Pozoruhodnosti naší osady – Patrik Ouředník vydal prózu Příhodná chvíle, 1855

Pět let po knižním vydání European, dodnes přeložených do jedenadvaceti jazyků, publikuje všetečný Patrik Ouředník titul, který by mohl být ouverturou k těmto Stručným dějinám dvacátého věku – knihu Příhodná chvíle, 1855, rozdělenou na dvě části, stylizované coby dopis a deník. Tu první píše v březnu 1902 zestárlý anarchista zklamaný jak v lásce, tak v ideálech, tu druhou, s datací leden-říjen 1855 a koncem otevřeným do čtyř stran, anonym z jihoamerické  osady Fraternitas, v níž se skupina Evropanů – mezi nimi i autor  úvodní epištoly – pokusila uvést v praxi společnost bez práv a povinností.
5_06_PozoruhodnostiPodobně jako byla Europeana (ale třeba také vzpomínkový Rok čtyřiadvacet) postavena na principu hry,  v jejímž rámci se v knize jednak mísily  žánry, tj. beletrie s esejistikou,  jednak se prolínaly příběhové roviny,  tedy chronologicky řazené příhody  z ,malých‘ a ,velkých‘ dějin, a jednak  do kanonizované historie autorským  přičiněním pronikala řada sugestivních  výmyslů a mystifikací, tak  je i v Příhodné chvíli, 1855 patrných  několik apriorních autorských plánů,  řekněme v duchu estetiky uměleckého  experimentu; i když ne nutně plánů redukujících prostor, do něhož je  následně třeba vtěsnat text – tak, jak  se o to pokoušeli třeba členové francouzské  Dílny potenciální literatury  Perec, Calvino, Roubaud nebo Queneau.  Ouředník proti sobě v knize staví nejen dva žánrově různé textové  bloky, které jdou notabene proti  časové logice, tedy to, co nastane,  předchází tomu, co již proběhlo, ale  předně modeluje dvojici poeticky naprosto  odlišných vypravěčů.
Stařec anarchista ve svém dopise sumarizuje svůj život, jejž se marně snažil „v daleké Brazílii“ proměnit ve  smysluplné „dílo“. Jeho vervní obhajoba široké cesty vášně, po které by  měl člověk od narození do smrti kráčet,  touha „být nebezpečný“ jakékoliv  ideologii, systému, náboženství  nebo modlářství, vztekle, ale s noblesou  zatracuje společenské normy  stejně jako kánony současné literatury,  v nichž spatřuje jen různé  podoby týchž mechanismů moci.  Jeho filipika je ale zároveň probarvena  smutným skepticismem, který ve  dvacátém století formuloval Fromm,  a to v pojmu,strachu ze svobody‘,  jenž v praxi jakékoliv popření a rozvrácení  systémové a mocenské hierarchie  vylučuje. Notabene anarchistova řeč požírá sama sebe:  pakliže zatracuje rozum,  tedy vědu i filozofii, popírá  i jakkoliv sympaticky  kritický myšlenkový koncept,  který autor do svého  textu ukládá.
Hlas neznámého osadníka na stránkách jeho deníku  v druhé části knihy  zaniká jiným způsobem:  věcný, pedantsky evidující,  v některých pasážích až  lehce naivní styl psaní vůbec  nepřipouští existenci  autorského subjektu, cele  se propůjčuje anebo dokonce  obětuje – možná že  právě v duchu anarchistického  rovnostářství a altruismu  – hlasům, které ho obklopují  a jimž naslouchá:  nejprve během tříměsíční  plavby k břehům Jižní  Ameriky, později, s půlročním  odstupem, už v samotné  osadě Fraternitas,  jejíž pozvolný rozklad se  zrcadlí hned ve čtyřech  rozdílně formulovaných, realistických  i snových verzích závěrečných  stránek deníku. Příběh sice v Příhodné chvíli, 1855 zůstává jakoby nedořečený,  s otevřeným koncem, ale  pointu nabízí jednak předsunutá epistolární  konfese, jednak četné události  symbolické povahy, které výpravu  od počátku provázejí a jež jsou  diaristou svědomitě zaznamenávány.
Před účastníky plavby se sice dennodenně obnažuje čára horizontu, kterému plují vstříc, zároveň ale jako by putovali po vertikále: i oni totiž  pomyslně staví mytickou Babylonskou  věž, triumf lidské dokonalosti,  a také jejich pokus je odsouzený  k nezdaru. Jazykové bariéry mezi Italy, Němci a Francouzi působí v debatách o společné budoucnosti od počátku rozkladně a deprimují všechny  strany; množí se spory, hádky, nevraživost.  A podobně jako slovo selhává v této hře i tělo – dobrodružnou cestu provázejí neštěstí, náhlá úmrtí, zranění, onemocnění, výbuchy vzteku,  záchvaty paniky. Brzy se ozvou hlasy několika těch, kteří si jsou rovnější a vynucují si organizaci budoucí komunity a nutnost jejího odpovědného vedení. Pak je zřejmé, že čím jsou anarchisté blíž svému cíli, tím víc je jim jejich proklamovaná svoboda na obtíž – až se lákavá teorie promění,  podobně jako v Orwellově Farmě zvířat,  ve skutečnou a nepřekonatelnou  překážku. Nalezený deník na svých posledních stránkách už jen ironicky konstatuje „čtyři největší pozoruhodnosti  naší osady“, jimiž jsou „bída, závist,  podezíravost a alkoholismus“.
Subverzivní myšlení, nebo jakékoliv  myšlení proti proudu, sice může  být inspirativní, vzkazuje Patrik Ouředník  svojí novou knihou, ale běda  těm, kdo se pokusí myšlenku anarchistické  (anebo socialistické či jakékoliv  jiné) utopie převést do praxe.  Minimálně o dvou takových nezdařených pokusech, které si ovšem kromě  bídy, závisti, podezíravosti a alkoholismu  do svých deníků zapsaly  taky na sta tisíce mrtvol, pojednávají  třeba právě výše zmíněná Europeana.

Patrik Ouředník: Příhodná chvíle, 1855. Torst, Praha 2006, 140 stran, náklad a cena neuvedeny.

Přidat komentář