Poněkud se míjí svým smyslem

3_ponekud_se_2Brněnské nakladatelství Host uvedlo před pár týdny na trh publikaci jménem Nejlepší české básně 2009. Ačkoli podobné podniky známe (nejen)  z poválečných dějin české literatury, Host se prý inspiroval v Americe. Kritika titul vesměs chválí. Což čtenáře udivuje, ba zaráží. Proč?
První padne do oka výtvarné zpracování. Stojí za ním Martin Pecina – ten, kdo měsíc co měsíc tepe ve svém sloupku v časopise Host nešvary zdejší knižní kultury. Výsledek jeho praktického snažení je ovšem žalostný. Grafi cké řešení obálky i pojetí jednotlivých stránek se nese v nepříjemně funerálním tónu: v kombinaci černé a bílé, případně zlaté jsou tu rozvíjeny podivně nahodilé abstraktní tvary, připomínající tu pruh znaveného dýmu, tu vlající zašlou záclonu, tu bezděčnou kreaci podroušeného skláře. K tomu má každá stránka výhružně černý lem. K tomu je básním vyhrazena vždycky jenom pravá stránka. Zřejmě proto, aby mohly texty v tom mrtvolném odéru aspoň trochu dýchat.
3_ponekud_se_5Textů se v knize sešlo šestatřicet. Vybíral je v prvním kole „editor“ Karel Piorecký (1977), v druhém kole „arbitr“ celého projektu Karel Šiktanc (1928). A vybírali prý z „básní publikovaných v básnických sbírkách, časopisech, sbornících i na internetu“, jak se píše na záložce knihy. Je to obdivuhodný výkon: vždyť Piorecký musel za necelý rok pročíst desítky a desítky časopisů, přelouskat několik set nových básnických sbírek a zdolat tisíce stránek poletujících v bezbřehé virtuální říši. A k tomu tříbit a tříbit a tříbit. A k tomu chodit do práce. Ale práce mu šla od ruky znamenitě; už před půl rokem nás o tom zpravil na stránkách Hosta. V dojemném rozdychtění tu vylíčil svůj synkovský obdiv k zasloužilému mistru, působivě popsal svá setkání s klasikem v kavárně Slavia – a dal tušit, že tento souzvuk přinese výjimečné plody.
3_ponekud_se_1Proč byl vybrán za editora zrovna Karel Piorecký, je podružné, udivuje spíš, proč roli někoho tak podstatného jako „arbitra“ sehrál Karel Šiktanc. Že by někdejší odhodlaný pěvec budovatelských ód a naivní vyznavač Stalinova kultu, dodnes neschopný své – s prominutím – trapné, více než desetileté morální selhání jakkoli reflektovat (ať v knižním rozhovoru se svým fámulem J. Slomkem, nebo ve spisech, které mu pro Karolinum pořádá J. Brabec), zaručoval důvěryhodný profil projektu? Jenže tohle ani nakladatel, ani Piorecký nebrali v potaz: je přece zajímaly jen a pouze „nejlepší české básně 2009“. – I když skutečně „nejlepší“? Šiktanc mluví v předmluvě o básních „dobrých“, takových, co v nich lze „spatřit, slyšet, tušit malý div. Ustrnutí. Úlet. Úchvat.“ A opravdu „2009“? Piorecký přiznává ve své závěrečné studii, že vybíral z rozmezí „září 2008 až srpen 2009“.
3_ponekud_se_3Ostatně Pioreckého závěrečná studie: autor se na patnácti stránkách pokusil projít křížem krážem českou poezií posledních dvanácti měsíců a zhodnotit její situaci. Posloužil si k tomu několika vědecky znějícími obraty a hojnou dávkou neohrabaných žurnalismů, s jejichž pomocí semlel do jednoho pytle řeč B. Obamy, prasečí chřipku, jaderné zkoušky v Severní Koreji, dále přežvýkal Š. Švece lacině obrazoborecký text Krize české literatury, poukázal na několik žabomyších sporů na stránkách časopisů Tvar a Host – a dost. Mimo média, do nichž Piorecký přispívá (a jejichž čelné představitele chová v účelově nekritické úctě – jak dokazuje mj. označením veršů B. Správcové za jednu z „nejvzácnějších hodnot současné lyriky“), se zřejmě nedělo nic. Ani ta krize, kterou autor vetkl do titulu svého pojednání, nakonec není tak zlá: jako nejlepší obranu proti ní ordinuje Piorecký program, koncepci, angažovanost. Jinými slovy: ideologický schematismus, který všechny tvůrčí individuality staví do latě.
Podobně omezený pohled prokázal Piorecký v hodnocení vybraných básnických debutů loňského roku. Vyzdvihl juvenilní spisky J. Brože, O. Buddeuse a J. Těsnohlídka ml., autorů z okruhu Psího vína, které prý v současné době představuje „reprezentativní platformu pro poezii“, ocenil kvality skupiny Fantasía, která je podle jeho soudu výjimečná tím, že směšuje emotivní s intelektuálním a čerpá z tradice, plus upozornil na několik dalších prvotin: J. Bělana, N. Hanelové, O. Hanuse, E. Košinské, O. Richterové, P. Rosette, M. Rysové, J. Řeháka. 3_ponekud_se_4Z „mladé poezie třetího tisíciletí“ mu imponovala mj. produkce O. Macury, M. Skýpaly, M. Urzy a Z. Vojtěcha; k tomu si Piorecký zažongloval s klady a zápory virtuozity u R. Malého – a zoufale nedosáhl na výjimečnost básní V. Janoty („pouhá deskripce vnímaného, která jen imituje… objevování“) a L. Puršla („dekorativní spřádání pěkných slov“). Ve škatulce „nových klasiků“ mu vedle sebe uvízli P. Petr, M. Šanda a překvapivě M. Šedivý, přičemž v případě posledně jmenovaného se jeho oficiální prvotina Výběh slov prý „poněkud míjí se svým smyslem“. V poslední podkapitole svého průvodce Piorecký afektovaně a za využití širokého rejstříku klišé (typu „vybaví se nám automaticky jejich významná role v dějinách poválečné české literatury“ nebo „stačili již tak významně promluvit do literárních dějin“) komentuje přínos nových knížek B. Grögerové (Rukopis) a I. M. Jirouse (Rok krysy). A opět se trapně míjí s jedinečnou poezií mj. V. Čerepkové; M. Vodičkovi pak přímo poradí, aby své verše už raději netiskl. Pioreckého přemýšlení o poezii prokazuje místy až hysterickou snahu systematizovat, třídit, škatulkovat; ze soudcovsko-učitelské pozice rozbíjet tajemství básně a ničit výrazovou jedinečnost autora banálním převáděním na společného jmenovatele, jednou kladného, jednou záporného, každopádně značně nedůvěryhodného. V tom smyslu může být pochopitelná další bizarnost svazku: zatajit čtenáři, kdo je autorem jednotlivých textů, podstrčit mu namísto jména pořadové číslo a přinutit jej, aby listoval v obsahu. Podle K. Šiktance je to „trochu dobrodružství“. – A kdo jsou ti autoři Pioreckým a Šiktancem vyvolení pro rok 2009? Ono je to jedno: 3_ponekud_se_6Piorecký přiznává závěrem své studie, že se jeho názory s Šiktancovým výběrem vlastně až tak nekryjí…
Nakladatelství Host mělo dlouhou dobu k pořádání antologií a čítanek averzi. Loňský odvážný vstup do této řeky se mu ovšem ani trochu nevyvedl: vznikl zvláštní knižní kompilát, který nevypovídá ani o básnících, ani o poezii. Nastavuje zrcadlo jen editorům. Možná měl Karel Šiktanc poslechnout ono „všechno“, které mu ve věci Nejlepších českých básní 2009 „říkalo spíš NE“…

Přidat komentář