Stefan Hertmans: Konvertitka

přeložila Radka Smejkalová, vydal Garamond, 2021

Mám slabost pro příběhy, které se odpíchnou od nějaké reálně existující věci. V případě knihy Konvertitka je takovým spouštěcím předmětem jeden starý hebrejský rukopis. Provensálský rabín v něm doporučuje ochraně souvěrců ženu – konvertitku k židovství. Tento dopis pochází z Evropy jedenáctého století a byl nalezen v káhirské genize. Tedy v odkladišti textů a tisků, které se nesměly zničit, protože obsahují Boží jméno. V káhirské genize jich bylo v devatenáctém století nalezeno na čtyři sta tisíc. Kromě doporučujícího dopisu provensálského rabína se tam našly i modlitební řemínky manžela té ženy.

Spisovatel S. Hertmans propojil dopis s malou provensálskou vsí, kde už dávno žádné židovské osídlení není, ale tradují se neurčité pověsti o ukrytém židovském pokladu. Při snování své knihy se vydal po stopách své hrdinky – napříč Francií, až do Káhiry. Hrdinka jeho knihy změní svou víru, jméno, osud, a čtenář s ní prožije putování po dávno zaniklém světě.

Zároveň je to hrdinka zcela současná, takto prožije své první milování: „Bzukot včel v uších, mravenci v trávě pod ní, cítí, jak jí do kůže pronikají štiplavé kyseliny. To ji vzruší o to víc, házejí sebou jako pomatení, ona vzlyká, škytá, líbá, kouše a líže, jakmile to skončí, začínají znovu. Po několika hodinách konečně pokojně leží, on stále vahou svého těla na ní, ona pod ním zasněná sleduje, jak jim nad hlavou bzučí roháč, vyprskne smíchy, prosycená bláznivou, bezdůvodnou radostí, a řekne: Teď jsem tvoje žena.“

Když se ještě jmenovala Vigdis Adelaïs, žila v Rouenu jako dcera šlechtické rodiny vzešlé z někdejších Vikingů, která se usadila v severofrancouzském prostředí. Jejím nápadníkem se stal syn rabína z jihofrancouzského Narbonne, který byl v Rouenu za vzděláním. Oba mladí lidé neměli a nesměli mít nic společného, přesto Hertmans přesvědčivě líčí sílu vztahu, který překonává ty nejstrmější společenské překážky. Ovšem za tu cenu, že Vigdis Adelaïs změní identitu a nakonec prchá se svým manželem do izolované vesničky v provensálských horách.

Nyní se jmenuje Chomutal. Pro vlastní rodinu zemřela, ale ani přijetí v židovské komunitě není jednoduché. Z přepychu civilizovaného města se ocitla na drsném venkově. Jednoho dne vesnici navštíví křižáci putující do Svaté země. S „nevěřícími“ se vypořádávali už při putování Evropou – vražděním v bezbranných židovských komunitách. Vesnice je po jejich odchodu v troskách, zrovna tak jako rodinné štěstí mladého páru… Chomutal se vydá za křižáky s nadějí, že snad u nich najde své pohřešované děti. Mateřská bolest se prolíná s nebezpečným putováním blonďaté Židovky, kterou chrání jen rabínův list.

Cesta ji dovede až do Káhiry, kde se zdá, že jí bude dopřáno započít nový život. Nakonec se ale zbědovaná žena na konci svých sil znovu ocitá v malé provensálské obci, z níž kdysi odešla. Její duševní problémy jsou daní za mnohonásobný kulturní šok. Hertmans citlivě ohledává prakticky nepřekročitelné společenské hranice, zároveň píše silný ženský příběh o nezlomné vůli své hrdinky. Není to úplně dobrodružné, spíše nepateticky osudové. Středověký příběh se prolíná s autorovým reálným pátráním v Provenci, v Káhiře i v Británii (kde jsou rukopisy z káhirské genizy dnes). Pověst o židovském pokladu přetrvávající ve vesnici skoro tisíc let se propojuje s ukrytím chudého vybavení tamní synagogy.

Provence líčí s citem krajináře, každé zašumění trávy čtenář prakticky slyší. Autorovo pátrání začíná a uzavírá se v oné horské vesnici. Po staletích ani není jisté, že je to ta pravá, dokud autor – a zároveň postava vlastního příběhu – jednoho dne neučiní objev, který někdejší židovskou přítomnost potvrdí.

Hartmans je oceňovaný autor, jeho nejúspěšnější román Válka a terpentýn byl přeložen do čtyřiadvaceti jazyků, Konvertitka ale tak trochu tone v současné překladové produkci. Je to škoda, protože její monumentalita a zároveň intimita je pozoruhodná. V dnešním rozkolísaném světě ideových, mocenských a kulturních rozdílů se tento příběh z jedenáctého století jeví jako aktuální četba. Navíc vnuká naději, že po individuálních lidských osudech přece jen něco zbude. I kdyby to měly být jen jeden, dva rukopisy z káhirské genizy, která nikdy neměla být otevřena.

Přidat komentář