Štěpán Nosek: PENUMBRA

„Penumbra“ znamená mimo jiné polostín a pro třetí sbírku Štěpána Noska tenhle termín platí a zároveň neplatí. Verše Štěpána Noska jsou introspektivní – jako asi každá poezie – ale přitom výrazně směřují ze sebe ven. Oblíbeným přístupem autora je pozorování. Z jedoucího auta, zpoza plotu, na procházce, na studijním pobytu. To, co je před očima, je realisticky nedramatické. Noska zjevně vzrušují brownfieldy města i krajiny, pasáže nepořádku, prázdnoty a nejistého smyslu. Takový je průsek, kam to básníka táhne, když se řítí po slovenské dálnici.

Jenže, Nosek dokáže těm zdánlivě všedním scénám dodat magičnost. Kulturní magazín UNI pojednává z velké části o hudbě. Při hudebním srovnání dostaneme u Noskových veršů něco jako špinavé blues smíchané s minimalismem a experimentálním jazzem. Noskovy verše zároveň nabízejí čtenářský komfort, protože obrábějí scény důvěrně známé opravdu každému. A jak se to daří dobrým bluesmanům, vykřesávají z nich… to něco.

Hudební přirovnání ovšem nesedí vzhledem k obsahu. Ten Noskův je civilní, navíc vzdělanecký, ba literátský. Za scénami, přirovnáními a příběhy tušíme někoho, kdo žije s rodinou, kdo učí a kdo se zabývá jazykem. Pro pozorného čtenáře vyvstanou podobnosti se soudobou anglofonní básnickou produkcí. Mně se třeba vybavil Seamus Heaney, ani ne stylově, jako spíš tou vzrušenou pozorností věnovanou každodennímu životu. Což není nakonec takové překvapení, vzhledem k tomu, že Štěpán Nosek je anglista, překladatel anglofonních básníků, a že má za sebou studijní pobyt v Irsku. Stejně jako každodenní obcování s jazykem, protože učí angličtinu na gymnáziu.

Co se tvaru týká, Nosek dovedně ovládá volný verš. V jeho podání by mohl sloužit jako obhajoba, proč je stejně legitimní jako verš pravidelný. Verše jako „Co tady ještě jitříš? Proč křísíš, / co už dávno chtělo ztratit tvar?“ jsou zároveň dokonale přístupné, i obsažné, protože nenápadně odkazují na literární tradici. Přitom působí v neustálém protipohybu. V citovaném verši je to protiklad rozpad – vzkříšení. Ve verších „a vyražený vzduch ztuhne / uprostřed nádechu“ je to zase několikerý protiklad vyraženého – vydechnutého – a nadechnutého vzduchu, který plynule přechází z jedné polohy do druhé.

Nosek je zjevně také poučený anglofonní tradicí epického prvku poezie. V jedné z básní (vyprávěné právě zpoza plotu) autor sleduje, jak k jeho zahradě přichází muž „s vizáží reformního komunisty, žíhanými brýlemi, držením těla Jana Pixy“. „Žíhané brýle“ působí dost pekelně, zkrátka, k Noskově zahradě přichází jakýsi ideologický tygr. Ani nemusíme vědět, že Jan Pixa byl dlouholetý televizní konferenciér a dramaturg. Básník očekává, že tento tygr zkritizuje stavbu na jeho pozemku. Stane se ale něco úplně jiného, muž „trhá za všechny jeho city“, protože v básni nastane zvrat, a je to vlastně miniaturní povídka, jeden z malých, zázračných příběhů.

Někdy poslouží jako drobný příběh samotné verše. Například „zatímco mně se v dlani cuká čas“. Může to být metafora spěchu, nejistoty, všeho dalšího, co provádí krev v oběhu. Jak už to u dobrých básní bývá, je to přirovnání zároveň naprosto přesné a nejisté zároveň. Štěpán Nosek přesně uchopuje pocity, myšlenky, situace, které by se jinak rozplynuly jako zdánlivě bezobsažné. Z polostínu je stín a světlo.

 

Argo, 2019

Přidat komentář