Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, Doprovodné texty Martin Foret, Pavel Kořínek, T. Prokůpek, Tomáš Prokůpek (editor)

Rychlým šípům bude letos v prosinci osmdesát. Že se navzdory relativně vysokému věku těší víc než dobrému zdraví, dokazuje právě vydaná knižní pocta: Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství. Padesátka současných komiksářů z Čech a Slovenska tu legendární pětce správných hochů z dílny Jaroslava Foglara a Jana Fischera skládá poctu.

Dvojím způsobem: jednak parodicky, jednak vážně. Parodický přístup se samozřejmě nabízí jako první. Šípáci a jejich „modrý život“, případně lovení „bobříků“ se dají snadno číst z trochu jiné perspektivy než jako návod, jak žít ten nejsprávnější a nejférovější z možných životů. Takže parodiím, které se pasou na stereotypizaci, patří hned dvě kapitoly. Přičemž první (Jindy) vsazuje fenomén do jiných časových souřadnic a druhá (Jinde) do jiných míst a žánrů. Třetí kapitola (Skoro jako tenkrát) se pak snaží navázat, kde Foglar (1907–1999) s Fischerem (1907–1960) museli z důvodu režimní změny a následných ideologických tlaků v osmačtyřicátém přestat.

 

Úplně poslední příspěvek, který připravili Vladimír Tučapský a Luděk Bárta, je asi nejpovedenější z celé knihy. Pod hlavičkou Poslední léto Rychlých šípů vznikla kontrafaktuální historie. Jestliže v původní verzi komunistická cenzura označila médium komiksu za úpadkový import ze zvrhlého Západu a začala autorské dvojce gumovat bubliny a cpát do pera „stavbu mládeže“, nová verze dělá z Šípáků odbojáře. Místo „tří králů“ jich je ale ještě o dva víc. Na stavbu mládeže, kde je pod zámkem „zajištěný reakcionář“ Dušín, vtrhnou stylově: hlídače zpacifikují s replikou „Jsi svazák, budeš tedy svázán!“. A pak s náležitým elánem, posíleným shovívavou štěstěnou i jemnou komikou, provedou osvobozovací akci. Budoucnost je zachráněna. A knižní pocta Prokůpka & spol. obhájena.

Jinak by to šlo trochu hůř. V té knize je totiž přesně to, co si čtenář a priori myslí, že tam bude. Žádná velká překvapení se nekonají. Karty jsou jasně rozdané. Skvělí výtvarníci a scenáristé nezklamou, ti průměrní zůstávají nadále v průměru. Parodické aktualizace volí časoprostorové i kontextuální roviny, které se nabízejí: světová válka i Divoký západ, Šípáci zestárlí do důchodového věku, Šípáci versus jejich popkulturní kolegové i vlastní autoři apod. Čeho oproti originálu přibylo, je jednak zmíněná komika, jednak počet ženských postav. Jisté napnelismy mezi pohlavími se ale objeví na scéně jen dvakrát: poprvé jsou rázně uťaty (Dušín sice zachrání obnaženou rusalku, ale její pozvání na puškvorcový čaj zadusí mnohoznačná replika hochů, podle níž jsou „ztraceni“), podruhé zůstane konec otevřený (dvojice vyděšených dívek pozve Šípáky k ohni, na což pětice odpovídá mlčky, úsměvem). Škoda. Potenciál, podobně jako třeba u Čtyřlístku, je v této oblasti značný.

 

Jako pocta dávné klukovské četbě ta kniha funguje skvěle. O moc víc v ní ale není. K „modrému životu“ dneska sotva koho pohne. A to podstatné, co rozvádějí tři závěrečné studie, bylo už řečeno jindy a jinde. Třeba v objemných Dějinách československého komiksu 20. století, realizovaných ve stejné autorské dílně. Nakonec by té výroční připomínce slušela asi nejvíc postupná časopisecká publikace. Počet týdnů v roce tomu jde na ruku. A týdenní periodicitu měl jak Mladý hlasatel, tak Vpřed.

 

 

Filip Tomáš – Akropolis, 2018

Přidat komentář