Postila

Jednoho rána se udiveně rozhlížím. Vše mi připadá jiné, ve své jinakosti však povědomé. Zvoní telefon. Na druhém konci neexistujícího drátu se ozývá profesor Janouch. „Mám pro vás dobrou zprávu. 11. 11. převezmete Cenu Jaroslava Seiferta.“ Post illa verba jsem byl zvědav, jaké je to dostat cenu. V životě jsem žádnou nedostal. Až teď, a to zrovna tu nejcennější. Nemyslím pekuniárně, ale prestižně. Předání probíhá jako sen. Po promluvě profesora Janoucha a dobrozdání porotce Jiřího Peňáse, mimochodem uznale příznivém, jsem vyzván, abych pronesl pár slov.
„Dámy a pánové,“ začínám, jak se sluší, a ve stejném duchu pokračuji. „Děkuji všem, kdo mi Seifertovu cenu přáli, a konec konců – šťastných konců – i těm, kdo mi ji dali. Jiří Gruša pravil: ‚Ať neklesají brikcie. A burzy drží kursy.‘ A vida, brikcie očividně neklesají. Je sladké ocitnout se v pantheonu, a to in vivo. Úroveň mé tvorby byla zvážena a shledána hodnou přiměřeného superlativu – to vše v seifertovských souvislostech.
V Rajské zahradě mého dětství, kde byl děda správcem a já tam s bratrem a bratranci trávil víkendy, byly vidět hvězdy v noci i za dne jako ze dna studně. Byly to Seifertovy hvězdy nad Rajskou zahradou. Později jsme spolu s chotí Zuzanou uspořádali výroční literární výlet a výstavu – oboje věnováno Jaroslavu Seifertovi. Když jsme rešeršovali v Kralupech, zajeli jsme s dcerou Jaroslava Seiferta na hřbitov k Mistrovu hrobu. Když jsme se poněkud heideggerovsky nachystávali k připravenosti na odchod, pravila paní Jana: ‚Prý se mají udělat tři křížky. Já na to nevěřím, ale udělám to.‘ Dojat jsem se přidal. ‚Já na to taky nevěřím, ale taky to udělám.‘
A hle. Karel Hynek Mácha daroval Jaroslavu Seifertovi ‚celý tento sad‘ a obdarovaný věnoval mně svou cenu. To je mi věru pěkné nadělení. Seifertovy hvězdy září nad mou Rajskou zahradou. Náležitě dojat, děkuji. Následuje potlesk přecházející v ovace. V nejlepším se probudím. Je to zvláštní, říkám si, kolotočové sny mají zpravidla hororový průběh s falešným happyendem, zde šlo o opak hororu a happyend pravý. Pokrčím rameny a udiveně se rozhlížím. Vše mi připadá jiné, ve své jinakosti však povědomé. Zvoní telefon. Na druhém konci neexistujícího drátu se ozývá profesor Janouch.

Přidat komentář