Sedmkrát život ze života – Na okraj jednoho literárního sborníku

7edm je tu potřetí – a tentokrát v modré. 7. 7. 2007 vydalo pardubické nakladatelství Theo v edici Braq (v nákladu 700 výtisků) třetí sborník, který „připravil, vybral, uspořádal“ a k němuž „úvod napsal“ básník Pavel Rajchman. 10_semkrat_zivotPodle předmluvy editora i tato brožovaná knížka o sto šestašedesáti stranách „nadále vyhledává nekonvenční autory, upřednostňuje tedy osobitost, rozličnost tvorby včetně riskantního experimentování“. Dodejme, že jde o tvorbu literární, psanou v českém jazyce a dosud nepublikovanou, čili vznikající cca v posledním roce.
A jaké nekonvenční, osobité a riskantně experimentující básníky a prozaiky Rajchman letos vybral? Není jich sedm, ale šest plus jeden: Petr Španger, Emil Hakl, Marie Šťastná, Petr Pazdera Payne, Vít Janota, Svatava Antošová – a Václav Kahuda (1965). Ten jediný v knize není zastoupený textem, ale osmnácti černobílými snímky, jejichž mantrou je věta „Svět je krásnej, ale neexistuje“; do hlavních rolí spisovatel obsadil trio „Myšáček, Lahvička a Medvídek“ a jako inspiraci prý přijal „fotopříběhy z pornografických časopisů“. Ale pojďme od této infantilní autorské schválnosti raději ke skutečným textům: letošní Rajchmanův výběr, jako i v předchozích ročnících sestavovaný především intuitivně, je rozhodně proč představit.
Na poetisticko-existencialistických nohou stojící snivá lyrika Petra Špangera (1966), který knížku otvírá, jako by určovala společného jmenovatele všech zařazených prací – a tím je výrazová průzračnost, samozřejmost psaní; ne tvůrčí manýra vyzdvihující formu a drtící obsah, tak jak v loňském 7edm předváděli třeba Odillo Stradický, František Frances nebo Božena Správcová. Na Špangerovy texty, lehounce snímané ze světla a ticha krajiny, v nenápadných tazích skicující „temná zákoutí / ve tvé duši“, navazuje řečově vzkypující povídka Emila Hakla (1958): jeho zpráva o setkáních s jurodivým venkovanem a věčně odmítanou Barunou, která „počká“, protože „čekat je její styl“, je další z řady suverénních ,haklovských‘ storek, jejichž autor/vypravěč/hrdina s vykulenýma očima proplouvá kulisami zdejšího „hotového divadla kabuki“. Vše v tomto textu je své, autentické: slovník, styl i obrazné vidění skutečnosti, ačkoli trochu víc než dřív zamlžené únavou a nostalgií.
Také nové básně Marie Šťastné (1981), laureátky Ceny Jiřího Ortena pro rok 2004, plynou a táhnou se po stránkách knížky s až nonšalantní ledabylostí: její subtilní a zároveň živočišné, na minimum prostoru stažené verše jako by měly prsty – s citem a péčí omakávají tělesnou blízkost i zastavený čas; osvětlují interiéry erotickými jiskrami a v zornici oka odrážejí vesmírnou klenbu. Následuje ostrý střih: osm prozaických drobností Petra Pazdery Payna (1960) charakterizuje řezavost, syrovost, robustnost vidění; texty se rozpadají do autonomních deníkových listů: „Jsem pospojován z epizod, z příhod, z nesouvisejících historek“ – a to z osobních, přetavených většinou do podobenství, i z cizích, zaslechnutých během svého mlčení. Paynovy hovory k sobě se snaží ustalovat a zpřesňovat souřadnice vlastního života; navzdory šílenému a bezcílnému hemžení vůkolních „lidiček, postaviček, ručiček, nožiček“.
Pátým a šestým autorem letošního sborníku 7edm jsou Vít Janota (1970) a Svatava Antošová (1957) – opět tvůrci zcela protichůdných naturelů, naprosto kontrastních poetik. Janotovy verše mají civilistně-romantický kořen, v jeho případě je to ústrojí města, které dává básním příběhy a rytmus; próza Antošové, s podtitulem „sociální sci-fi “, je pokusem o jakousi literární reality-show, rozvíjející se v rytmu psychotického techna, za podpory šokantních výjevů a expresivních replik. Jedním slovem „psychárna“. Ještě že ji odlehčuje smířlivěji znějící následující úryvek z autorčiny básnické skladby Vlčí slina. I tak ale doufám, že citace z F. X. Šaldy, kterou Pavel Rajchman vyztužil svou nicneříkající předmluvu, v případě Svatavy Antošové úplně neplatí – totiž že „umělecké dílo jest organismus a musí být vytvářen organicky, životem ze života“. Anebo naopak platí dokonale?

Přidat komentář