Roman Ráž: Lázeňské naděje

ráž_1Spisovatel Roman Ráž, autor víc jak dvaceti prozaických knížek, řady rozhlasových her a filmových scénářů, vydal v roce svých osmdesátin druhý díl avizované „lázeňské“ trilogie. Po Lázeňském dobrodružství (2014) jsou tu Lázeňské naděje. Rážova autorská ambice je značná: obsáhnout ve třech svazcích „velké“ dějiny dvacátého století z perspektivy „malých“ Slaňan, lázeňského městečka kdesi na Moravě, respektive několika klíčových hybatelů tamějšího života. V první řadě Marie Klánské, manželky restauratéra, později starosty, ženy spíš nevýbojné, napsané převážně podle tradičního patriarchálního modelu, ale zároveň v některých ohledech už lehce emancipované, schopné reflektovat svět vztahů, v kterých žije. Vztahů vesměs nefunkčních, neprůchozích, ať jde o citově odtažitého manžela, vlastní dcery nebo nevlastního syna. Marie má v Rážově trilogii zatím víc trpnou než činnou roli – není ta, kdo by psala dějiny, dějiny spíš píšou ji.
ráž_2Pokud mělo Lázeňské dobrodružství těžiště v čase první světové války, pak Lázeňské naděje jsou věnované zhruba ze tří čtvrtin té druhé. Ne že by Ráž neuměl napsat poklidnější roky první republiky, ale v dramatických dějinných zlomech je mu autorsky evidentně líp. Je to plocha, na níž může jak snadněji typizovat, tak relativizovat obecné představy konkrétními příklady. V druhém případě volí vlastně stejnou metodu jako dokumentarista Jiří Padevět ve svých „průvodcích“ Krvavé finále (2015) a Průvodce protektorátní Prahou (2013). Zaprvé vyvrací pohodlné dělení na vrahy a oběti, zadruhé odmítá kolektivní vinu. Tak třeba Rolf z oddílu Hitlerjugend, který se nakvartýruje koncem války do jednoho slaňanského hotýlku: kvůli Hitlerovi přišel o celou rodinu a v jeho gentlemanském chování má jasně navrch spontánní láska k vnučce Marie Klánské nad povinnou oddaností Vůdci. Když shodí uniformu a jde se koupat, najednou není vůbec jasné, k jaké straně patří… Ráž vstoupil do české literatury zkraje šedesátých let několika prózami napsanými na dobově populární absurdní notu; za reedici by stála především novela Učitel ptačího zpěvu (1966). Autor už tehdy pracoval s postupy, které se mu dobře hodí i dneska, zejména s „kubisticky“ všestranným pohledem na vývoj příběhové linky. Různou perspektivu pak posiluje růzností žánrovou, když vyprávění hlavní hrdinky střídá s úryvky z deníků a korespondence jejích blízkých a nejbližších. Ovšem postav v Lázeňských nadějích oproti prvnímu dílu přibylo, stejně jako se rozrostla nabídka motivů. Od jisté přetíženosti jedním i druhým, a též od předvídatelnosti dalšího vývoje lineárního příběhu, sice Ráž odvádí pozornost svým stylem, suverénně mohutným i citlivým v detailu, jenže i tak by románu slušel kratší sestřih. Zhutnění, koncentrace, víc bílých míst, která si čtenář vybarví po svém. Doufejme, že finále Rážovy trilogie se vrátí k dynamice prvního dílu.

Akropolis,2015

Přidat komentář