Většina hudebních monografií je skutečně příšerná nuda, nedej Pámbu, když ji píše třeba předseda daného fanklubu nebo do sebe zahleděný umělec. Existují však i vzácné výjimky. Mezi ně dozajista patří kniha Visací zámek zamklej na třicet západů z pera Antonína Kocábka, která sice údajně vznikla relativně narychlo ke třicátému výročí této české punkové legendy, ale jeví známky nikoliv punku, nýbrž opravdu propracované koncepce. Kocábek do ní vnáší částečně svůj subjektivní pohled v tom nejlepším slova smyslu, avšak postupuje zcela neochvějně od bodu A do bodu Z… Určitým protipólem je takzvaná autorizovaná autobiografie Johnnyho Rottena ze Sex Pistols s podtitulem Žádný Iry, žádný černý, žádný psy, prapodivně redigovaná Keithem a Kentem Zimmermanovými, která se snaží vytvářet jakousi strukturu, ale občas čtenář ztrácí pojem, kde je hlava a kde je palec.
Zámkohistorie je svěží čtení, jež neupadá do zbytečných podrobností, ale je schopno vypíchnout zajímavé detaily. Tohle opravdu šlape a občasné opakování stejných historek je vlastně ku prospěchu věci. Koláž vzpomínek Johna Lydona alias Johnnyho Rottena je naopak snad až příliš bizarní a vůbec nedrží tvar. Snaha o autenticitu je zde naprosto absurdní, protože protagonista si neustále protiřečí a vkládané citáty jiných osob povětšinou nesouvisejí s vyprávěným dějem nebo ho případně nesmyslně mlží. Navíc se tady některé historky zase zcela nesmyslně dublují a občas máte pocit, že čtete už dávno přečtené, aniž byste v tom našli jiný úhel. Pochopitelně je tu řada nesmírně zajímavých informací, ale toho balastu je snad až moc.
Nejkřiklavěji to vyznívá u kapitol, kdy jsou zpovídanými Johnův otec či kamarád ze školy. Lydon sám se ve svém životopisu neustále nimrá a naprosto nemá nadhled, o němž neustále blouzní. Je to takové asi nechtěné dada. Kocábek má naopak jasno a nezaskočí ho ani odmítnutí rozhovoru s jedním členem VZ a dokáže ho skvěle zúročit. Citáty jiných hudebníků ohledně této fenomenální kapely ústrojně řadí na závěr jednotlivých statí a nesnaží se o pomyslné konfrontace. Rottenovi životopisci oproti tomu občas beze smyslu vkládají různé promluvy často zcela obskurních postaviček, ale i světoznámých muzikantů do kontinuálního textu. Zpočátku z toho jde čtenáři hlava kolem, ale dá se na to časem zvyknout, aniž by pochopil záměr, pokud tam nějaký byl. John se tu neprojevuje jako nějaký hlupák, ale častokrát jsou jeho sentence zcela mimo mísu. Civilněji pojaté „dějiny“ Visáčů jdou tak více na dřeň a bez zbytečného filozofování mají opravdovou filozofii. Zatímco Rotten a další oslovení plácají nezřídka páté přes deváté, čemuž potažmo nechvalně napomáhají editoři, ustál Kocábek svou knižní prvotinu na jedničku.
Biografie Visacího zámku je zalockovaná na tisíc západů, je čitelná i pro nefanoušky téhle kapely a jasně vypovídá o dané době. Rottenova „autobiografie“ sice také zprostředkovává vhled do dobových reálií a bezesporu demytizuje některé bulvární výšplechty a otevírá umělcovu duši, ale orientovat se v ní potřebuje dostatečnou trpělivost. Lydon alias Rotten navíc neustále fabuluje a jeho proklamace je potřeba brát s rezervou. Dobře zaklaplí čeští parapankáči jsou naopak esencí upřímosti, nikoliv však jednoduché přímočarosti.
Dva různé světy doporučuji si porovnat. Právě číst tyhle dvě knihy paralelně může být docela zážitek, protože jste geopoliticky úplně jinde, ale v relativně stejném časoprostoru. Visací zámek vás možná částečně ukonejší, Rotten vás může iritovat nebo nabudit k nové revoltě v sobě samých a v možnostech nového hledání mimo „public image“.