Štěpán Kučera

Štěpán Kučera (1985) vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě v Praze, pracuje jako redaktor Salonu, kulturní a literární přílohy Práva. Vydal sbírku povídek Tajná kronika Rychlých šípů…a jiné příběhy (Host, 2006) a jeho texty vyšly v řadě sborníků, naposledy v knížce Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo, 2014).

MARIE LAVEAU SUPERSTAR
podle Roberta Tallanta a Roberta Altmana
(úryvek)

Radnice nesla jméno architekta Galliera a byla okázalá a bílá, s trojúhelníkovým štítem podepřeným dvěma řadami mohutných sloupů. Gallier prohlašoval, že takhle se stavělo ve starém Řecku, a Marii to nepřekvapovalo – byla přesvědčená, že Američané neumějí udělat nic doopravdy, takže pořád musejí něco napodobovat. Navíc Gallier se ve skutečnosti jmenoval Gallagher a přivandroval sem z Irska, což byl další důvod proč jeho stavby nebrat vážně; Marie o každém věděla všechno, co potřebovala. Dnes tedy poprvé vešla do Gallier Hall a nechala se zavést k úředníkovi, který byl jejím pravidelným zákazníkem. Byl to vášnivý hráč pokeru a chodil si k Marii kupovat gris-gris pro štěstí ve hře; dnes mu Marie přinesla jeden talisman jako dárek.
„Bonjour, Madame Laveau,“ pozdravil ji uctivě a povstal ze svého křesla.
Byl to Kreol, pamětník starých časů, kdy se jejich městu ještě říkalo La Nouvelle Orléans. Marie mu předala váček s kouzlem a řekla mu, co se dozvěděla od svých černošských donašečů.
Úředníkovi se ve tváři neobjevilo překvapení, ale smutek.
„Madame Laveau, je mi to líto, sám bych vám povolení pořádat svatojánskou slavnost podepsal vlastní krví, ale tahle věc bohužel není v našich rukou, ani mých ani vašich, přišlo to z vyšších míst.“
Na Marii to neudělalo žádný dojem.
„Jak moc vyšších?“ Věděla toho dost na řadu neworleanských patricijů.
„Nejvyšších,“ úředník mimoděk ztišil hlas. „Určitě víte, že severní státy na nás tlačí. Vydírají nás. Chtějí nás připravit o naše práva. Mluví o,“ úředník se k Marii naklonil přes stůl, „zrušení otroctví.“
„To se ke mně samozřejmě doneslo,“ přikývla Marie. „Ale co to má společného se mnou a mými lidmi?“
Úředník se zhluboka nadechl. „V téhle… křehké situaci si nemůžeme dovolit žádné větší shromáždění barevných. Už teď se mezi otroky šíří podvratné řeči a nesmíme riskovat, že se svatojánské shromáždění nějak… zvrhne.“
„Zvrhne?“ podivila se Marie. „Za svoje černochy ručím.“
„V New Orleans teď musí být naprostý klid,“ vysvětloval úředník s výrazem čím dál smutnějším. „Jinak bude válka.“
Marie ho chvíli pozorovala, ruce bojovně založené na prsou.
„Co když udělám svatojánskou slavnost úřadům navzdory?“ řekla potom.
„Víte, že já svoje lidi svolat dokážu.“
„To vím moc dobře, Madame Laveau, a právě proto vás prosím, abyste to nedělala. Policie a vojsko budou připravené.“
Marii se hlavou hnaly temné kletby. Až přijde domů, zapálí černou svíčku pro prezidenta Lincolna.
„Zasraní Američani!“ praštila nakonec pěstí do stolu.
„Ani nevíte, jak hluboce s vámi souhlasím,“ přikývl úředník.
Když Marie cestou domů míjela nedávno vztyčenou sochu generála a prezidenta Andrewa Jacksona, myslela na válku. Znala Jacksona jinak, než vypadal tady, bronzový, hrdě kynoucí kloboukem. Marie si ho pamatovala sice taky prostovlasého, ale ochraptělého, orvaného a od krve, když před půl stoletím pomáhala ošetřovat raněné během jatek, pro něž se vžil vznešený název „bitva o New Orleans“. Američané tenkrát bojovali s Angličany a Marii bylo lhostejné, kdo zvítězí, chtěla jenom z města dostat všudypřítomný zápach spáleného masa a hejna hladových much. Nebylo jí ani dvacet let a podle pověstí, které sama později nechala rozšířit, se ranění vojáci uzdravovali už při pohledu na její krásu.
Za svoje zásluhy byla posléze Marie, jako jedna z mála barevných žen, pozvaná na státní pohřeb hrdiny té bitvy, generála Jeana Humberta. Byl to Francouz, účastník Velké revoluce, poté Napoleonův voják, který v La Nouvelle Orléans bojoval jako dobrovolník ve svojí staré napoleonské uniformě, takže američtí důstojníci odmítali poslouchat jeho rozkazy. Ke konci života generál Humbert odložil svůj vybledlý stejnokroj a stal se učitelem v místní škole – tehdy ho měla Marie nejradši.
Podruhé už válku zažít nechtěla, proto se pod pyšnou sochou generála Jacksona rozhodla, že ustoupí a letošní svatojánskou slavnost odvolá.

(…)

„Maman, kdybys tu slavnost už dávno zrušila sama, nevypadalo by to teď, že si necháváš diktovat od Američanů.“
„Nenechávám si od nikoho diktovat!“
„To lidem nevysvětlíš…“
„Marie Laveau nebude nikomu nic vysvětlovat. A nikdo si nedovolí o mně pochybovat.“
Marie Philome pokrčila rameny.
Seděly za stolem, mlčky upíjely café au lait a každá přemýšlela o svém.
Venku se šeřilo a pod oknem šelestily ještěrky, z přístavu sem slabě doléhala slaná vůně a smích racků.
„Co bude dál, maman?“ řekla nakonec Marie Philome, protože z ní už vyprchala bojovnost a vystřídal ji strach.
„Nevím,“ odpověděla Marie Laveau. „Nevím, co bude.“
Byla válka.

Přidat komentář