Radomil Uhlíř: Skrývám se, ale nikdo mě nehledá

Volvox Globator 2021, edičně připravili Jiří Valenta, Jaroslav Horecký, Zdeněk Závodný a Michal Hrubý

Stalo se to na Karlově náměstí v Praze. Čekal jsem na přechodu, když mě upoutala postava tyčící se přede mnou. Nepřehlédnutelný muž korunoval své rozměry přezíravým pohledem, jímž hodnotil svět. Věděl jsem, kdo to je. Hudebník Radomil Uhlíř, který si v inscenaci Spolčení hlupců režírované J. A. Pitínským zahrál titulní roli Ignácia. Nebylo pochyb. Umění se prolnulo s realitou. Přede mnou stál Ignácius.

Jak vědí čtenáři knihy J. K. Toola Spolčení hlupců, Ignácius v ní pokrývá stránky bloku Velký náčelník opovržlivými analýzami světa, které jeho obdivovatelka Myrna nazývá „perlami nihilismu“. I tady by jistá podobnost byla. Radomil Uhlíř byl činný i jako scenárista, rozhlasový režisér a dramaturg. Jeho pozůstalost se počítá na bedny. A obsáhlá edice dává nahlédnout do mnoha zákoutí jeho talentu – objevuje se v ní také poezie, úvodní slova ke společenským akcím, deníkové záznamy, reflexe, anekdoty… ovšem ten tón je jiný. Ne Ignáciův. Radomilův. A je to tón natolik výrazný, že i na vzdálenost několika let od Uhlířova předčasného odchodu přináší kouzlo jeho osobnosti.

Ostatně, kniha se mohla ve své velkorysé podobě objevit díky finančním darům jeho okouzlených přátel.

A jaký je ten tón? Upoutá labužnicky obžerné používání jazyka, který i z nejvšednější situace dovede vykřesat něco víc. Ostatně, ony situace líčené tu v dopisech, tu v deníkových záznamech, spojuje to, že se málokdy dají označit za triumfální. Například popis koncertu kapely Ženy pro vysokoškolské profesory a studenty, který kapela dohrává v prázdném sále. Ani popis cesty autobusem za fyzického stresu daného fyzickou potřebou se neuzavírá zrovna katarzí. I když, vlastně ano. Náš hrdina nakonec vítězí nad situací – prostřednictvím vytříbeného komentáře. Tedy vycizelovaného životního postoje.

Uhlíř zastává polohu milovníka života, jakou lze nalézt mezi osazenstvem žižkovské hospody U Vystřelenýho oka (sám v jednom zápise přiznává, že právě tu navštěvoval nejčastěji). Snad by se ten společenský okruh dal označit jako bohéma, ale přesné to není. Stačí si pustit na youtube nahrávky některé z kapel, kde se Uhlíř prezentoval jako pěvec-improvizátor. Kvartet Dr. Konopného, Ženy… Zaujme podtón jeho improvizací, který by se dal označit za umění ve stavu zrodu.

To je asi na Uhlířových textech to nepodstatnější. Minimální odstup. Úplné nasazení. A přestože jsou to texty z velké části autobiografické, ego v nich mizí v pozadí. Všechny anekdoty, historky a příběhy jsou vyprávěny s pozorností napřenou k tomu, co se právě děje, ne jak to vyzní. (A ne jak bude poté vypadat autor.) Ukázkou téhož jsou anekdoty, jež Uhlíř v dochovaném dopise vnucuje dramaturgovi. Jsou to vtipy, kde zen je na dosah. A smích se dostavuje s osvobozujícím zpožděním, s osvěžujícím překvapením, čemu se to vlastně smějeme.

Uhlíř nedokončil studia vysoké školy chemicko-technologické těsně před státnicemi a po roce 1990 se už věnoval jen „umění“, jak píše ve svých četných, modifikovaných životopisech, které tvoří charakteristickou složku knihy.

Pro publikum byla asi nejviditelnější jeho existence herce vedlejších, ale výrazných rolí. Například vyhazovač v Kouři, traktorista v povídce Na brigádě ve filmu Pražská pětka. Ctitelé alternativní hudby jej znali z jeho hudebních aktivit. Projevoval se i jako malíř. Jeho písemná tvorba zůstávala dosud neznámá, co se rozsahu i záběru týká. Upozornil bych zvláště na poezii, která se pohybuje kdesi na terénu vykolíkovaném texty Oldřicha Wenzla, Karla Hynka, Karla Šebka. 

Z celkem čtyř set čtyř stran, uzavírajících se uznalými texty Uhlířových přátel a obdivovatelů, patří pět stran Povídkám z Turecka. Žel, neuspořádaná pozůstalost obsahovala i tento text, který ve skutečnosti napsal Petr Pazdera Payne. Čtenář se může pokochat rozdíly mezi stylem obou autorů a podumat nad spěním proudů tvořivosti, jež nemůžeme mít plně pod kontrolou. A také nad humorem omylů, což je zcela uhlířovské téma.

Přidat komentář