Steve Cushing: Pioneers of The Blues Revival Urbana, Chicago, Springfield

pioneersJsou okamžiky v životě lidském, kdy zatoužíte býti spíše scriptorem než kritikem a recenzované dílo rovnou celé bez zbytečných řečí opsat. Nebo vtisknout čtenáři do ruky se slovy: Co ti mám povídat, si to přečti sám… K takovým případům patří i kolekce rozhovorů Stevea Cushinga se sedmnácti bluesovými experty, tvořící vskutku skvostných sedmnáct zastavení bluesového jara.
V posledních letech se šíří názor, že blues – přinejmenším takové to opravdové, hluboké, temné blues kolozubých gerontů co nejtmavší pleti, rachotících plechovými kytarami – byl v podstatě výmysl středostavovských bělochů. Cushingova interview tyto teorie nikterak nevyvracejí, uvádějí čtenáře přímo do zákulisí bluesového revivalu a podrobně popisují utváření bluesové scény v dnes víceméně směroplatné podobě.
Generačně jde o ročníky 1915 až 1948, někteří ze zpovídaných již během vzniku knihy zemřeli; najdeme mezi nimi historika architektury, špičkového lingvistu, úspěšného bankéře, matematika pracujícího na nejvýznamnějších leteckých projektech, fotografy, etnomuzikologa, ba dokonce i hudebníka. Příznačné je, že pouze deset ze zpovídaných pochází ze Spojených států (Samuel Charters, Dick Waterman, Richard Spottswood, Pete Whelan, Phil Spiro, Bob Koester, Ray Flerlage, Jim O’Neal, David Evans, Gayle Dean Wardlow), pět z Velké Británie (Paul Oliver, John Dixon, John Broven, Chris Barber, Mike Rowe), jeden z Francie (Jacques Demetre) a jeden z Dolního Slezska, odkud ovšem v raném mládí prchl přes Duryňsko před Rusy do USA (Chris Strachwitz). Tak takhle tedy vypadali pánové, kteří napsali všechny ty skvělé knihy o blues a jejichž jména nacházíme pod fotografiemi či sleevenotes starých elpíček, případně mezi údaji o producentech těch nejskvělejších desek, třeba staré dobré supraphonské Antologie blues, série The Legacy of The Blues (pro kterou jsme chodívali do Polského kulturního střediska) nebo klasiky Chicago/The Blues/Today. A tohle jsou tedy zakladatelé časopisů Blues Unlimited a Living Blues? Tenhleten člověk vydával kultovní alba Origin Jazz Library a časopis 78 Quarterly? A tenhle dal dohromady onu skvělou diskografii všech předválečných bluesových a gospelových desek? Takhle vypadají lidé, kteří objevili Bukka Whitea, Lightning Hopkinse a Sona House, vyhrabali v archivech úmrtní list Roberta Johnsona a doma mají v šupleti jediný existující exemplář té nejvzácnější desky Charleyho Pattona? Zprostředkovaně se dozvídáme mnoho i o již nežijících, jako byla například mysteriózní postava Jamese McKunea. Chybí snad jen „náš“ vydavatel Johnny Parth, který z paneláku na vídeňském předměstí zpřístupnil světu v CD reedicích prakticky všechny(!) meziválečné nahrávky blues a gospelu. Lze říci, že je to počtení svým způsobem zajímavější než leckteré z často problematických memoárů samotných bluesmanů. Jednak byli všichni oslovení velmi povídaví a sběratelské, editorské, manažerské, muzikantské, fotografické i publicistické vzpomínky pro ně byly zjevně potěšením, a jednak jsou jejich zkušenosti citelně bližší zkušenostem našim. Asi nikdo z nás (míněna čtenářská obec UNI) nečesal bavlnu, netloukl štěrk přikován ke svým kolegům ani neměl dědečka otroka, zatímco večírky s přehráváním čerstvě ukořistěných desek, sestavování bluesopisného puzzle z útržků informací a všechny s tím související roztomilé omyly, to jsme v podstatě zažili naplno, byť naším materiálem už nebyly pravzácné šelakové desky z dvacátých let, ale jen pouhá LP – paradoxně pravděpodobně vzniklá péčí právě některého z těchto pamětníků. Vzhledem ke generačním a geografickým faktorům si drtivá většina zpovídaných musela na počátku vyjasnit, že tu existuje cosi zřetelně odlišného od dominujícího jazzu – výjimkou byli Paul Oliver, který se s blues, či spíše s pracovními písněmi, setkal neobvykle přímou cestou, když za války zaslechl zpívat americké černošské vojáky, a Gayle Dean Wardlow, který na Jihu jednoduše vyrůstal. Díky jisté věkové posloupnosti můžeme sledovat i předávání zkušeností mezi jednotlivými revivalisty a také nahlížet některé momenty z různých úhlů, většinou ale nepříliš rozdílných.
Cushingova kniha samozřejmě přináší notnou porci zábavy a poučení: historky o tom, jak při nahrávání Furryho Lewise vybíhal co chvíli od pultu zvukař s dotazy, co a jak to ten Furry na té kytaře dělá, protože ke smůle producenta – platícího drahocenný čas – nebyl tím zvukařem nikdo jiný než Scotty Moore, Elvisův kytarista; jak svého času v Chicagu četli anglický časopis, aby měli přehled co se děje u nich ve městě; jak Eric Clapton nedokázal při soukromém setkání zahrát před Skipem Jamesem a Eddiem Son Housem; jak devatenáctiletý Al Wilson učil Son House po letech jeho vlastní repertoár se všemi kytarovými triky i jak se vedle sedmnáctiletého Stefana Grossmana posadila čtrnáctiletá Rory Block a jako by se nechumelilo, vypálili excelentní blueskytarové dueto. A také že pátrání po blues v hloubi Jihu nemuselo být vždy tak vyhrocené, pokud jde o místní rednecks, jak to soustavně podával marxista Lomax. Některé informace jsou samozřejmě zcela zásadní: například to, že v podstatě náhodné vybavení Bukka Whitea a Sona House plechovými Nationaly dalo vzniknout hluboce – a to i v mysli recenzentově – zakořeněné, leč zcela mylné představě o typickém venkovském bluesmanovi. Viníky byli nezávisle na sobě John Fahey a Phil Spiro. Tyhle kytary byly ve své době tak drahé, že si je běžný lidový muzikant prostě nemohl dovolit, ale imaginace bluesových nadšenců zde krapet ohnula dějinnou realitu.
Za pozornost stojí i postřehy, že Charley Patton patrně byl ještě původnějším bluesmanem, než se zdálo, protože jeho údajný „učitel“ žádné blues nehrál, nebo že celé slavné výročí v roce 2003 bylo možná omylem, protože W. C. Handy mohl být na legendárním tutwillerském peronu o dobrých deset let později. Současně je kniha pronikavou sondou do poměrů uvnitř tzv. bluesové mafie, pozoruhodné subkultury sixties. Český čtenář má mimochodem možnost – ve více než třicetistránkovém rozhovoru – důkladněji poznat profesora Davida Evanse, který u nás občas koncertuje.
A samozřejmě velmi důležitá je ta nejobecnější rovina: tedy že například ti nejzkušenější experti dospěli na stará kolena k závěru, že blues nebylo pro americké černochy zdaleka tak významné jako třeba duchovní hudba; že i takového Paula Olivera ani dnes nepřestává zajímat tak zdánlivě beznadějná otázka, jakou je samotný vznik blues, a na otázku, zda blues jednou provždy skončilo či naopak dále pokračuje na dnešní scéně, odpovídá: „Hrají pěkně, ale podle mne to nejsou bluesoví hudebníci. Nejspíš by se jich to dotklo, ale mne to vždycky zajímalo jako hudba určitého lidu než muzika někoho, kdo se jí pak jen tak chopí a jen ho tak nějak baví ji hrát…“ Pravda, to se moc pěkně nečte, že ano. Ale marná sláva, zrovna s Paulem Oliverem bych se o blues hádat nezkoušel.

University of Illinois Press 2014

Přidat komentář