Radim Kopáč, Josef Schwarz: Praha erotická

Nechápu šílence, který je ochoten vystát několikahodinovou frontu jen proto, aby zkontroloval v domě svého idolu čistotu štětky na záchodě. A už vůbec ne toho, kdo podnikne náročnou turistickou výpravu, jejímž stěžejním bodem je návštěva sídla XY, třeba Presleyho Graceland v Memphisu. Ale možná… Ne možná, určitě je chyba na mé straně, mě by těžko něco donutilo očumovat na Pražském hradě korunovační klenoty. To je takové infantilní kvazivlastenecké voyeurství.

Ale musím se přiznat, že když jsem před několika lety nestihl prohlídku v sanatoriu dra Hoffmanna v Kierlingu u Klosterneuburgu (ten je zase hnedle u Vídně), kde zemřel ten nepřekonatelný satirik Franz Kafka – bylo k večeru a vedle na parkovišti stály do sebe zakousnuté nákupní vozíky patřící k sousední velkoprodejně potravin, které vypadaly jak logo se symbolem „kopulujícího konzumu“, – tak jsem zachytil jakési podivné vnitřní uspokojení, jak byla tahle příhoda v mém životě sehrána. Lehce libidinózní seizmické vlny. Takzvaná dobrá sehrávka. Z toho odvozuji, že v mém případě může dojít k tomu, že návštěva místa A, jež je historicky spojeno s B, může mít i užitek, pokud se k tomu připojí C, tedy příslušná asociace, situace, nálada, gag, prostě nějaká nečekaná nadhodnota.

Návštěvy rozličných míst jsou podmnožinami výletů či cest, jimiž si vyplňujeme volný čas. Takhle to je od doby, kdy lidstvo poznalo, že pořád jen pracovat nebo chystat se do práce nebo vzpamatovávat se z práce není cool. Zjednodušme si situaci a mluvme jen o výletu. Je pár voluntaristů, kteří do toho jdou srdcem, bez přípravy a teprve na místě zjišťují, co je kde k vidění, k slyšení či k zažití. Většina výletníků se však vybaví speciální knihou, kterou nazýváme průvodce. To je vlastně taková občanka, kronika a zároveň reklamní žurnál našeho cíle. I průvodce (správně koncepce průvodce) prošel výraznou proměnou, jež jako kdyby kopírovala proměny v historické vědě. Dnes její část nepopisuje horizontálu, tedy klasicky časově lineární úsek dějů v nějaké geografické oblasti, ale naopak vertikálu, tedy vývoj jednoho prvku (instituce, činnost, výrobek atd.). Abych to převedl do území jasnějších kontur: část turistů nejede do goldene Prag, do té perly na Vltavě, ale jede do Prahy na pivo. Praha piva, pivní Praha, Praha viděná přes pěnu plzně, staropramene, kláštera, svijan či speciálů vařených v pražských klášterech. To je ale takový vulgární příklad.

Vydávat speciální průvodce je nabízená šance, s níž jsme schopni se dobrat svých bonusů. Třeba knižní řada Pražské příběhy, jejímž autorem je Dan Hrubý. Není to pro stovky Korejců, Číňanů, Italů, Rusů and others, které vysypou boeingy v Ruzyni, aby je pak poté, co si ti národové naskenovali Staromák, Karlův most, Nerudovku, Hrad, popřípadě něco z Kutné Hory a Českého Krumlova, zase nasály na svoje paluby a dopravily je do jejich domicilů. Průvodce, o nichž je tento text, je pro poučenější výletníky z České republiky, a klidně i z Prahy, kteří jsou ochotni svoje staré mapy přemalovat úplně jinými cestami a kótami… To všechno byl úvod a teď už naostro.

I nakladatelství Academia začalo vydávat řadu Průvodce. Výsledkem tohoto rozhodnutí jsou opravdu velkoryse pojaté knihy, paperbacky (v průhledném plastikovém obalu), tištěné na křídě, s celostránkovými fotografiemi, mapkami, viz například Cesty s Bohumilem Hrabalem, Estébácká Praha, Praha avantgardní. Zatím posledním počinem je pak Praha erotická od Radima Kopáče a Josefa Schwarze.

Hned na začátku si dovolím autorům vytknout, že v úvodu ke knize promarnili možnost trošku si s tím titulem knihy pohrát. Český jazyk má „výhodu“, že tento název je možno číst dvěma způsoby, tedy jednak jako informaci, že v Praze jsou místa nějak spojená s erotikou, jednak že Praha je sama o sobě erotická. Myslím, že o tom není sporu, že to město je „stydké v korunách kostelů“, na rozdíl třeba od Petrohradu, Glasgow, Varšavy či Amsterodamu (přestože je tu pěkná čtvrť červených lucerniček, tak město samo o sobě je absolutně asexuální). Erotický je naopak Řím a Barcelona, Paříž tak nějak napůl. Každý to asi má jinak, nicméně by podobná úvaha stála za to. Dále je třeba podotknout, že autoři si zkomplikovali svoji práci tím, že před spolu několika lety vydali knihu Zmizelá Praha: Nevěstince a nevěstky (velice úspěšnou, třeba dodat), a připravili se tak o možnost využití několika hesel k tématu, ale hrají fair play a neprodávají už jednou prodané. „Kapitoly“ odpovídají částem metropole, ta první (Praha 1) je největší, obsahuje šedesát položek, další části jsou sestupně kratší a tenčí. Z toho vyplývá, že kdo chce zůstat úzkoprsý a ctnostný, ať do prvního pražského obvodu raději nechodí. Tím, že „vypadly“ záznamy o nevěstincích a kurevstvu obecně (až na výjimky), většina odkazů se týká kulturních fenoménů (literatura, sochařství, fotografie, malířství) a kniha je vlastně velice laskavá, bez ordinérní obscénnosti (což by taky šlo, ne že ne). Letem světem, o kom a o čem si můžete přečíst: Seifert, Teige, Neumann, J. Mucha, Drtikol, Karásek, Destinová, Hrabal, Nezval, Apollinaire, Sacher-Masoch; sochy Štursovy, Kofránkovy, Suchardovy, Paukertovy; měsíčník Eros, Světové dějiny sexuality, Octobriana a další. Jen přistupte blíže, vážení návštěvníci! Vzrušení budiž na vaší straně!

Autoři připomínají, že „jiný by vybral jinak“, to je samozřejmě velice důležité upozornění, stejně jako teze, že „žádný objekt není galantní ani pornografický sám o sobě – takovým se stává teprve v individuálním pohledu toho, kdo se dívá, toho, kdo čte“. Tohle je opravdu na každém z nás, zda jsme schopni odlišovat „erotické“ od „pornografického“. Zda jsme schopni, a obávám se že spíše ne, odlišit „normální“ znázornění nezakrytého lidského těla od předcházejících adjektiv. Dneska už nejde o to, zda je mužský úd v „pohotovostní“ poloze, dnešní stav korektnosti nás nahání do korekce (čti vězení ve vězení) za pouhou interpretaci. Nicméně je zde možná na místě podotknout, že zajímavé je sledovat rozložení hesel do časových etap, odpovídajících zásadním úsekům českých dějin. Pak jejich naprostá většina tkví v oné sladké době přelomu 19. a 20. století a následného Československa. Především období po roce 1948 je šedé a nudné, protože soudruzi se starali především o proletářský internacionalismus (a taky o sebe) a ve věcech sexuality byli ve stejné křeči jako biedermeierovští měšťáci tvořící páteř emancipujícího se českého elementu ve druhé polovině 19. století, tedy pevné rodiny založené na pravidelné návštěvě hanbince jejich kapitány, čili taťky. Tenhle systém převzala později celá takzvaná socialistická soustava. Po poměrně liberálních zákonech v sovětském Rusku po VŘSR byli jejich navrhovatelé (Alexandra Kollontajová) odsunuti a na konci dvacátých let už Stalin vrátil vše do starých, správných kolejí. Protože třeba soustružník s chtíčem bude daleko hůře překonávat rekordy než bez chtíče. Dává to logiku? Možná že vlastně vůbec ne, o to je to horší.

Čeká se ode mne zajisté ještě nějaký kritický výkon. Jak autoři napsali, každý by to udělal jinak. Na můj vkus je tu příliš soch. Nějak nemohu přijmout tezi, že skoro každá socha zobrazující nahé tělo je erotická. A nejen socha. Potom třeba to nahaté dítě na české stokoruně z roku 1931 od Švabinského je stoprocentní pedofilie. Jestli mi v knize opravdu něco chybí, pak je to větší zastoupení té poslední doby, po roce 1989, pro niž je například emblematický soubor Oldřicha Kulhánka Erotické hrátky. Toho bych klidně přiřadil k budově České národní banky na Příkopech. Je to možná až příliš visutý oslí můstek, ale autor bankovek, se kterými dodnes platíme (stejně i rytec známek Havla a Klause), ve spojení s takovými tisky – to je ta pravá pražská erotika.

Nepochybuji o tom, že Academia bude dál pokračovat v této řadě a že také vydá, přestože pan Zadrobílek bytuje už dávno v jiných světech, i Prahu magickou (bez Ripellina). Protože magie s erotikou, a erotika s magií, Praze sluší.

 

Academia 2017

Přidat komentář