JANELE Z LIKŮ: Nikde doma, snad někde mezi dvěma těmi místy…

Janele z Liků a (s každou deskou proměňující se) „kolektiv“ vydává reedici DIY demonahrávek S mrtvými věcmi živé divadlo (2010) a Ze starých mýdel (2012), ke kterým přibylo několik nových skladeb z letošního roku Úsrky a všepty (2018). Celý zvukový konvolut pak nese název Z nor úhoru.

Uslyšíte písně něžné i syrové, s vyznáním citu, bezmoci i zmaru básnířky Janele z Liků a jejích přátel. Mapa snění, hravosti, vášně, kontrastující s rozmarem života, vyhoření, vykřičení temných dní a bezesných nocí. Opravdovost položená nad křehkost iluze, na dřeň zažraný pocit vykořeněnosti a nemožnosti spočinutí v klidu, chvílemi osvobozený slovy a hudbou jakožto sálající výpovědí. Nedílnou složkou umělecké výpovědi Jany Hradilové (1984, Přerov), jak zní její skutečné jméno, jsou texty. Získala několik literárních cen, na které se jí dle jejích slov doma akorát práší. Publikovala v mnoha literárních periodikách, sbornících, její básně byly přeloženy do několika jazyků. Jedna se line i z olomouckého Poeziomatu. V roce 2011 vydala básnickou prvotinu Ze starých mýdel. Žije v pražských Holešovicích v domácnosti s potkany a radiopřijímačem.

Kdy jsi začala psát básně?

Pořád si říkám, zda vůbec jsem je skutečně někdy začala psát Zda to, co píšu, z čistě versologického hlediska básně jsou. Protože když si vzpomenu na všechnu tu literární teorii, mnohé jiné současné autory, co se snaží vtěsnat do nějakých těch rytmicky, metricky přesně daných, pojmenovaných básnických forem, přijdu si dost ledabyle, bez prokazatelné formy, která z básníka dělá básníka v očích mnoha lidí. Dobře, tak kdy jsem cítila potřebu se vyjádřit jakkoliv, volně, svobodně? Bylo mi tak 14, 15 let (tedy rok 1998, 1999). Vytrhla jsem pár dvojstránek z malého školního sešitu a vyrobila si několikastránkovou prvotinu prošívanou nití, byla nadmíru patetická, nihilistická, obsahovala nedovařené minutky typu Smrt duše, Amore Rexie, anorexie a jiné fláky, samý anděl, andersenovský cínový panáček roztavený ohněm v krbu, rezolutní blahoslavení příchodu smrti, bezvýchodnost, kterou jsem považovala za fatální již ve věku 15 let (teď si během našeho rozhovoru uvědomuju, že se toho za dvacet let zas tolik nezměnilo). Titulní stránka byla nečekaně velmi barevná – psychedelicky esoterická, kontrastní vzhledem k obsahu. Tehdy jsem měla období, kdy jsem doslova sportovně batikovala, barevnými fixy na textil měla potřebu malovat ve velkém stromy, indické, kašmírové vzory na své rifle, takže se logicky přenesly i na papír. Poté přišlo i pár textů v angličtině, ve stejném gothic duchu, pro doom metalovou kapelu Sacrosanctum z Kroměříže.


Co tě přivedlo k založení/účasti v kapele?

Chuť zpívat, křičet, dostat vše ze sebe. Od 14, 15 jsem prošla několika veskrze alternativními, HC a metalovými kapelami (proběhl i pokus o murmur v deathmetalové kapele, ale toho jsem musela záhy nechat), ale buď mě tam měli kluci a holky tendenci přešoupnout od obsazeného mikrofonu k jinému nástroji (djembe), nutili mě zpívat revival, který navíc zpíval v originále chlap s fistulí, nebo jsem vedle druhé zpěvačky s andělským sopránem byla dost za exota, či jsme se rozpadli před prvním koncertem. Potřebovala jsem prostor, který jsem tehdy nedokázala přesně definovat. V patnácti letech jsem u nás v přerovské hudebce potkala hudebníka a skladatele Petra Vaculoviče, kapelníka Kojetínské industriální filharmonie, myslím, že to byl pravý prvopočátek správného nasměrování. Má rodina naopak toto období považuje za milník, od kterého se začal datovat můj úpadek, který dle nich trvá bez vyhlídek na zlepšení dodnes. Hrála jsem v jeho „industriálních symfonických básních“ autíčkem na parkety „ruchy bez potřeby not“ společně s mladými punkáči posbíranými na squatech, společně s žáky a přáteli Petra z různých míst po republice. Když potřeboval Petr Vaculovič, nazývaný familiérně přáteli Kwjeták, komponovat hudbu, mít na své notové party klid, tak si koupil lístek na vlak, třeba týdenní a korzoval republikou. Učil mě hudební teorii a pár základů na baskytaru, seznámil mě s poezií svou i jiných (např. Romana Szpuka, vzal mě na příchovickou faru vánoční setkání autorů nedaleko Liberce, tam jsem zažila básnířku Hanu Fouskovou a spadla mi brada na nejspodnější knoflík kabátu.). Petr vystudoval konzervatoř, poslouchal klasiku, experimentální hudbu, hrál alternativu a zároveň mě přivedl ke kapelám typu Silent Stream of Godless Elegy či Shape of Despair. Stejně zásadní pro mě byly třeba i hudba a texty spálovské kapely Vrána. K myšlence založení kapely Poetická společnost Janele z Liků, která souvisí s nyní vycházejícím CD, mě přivedl Rudolf Kalaš, který na prvních dvou demech hrál na kytaru. Hledal na literárním serveru liter.cz nějaké autory textů, které by mohl zhudebnit. To už jsme ale o mnoho let později, v době mých studií na vysoké škole, někdy okolo roku 2008. Vznik kapely samotné je spojen s Rudolfem a s Olomoucí, s přáteli, kteří buď v Olomouci žili a tvořili (výtvarnice, fotografka a flétnistka Lenka Krbcová, etno(foto)graf Petr Dvořáček) či studovali (Tomáš Byrtus z Bezobratrů, Hana Růžičková), zkušebnu jsme měli v Henčlově u Přerova, v tamním sklepě mateřské školky. Odehráli jsme asi tři desítky koncertů, po čajovnách, knihovnách, privátech, půdách, ve třech. Já, Rudolf a houslistka/klávesistka Hana Růžičková. Ostatní hudebníci přispěli hlavně při studiových nahrávkách nebo jako hosté. Mastering desky, která se v tuto chvíli již dožaduje vynoření z lůna příprav, provádí v tuto chvíli Martin Peřina, který je krom jiných hudebních projektů známý právě z kapely Sousedi. S Karlem Žďárským (violoncello) nám zahostovali na druhém demu.


Probojovala ses s touhle kapelou až do finále Malé alternativy…

Ano, bylo to ale už v roce 2010 a ve finále byly kapely Sibérija, Sousedi, Špinavé spodní prádlo, 42 vlaštovek a my. Vyhrála to zaslouženě rýmařovská Sibérija. My tam nakonec odjeli s Rudolfem jen ve dvou, část hudebníků byla nemocná, zbylá nemohla. Ale potěšilo mě, že jsme se tehdy líbili porotci Mikoláši Chadimovi i v tak oslabené sestavě. Mým snem vždy bylo „zahrát si“ na boskovickém festivalu, třeba se mi to někdy splní. Ale raději bych vystupovala po komorních scénách, na bytových koncertech, festivaly jsou moc velké.

Proč kapela skončila a co jsi dělala potom?

Po dostudování jsem odešla do Prahy, našla jsem si tam dobrou práci, doma v Přerově jsem s rodiči pro nedostatek místa a rozdílný způsob života zůstat nemohla a vlastně neuměla. Tak jsem s batohem na zádech nasedla na vlak a začala nový život. Rudolfa bavil vždy proces samotného skládání hudby, ale již méně potřeboval k životu vystupování, já zase chtěla kontakt s druhými, čerpat z ježdění po festivalech energii, z lidí, nových míst, v tomto jsme se lišili, byli jsme během vystupování před lidmi od sebe úplně odpojení, fungovalo to, jen když jsme si naši hudbu hráli pro sebe u něj v kuchyni a popíjeli u toho čaj a okolo nás korzovaly jeho kočky, až to skončilo úplně a všechno. V Praze jsem jen čas od času od té doby na pár místech přečetla něco ze svých textů, občas jsem s někým spáchala improvizaci – třeba s Davidem Cajthamlem, Petrem Slabým, Danielem Vojtíškem, Janem „Yanusem“ Stříbrským, nebo jsem v Libeňské synagoze „zašustila“ na své papírium (nástroje vzniklé z papírového odpadu) při promítání méně známých artových filmů, což dodnes pořádá Pavel Straka.

Výsledek aktuálního nahrávání se poměrně liší od těch předchozích diy demonahrávek. To je vývoj?

Vrátila jsem k nahrávání především díky podpoře a nabídce, která mi byla vyslovena, a ta se neodmítá. Také jsem nechtěla, aby mnohé z naší tvorby zapadlo. Třetí demo Úsrky a všepty vlastně vzniklo na staré i nové texty během tří odpolední. Rudolf už nabídnutou spolupráci odmítl, takže nová hudba vznikala ve spojení s všestranným experimentálním muzikantem Janem Faixem, těreministou Vítem Kloučem a bubenicí Lídou Daňkovou. Ale myslím si, že posluchač sám pozná, že poslední, třetí demo je temnější než ta předešlá, zkrátka zasáhl realismus urbanismu, nenaplněných vztahů, pocitu „nikde doma, snad někde mezi dvěma těmi místy“. Zmizely romantizující filtry brýlí i srdce, přehnané profesní ambice a nadšení mládí. A především se změnilo vlivem okolností nástrojové obsazení. Je to každopádně osvěžující změna (alespoň pro mě), již na druhém demu je v podobě poslední skladby Zvony náznak, kudy se asi budu dál ubírat a myslím, že jsem to společně s ostatními hudebníky na novém demu vyplnila do posledního tónu a hlásky.

Jak často píšeš básně? Musím říci, že z nich cítím opravdu prožitou 
úzkost ze života a jakousi pravdivost, kterou oceňuji a vážím si jí. To 
se ostatně týká i vyznění tvojí hudby...

Píšu, když je třeba, podle tíhy či lehkosti okolností, protože mi to pomáhá, je to taková má sebepéče, když to zaznamenám, vím, že se to skutečně děje, dá se to nějak ohmatat, uskladnit a mohu to opustit. Poezie mi dává smysl života, zhmotňuje mi ho, když ho nevidím, nebo potřebuji připomenout. Někdo si vynuluje hlavu pěti pivy, marjánkou, já se zkrátka z přetlaku vyčmářu, nic neopravuju, jak to na papír padne, tak to zůstane, možná je to příliš syrové a banální pro ty, co za tím hledají bůhvíjakou magii. Tvého názoru si cením, vše je to jen to, co jsem viděla a zažila, je to prosté.

Je pro tebe namáhavé, takhle se otevírat, anebo je to spíš osvobozující?

Je mi to vytýkáno především rodiči, mně problém bavit se otevřeně a zpříma nedělá, já bych se měla učit mlčet, jak se zpívá v jedné ze skladeb kapely Domácí lékař. Varuje mě především nejbližší okolí poukazováním na to, jak jsou dnes lidé zlí a nepřející, že si mám krýt záda, příliš se se svými ne zrovna pozitivními pocity nesvěřovat, i kvůli práci, protože mnozí lidé mohou propadnout předsudku. Přátelé mi zase říkají, že ukazováním čitelnosti svých slabin vábím predátory. V životě jsem s tím již dost narazila, ale zároveň jsem díky tomu vybudovala pár opravdu hlubokých přátelství, kde si o sebe jen neotíráme společensky únosné masky. Některým lidem to pomáhá, cítí jakousi solidaritu, jiní na mě útočí, mají pocit, že se lituji, že nejsem dostatečně silná. Ale jelikož je vlastní skutečnost nepřenosná, tak vím, že dokud to sami neprožijí, budou to tvrdit dál. Někdo to nazývá lítostí, jiný přecitlivělostí, jiný citlivostí, tak si vyber.

Co pro tebe osobně umění znamená a co by mělo splňovat?

Umění? Je všude, pokud je v očích a mysli toho, kdo se na něj dívá. I kdyby ten člověk žil na pustině. Nemusí to být nutně nic hmatatelného. Vyrůstala jsem v nepříliš kulturním městě, bez pořádného divadla, klubu, s jednou knihovnou. Stále hůře prospívající Votobia zavírala, mizely hospody a lidi, kde se dalo družit, Přerov byl vůbec divné město, působilo jak město duchů, co žijí za prázdnými výlohami. Internet je dokonalý uměnovod (zdroj dokumentů, záznamů koncertů, u kterých člověk fyzicky nemohl být, umožňuje samotářům vyslat o sobě signál do světa), myslím, že nejblíž z uměleckého světa je mi rozhlas, kultura mluveného slova, přijde mi neuvěřitelně intimní, a fenomén urbexu, jsem schopna dlouhé minuty sledovat průzkumníky starých sídel, průmyslových budov a nemocnic. Asi nechci rozsoudit, co je a co není umění, každý soudí dle úrovně nabytého vzdělání, stupně schopnosti vnímání estetiky. Přidanou hodnotou je pro mě osobní příběh daných předmětů. Nejsympatičtější je mi art brut ve své dětinské hravosti, jisté urputnosti a nahosti úmyslu. Mám ráda tvůrce jako je František Skála, Kamila Ženatá, Luboš Plný, vsetínský ostrov bezbřehé kreativity Jaroslava Diviše, budu ráda, když si to přečte, když mu to někdo poví.

A další vzory? Hudba, literatura…
Vzory nemám, mohu jen říci, kdo se mnou rezonuje v mém vnitřním světě.
Je toho opravdu hodně, ale co mě první napadne: The Gathering, Portishead, Kalle, Hekte Zaren, Cocteau Twins, Radůza, Domácí kapela, Irena a Vojtěch Havlovi. Za slova: Hana Fousková, Lucie Rušková, Radek Fridrich, Jaroslav Erik Frič, Filip Topol, nemohu opomenout osobnost Doroty Barové, vždy mě bezmezně fascinovala v Kuzmich Orchestra, v Tara Fuki. Asi se vůbec uchyluji k ženskému melancholickému sdělení v hudbě. Mám i takovou skrytou libůstku v kontratenorech. Ano, kdysi v kastrátech a jejich hlasech.

 

 

Janele z Liků

Texty z nového, třetího dema Úsrky a všepty, 2018

Za svoje hříchy
budem‘ platit
bezkontaktní kartou
každý s pinem v hlavě
jak oběť koncentráku
na předloktí

místo života
naprogramovanou cestu algoritmů
blocklist a jména na requestu
přání a sny na externích discích
vzpomínky na usb
dětství 
svatby
úspěchy v práci
v pixelech
pod záclonou filtrů Instagramu
instantní jak
nudle s glutamanem
všechny stejně
stejně dokonalé
zamotané do druhých
v paralelním vesmíru dat
který přestal být paralelní
ve chvíli
kdy jsme koupili mrkev a léky telefonem
naše duše se zálohou na disku
cítí se s antivirem v bezpečí
obchází nás strach
potkat lidi v metru
že uvidí error
suchých rtů v zimě
stokrát olajkovaný fake
stává se realitou
k uctívání
wifi
jméno japonské hory
či lesa
kam chodí se umírat.

11. 2. 2018

Vana je jako zpovědnice
jen máš ruce podél těla
když jsi slušnej
špína odteče 
každý den
jak Jirsák Čeněk
s notýskem na hříchy
jednou umřeš
vyskládá sanitář
tvé vnitřnosti
za čtrnáct tisíc čistýho
patologovi
na pult s odtokovým kanálkem
až ten skončí s rutinou
nářadíčka chirurgické manikúry
zašije ten samej znuděnej chlápek
co seděl pravděpodobně 
na Borech nebo ve Valdicích
tvůj mozek do břicha
ten už se po pitvě
do lebeční dutiny nevrací
protože
teče
takže
budeš mít to
co tě živilo
věznilo
i drželo při životě
zašité
v břišní dutině
kašli na úvahy
že se máš chovat racionálně
nežrat před spaním mastné
a nepít litr černýho slazenýho čaje
co v hrnku vypadá jak punčocháče
láska prochází žaludkem
a
smrt tam skončí
amen.

25. 5. 2018

Je nám třicet

žijeme v tichých bytech

s komíny novin

a našimi zvířaty

dělím se s nimi

o brambory a vajíčka

vlastně o vše

druhové hranice

mezi námi zmizely

je nám třicet

a přesto jsme starci a stařeny

s kůží

která se

ještě trochu smršťuje

jinak je to stejné

jen nám nikdo

nenosí obědy

a tak nás to stojí

zbytek síly

uvařit si

a taky se okoupat

občas

vlastně velmi zřídka

vyjdeme ven

předtím se celé hodiny

přemlouváme a modlíme

aby se to venku

příliš nehemžilo

sedíme v rozdrápaném křesle

či válendě

a dýchám zhluboka

a stále pomaleji

když už jsme

taky jednou venku

chodíme po ulicích

se sklopenýma očima

nebo si sundáváme

dioptrické brýle

ač jsme v černé

cítíme se

jako průhledné ryby

kilometry

pod mořskou hladinou

je nám třicet

žijeme ze dne na den

mezi plány druhých

na svatbu

první druhé dítě

hypotéku

penzijní připojištění

tisíce slov

by šlo napsat

co vše

nám v rukou neulpí

mizí strašlivou rychlostí

do nenávratna

životních etap

pro které chybí

důkazy a svědectví

zažíváme prchavé

pocity radosti

nad dílem druhých

pro to své již nezbývá síla

postel jediná nesoudí

postel jediná zbývá

a strach zda zaplatíme nájem

příští měsíc

nemůžeme být

ani „známými, dobrými básníky“

nemáme disciplínu

a ostatně už ani tu víru

v sebe

něco

cokoliv

pamatuji si na svou babičku

v sluncem rozpáleném bytě

dokázala zabít sebe

a tak se zbavit cukrovky

litry falešných

ovocných sirupů

a oříškovou čokoládou v akci

také vzpomínky na matku

se pojí s postelí

a zapnutou televizí Fuji

s titěrnostmi na dečce

ani teď

kolikrát nevstane

když přijedu

po půl roce domů

a mluvíme spolu jen

ve škvíře prosklených

obyvákových dveří

neobviňuju nikoho

je šílené pochopit

chování mrtvých

skrze sebe

jenže mně je třicet!

sakra!!

27. 2. 2017

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *