Rotten vs. VZ

Většina hudebních monografií je skutečně příšerná nuda, nedej Pám­bu, když ji píše třeba předseda dané­ho fanklubu nebo do sebe zahleděný umělec. rotten Existují však i vzácné výjim­ky. Mezi ně dozajista patří kniha Vi­sací zámek zamklej na třicet západů z pera Antonína Kocábka, která sice údajně vznikla relativně narychlo ke třicátému výročí této české punko­vé legendy, ale jeví známky nikoliv punku, nýbrž opravdu propracované koncepce. Kocábek do ní vnáší čás­tečně svůj subjektivní pohled v tom nejlepším slova smyslu, avšak po­stupuje zcela neochvějně od bodu A do bodu Z… Určitým protipólem je takzvaná autorizovaná autobiogra­fie Johnnyho Rottena ze Sex Pistols s podtitulem Žádný Iry, žádný čer­ný, žádný psy, prapodivně redigova­ná Keithem a Kentem Zimmermano­vými, která se snaží vytvářet jakousi strukturu, ale občas čtenář ztrácí po­jem, kde je hlava a kde je palec.
Zámkohistorie je svěží čtení, jež neupadá do zbytečných podrobnos­tí, ale je schopno vypíchnout zajíma­vé detaily. Tohle opravdu šlape a ob­časné opakování stejných historek je vlastně ku prospěchu věci. Koláž vzpomínek Johna Lydona alias John­nyho Rottena je naopak snad až pří­liš bizarní a vůbec nedrží tvar. Snaha o autenticitu je zde naprosto absurd­ní, protože protagonista si neustá­le protiřečí a vkládané citáty jiných osob povětšinou nesouvisejí s vy­právěným dějem nebo ho případně nesmyslně mlží. Navíc se tady ně­které historky zase zcela nesmyslně dublují a občas máte pocit, že čtete už dávno přečtené, aniž byste v tom našli jiný úhel. Pochopitelně je tu řada nesmírně zajímavých informací, ale toho balastu je snad až moc.
Nejkřiklavěji to vyznívá u kapitol, kdy jsou zpovídanými Johnův otec či kamarád ze školy. Lydon sám se ve svém životopisu neustále nimrá a naprosto nemá nadhled, o němž neustále blouzní. Je to takové asi ne­chtěné dada. Kocábek má naopak jasno a nezaskočí ho ani odmítnutí rozhovoru s jedním členem VZ a do­káže ho skvěle zúročit. Citáty jiných hudebníků ohledně této fenomenální kapely ústrojně řadí na závěr jednot­livých statí a nesnaží se o pomysl­né konfrontace. Rottenovi životopis­ci oproti tomu občas beze smyslu vkládají různé promluvy často zcela obskurních postaviček, ale i světo­známých muzikantů do kontinuální­ho textu. Zpočátku z toho jde čtená­ři hlava kolem, ale dá se na to časem zvyknout, aniž by pochopil záměr, pokud tam nějaký byl. John se tu ne­projevuje jako nějaký hlupák, ale čas­tokrát jsou jeho sentence zcela mimo mísu. Civilněji pojaté „dějiny“ Visáčů jdou tak více na dřeň a bez zbytečné­ho filozofování mají opravdovou filo­zofii. Zatímco Rotten a další oslovení plácají nezřídka páté přes deváté, če­muž potažmo nechvalně napomáha­jí editoři, ustál Kocábek svou knižní prvotinu na jedničku.
Biografie Visacího zámku je za­lockovaná na tisíc západů, je čitel­ná i pro nefanoušky téhle kapely a jasně vypovídá o dané době. Rotte­nova „autobiografie“ sice také zpro­středkovává vhled do dobových reálií a bezesporu demytizuje některé bul­vární výšplechty a otevírá umělcovu duši, ale orientovat se v ní potřebuje dostatečnou trpělivost. Lydon alias Rotten navíc neustále fabuluje a jeho proklamace je potřeba brát s rezer­vou. Dobře zaklaplí čeští parapankáči jsou naopak esencí upřímosti, niko­liv však jednoduché přímočarosti.
Dva různé světy doporučuji si po­rovnat. Právě číst tyhle dvě knihy pa­ralelně může být docela zážitek, pro­tože jste geopoliticky úplně jinde, ale v relativně stejném časoprostoru. Vi­sací zámek vás možná částečně uko­nejší, Rotten vás může iritovat nebo nabudit k nové revoltě v sobě sa­mých a v možnostech nového hledá­ní mimo „public image“.

Přidat komentář