Tančit s protiklady, Koncepce možného Boha v díle Richarda Kearneyho

Filip Hanuš Härtel, Karolinum 2022

O Richardu Kearneym by se u nás mělo vědět víc. Nejen proto, že je to současný irský filozof se světovým renomé, a zároveň s historií společenské angažovanosti… ale protože nám pomáhal. Jako student podnikl výpravu autem do socialistického, zalígrovaného Československa, a v kufru pod stanem měl zakázanou literaturu. Francouzští intelektuálové ji zaslali za dráty svým českým kolegům. A Kearney na sebe vzal ten risk. Ostatně, i svým dalším působením dokázal, že filozof nemusí být odtržený od světa. Moderoval televizní diskuse, v nichž přispíval k překonání tragického náboženského rozštěpení v Irsku. Byl totiž schopen mluvit s oběma stranami. Jeho schopnost překlenovat rozpory se pozoruhodně demonstruje v knize Tančit s protiklady, níž F. H. Härtel shrnul Kearneyho názory.

Její obsah pod přitažlivým názvem nepopisuje nic jiného než hledání Boha. Kearney je přitom veskrze současný filozof, který po svých pařížských studiích vnášel do Irska postmoderní myšlení, autor řady knih věnovaných například imaginaci či narativitě… a teď tohle? Ano, a ještě s přesahem. Toto je kniha, která by mohla zaujmout i zapřisáhlého ateistu, agnostika či někoho, komu se při slově „církev“ ježí všechny chlupy.

Kearney – v Härtlově citlivém výkladu – pracuje s oběma extrémy: s představou všemocného Boha – a Boha, který neexistuje. Nabízí přitom třetí cestu, via tertia. Je jí, řečeno titulem jedné Kearneyho knihy, Bůh, který může být. Tedy Bůh jako možnost. Opouští se přitom představa Boha, jenž všechno řídí a za všechno zodpovídá. A emancipuje se role člověka, jehož Bůh potřebuje přinejmenším tak, jako je tomu naopak. Tímto způsobem Härtel s Kearneym řeší otázku, jak zachovat zbožnost i po zkušenostech genocidního 20. století (které se nyní reinkarnují na Ukrajině). Představu Boha „po Osvětimi“ nahrazuje představa Boha „v Osvětimi“, který tam byl s trpícími. 

Härtel s Kearneym připomínají úvahu holandské filozofky Etty Hillesum, vězněné v koncentračních táborech: „Bože, Ty nemůžeš pomoci nám, ale my musíme pomáhat Tobě, abys nám pomohl – uchovat malý kus sebe v nás, to je vše, co dnes můžeme udělat.“

Shledávají přitom, že takové uvažování tady bylo odedávna, a připomínají úvahy renesančního myslitele Mikuláše Kusánského o nemožnosti pojmenovat Boha a o jednotě protikladů. Na své si nicméně přijdou zájemci o současnou filozofii, protože Härtel rozebírá i to, jak se Kearney vyrovnal s vlivy filozofů Paula Ricouera, Jeana-Luca Mariona, Jacquese Derridy a Emmannuela Lévinase, mimo jiné. A také Kearneyho názory na přítomnost posvátného v literárních textech Jamese Joyce, Marcela Prousta a Virginie Woolfové. 

Závěrečná kapitola pak tvoří překvapivý zlom, který by mohl hudbymilovné čtenáře magazínu UNI zaujmout. Härtel totiž pokračuje tím, že Kearneyho myšlenky překlápí do světa hudby. Využívá k tomu vlastní zkušenost sbormistra (a vyučujícího na gymnáziu). To mají Härtel s Kearneym společné: práci se slovem „naživo“, se studenty, s účastníky diskusí. Hudba podle Härtla nabízí „třetí cestu“ – vedle té slovní a vizuální. Härtel se tedy snaží „kearneyovské principy“ přenést do hudby, pouští se na cestu aplikace a filozofování se náhle odehrává přímo před užaslýma čtenářovýma očima. Hudba je představena jako „dar“, který ale nemůže být přijat bez naší účasti (jako skladatele, interpreta i posluchače).

Domnívám se, že tady se Härtel s Kearneym dostávají do bezprostředního akčního radiu magazínu UNI: ona alternativní, jiná hudba, které se magazín soustavně věnuje, přece sází právě na vysokou míru spoluúčasti posluchače. (Na rozdíl od hudby mainstreamové, která ve finále vlastně posluchače nepotřebuje, protože zaznívá ve výtazích, v nákupních centrech nebo ve vysílačích puštěných pro všechny a pro nikoho). Pozoruhodné jsou také postřehy o podobnosti cvičení při meditaci – a při zpěvu. Härtel upozorňuje, že se tady ocitáme na pomezí fyzického a duchovního světa. Opět „třetí cesta“. 

Zkrátka, Tančit s protiklady je ideální kniha pro všechny, kteří, řečeno s Už jsme doma, „začínají rozlišovat jo nebo nebo“.

 

Přidat komentář