkých věcech si rozhodni sám, ty malé předhazuj k hlasování.“ Ten to viděl velmi pragmaticky.

Abych se vrátil ke tvé otázce: znal jsem se s Havlem. Znal jsem se samozřejmě dlouhá léta a velmi blízce s Jiřím Černým. Můj přítel byl Láďa Kantor, který se stal šéfem protokolu Václava Havla. A znal jsem se velice dobře s Jiřím Křižanem. Kdybych si měl ještě dál vzpomínat, určitě bych na někoho přišel.

Předpokládám, že hlavně díky vlivu Jiřího Černého a Ládi Kantora se stalo, že jsem byl do revolučních událostí zatažen jako přicmrndávač na tribuně. Že jsem nedaleko postával, a když bylo zapotřebí vtrhnout na tribunu s revoluční odrhovačkou, tak jsem tam vtrhnul.

Kromě Letné to fungovalo dobře. Na Letné jsem si vybral špatně. Když jsem nastupoval, bylo to po vystoupení Alexandra Dubčeka. Láďa Kantor mě v zákulisí štengroval a říkal: „Hele, teď něco vostrýho po tom Dubčekovi, to musíš smést. Ty snahy o ten komunismus, o tu obrodu, to musíš smést, to musí pryč, dej tam něco vostrýho.“ Já jsem nic ostřejšího než Vraťte mi nepřítele neměl. Tak jsem zahrál Vraťte mi nepřítele, a nebyla to šťastná volba.

Všichni kluci, kteří tam vylezli, zahráli něco smířlivého.

Hutka zahrál „Krásný je vzduch, krásnější je moře“. Mišík zahrál Variaci na renesanční téma, zcela nepolitickou píseň. A já jsem zahrál píseň vyhroceně politickou, která ještě navíc je politologicky složitá, protože útočí na perestrojku – že perestrojka není dost. Takže radši všechno zpátky, vraťte mi nepřítele a jděte do prdele – se tam zpívá. Já to na té Letné zazpíval. A nebylo to dobré, to vím, holt – stalo se. Potom se projevili přátelé, kteří mě chránili.

Bylo strašné, kolik jsem tehdy dostával anonymních nebo i neanonymních dopisů a telefonátů. Nějaká soudružka z filozofické fakulty mi volala, že jsem poplival jejich sametovou revoluci a ať se okamžitě omluvím celému národu. Různí lidé mi psali urážky a házeli mi do schránky lístečky s nápisy: „Debile sprostej“, „Prase letenský“ a podobně.

Přidat komentář