Tim Mohr: Burning Down the Haus/Punk Rock, Revolution and the Fall of the Berlin Wall

Punk rock byl od samého začátku velmi revolučně naladěn, přinejmenším svojí vlastní estetikou. Jeho politické vědomí se postupně víc a víc radikalizovalo.  Nejprve v Británii a potom i celosvětově. Přes všechno ono posedlé někdejší anti-thatcherovské a anti-reaganovské šílení a třeštění si však punk může udělat na pažbu svého proverbiálního koltu jeden zasloužený a sakramentsky pořádný zářez – a to dokonanou změnu jednoho režimu, abych parafrázoval někdejší žargon CIA. I takový může být závěr, jenž si čtenář může udělat z četby této v září vydané knihy Tima Mohra. Je s vášní napsanou chronologickou ságou vzniku punkové scény, o jejíž počátky se podstatnou měrou údajně zasloužila jedna jediná, tehdy patnáctiletá dívka (!) s přezdívkou Obrstka, na počátku 80. let v samotném středu echtovně komunistického a nemilosrdného diktátorského režimu někdejšího východního Německa (NDR) neblahé paměti.

 

 

 

Jak množství tamějších punkových soukmenovců postupně narůstalo, začali přitahovat pozornost nechvalně kruté výzvědné a tajně-policejní agentury Stasi, ulbrichtovsko-honekerovské obdoby KGB či StB (mimochodem, pro nepamětníky, tehdy Stasi rovněž cvičila ve zdejších Doupovských horách vybrané kandidáty ze „spřátelených“ arabských zemí v taktice ozbrojeného terorismu).

 

Politický mandát Stasi tehdy zahrnoval povinnost rozdrcení třeba i nepatrného projevu jakékoli občanské rebelie či disentu, a to pomocí strategie jí vyvinuté psychologické zbraně známé jako Zersetzung (dekompozice či rozklad). Známe to ostatně i z tehdejších zdejších končin. Pro mladé americké čtenáře, zejména ty z dnešních mamánkovských „flakes“, kterým například musí školy už nejenom v Kalifornii zajistit podle platného zákona tři typy záchodů na každé škole (páni/dámy/teď zrovna nevím) ale musí být šokujícím objevem číst o brutálních policejních zátazích na koncertech, výsleších, věznění, bití, nucení do exilu, kariérovém postihu rodičů a podobných zvěrstvech. V řadě amerických recenzí této knihy jsem se dočetl, že jejich soudobí neomarxismem posedlí autoři dokonce někdejší počínání východoněmeckých punků chtějí vnutit jako příklad hodný následování dnešní levičácké americké mládeži, aby ji zapálili pro boj proti jimi nenáviděnému trumpovskému režimu a údajné brutalitě americké policie.

 

Ale zpátky na Berlín. Přes všechny pokusy ji zadupat do země, východoněmecká punková scéna rostla a sílila. Vznikly kapely jako Hau, Namenlos či Schleim-Keim, které vystupovaly na tajných koncertech v některých kostelech a podobných objektech tamější luteránské církve, prakticky jediném teritoriu, kde mohla alternativní kultura v NDR přežívat, jelikož, hlavně v počátcích, byly její tzv. otevřené prostory pro pracovní dialog alespoň teoreticky mimo dosah Stasi. V těchto objektech se scházely komunity pravověrných souvěrců. Punkové se tak dostali do kontaktu s ekologickými aktivisty a dalšími disidenty, kteří pracovali na přípravě společenských změn, sdíleli jejich strategie a blízce tak spolupracovali. Názorově sice nejsem žádný punkýš, i když jsme kdysi v Čechách spolu s budoucím popřevratovým rektorem Masarykovy univerzity v Brně prof. Josefem Jařabem spojenými silami překládali pro jakýsi samizdat klasické punkové teoretické dílko Dicka Hebdige Punk, coby subkultura stylu, mohu však z vlastní zkušenosti z velmi poučné návštěvy NDR někdy v roce 1986 potvrdit tvrzení autora této recenzované knihy, že někteří pastoři místní luteránské církve, třeba v Berlíně či Drážďanech, jak jsem viděl, vskutku vytvářeli jakési nepatrné ostrůvky kulturní svobody v tamní, pěkně po germánsku komunisty zglajchšaltované zemi.

 

Když potom později, v letech 1988/9, začaly na intenzitě nabývat veřejné protesty statisíců východních Němců, kteří vyšli do ulic, a když Berlínská zeď nakonec v roce 1989 padla (vzpomeňme na slavný výrok prezidenta Ronalda Reagana: „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!“), Tim Mohr poněkud unešeně idealisticky tvrdí, že „…šlo o kulminaci občanské neposlušnosti, v jejímž zárodku byl projev prvotního vzdoru těchto odhodlaných -náctiletých berlínských punků, kteří se shromažďovali v parku Plänterwald.“  Budiž, je to jeho kniha. Ve svém interview pro Rolling Stone z 23. září 2018 Tim Mohr, který přijel do sjednoceného Berlína v roce 1992, zcela propadl subkulturní hudební scéně a postpunkovým squatům a až do roku 1998 poté působil jako DJ v klubech, říká:  „Hned po příjezdu do Berlína mi došlo, že jsem byl léta krmen tou typickou americkou mytologií o převratné historické důležitosti oné Reaganovy proslavené věty a o tom, jak lidé z východní Evropy, živoříce pod jhem nesvobody, údajně netoužili po ničem jiném než po kapitalismu, hamburgerech a džínách Levi’s a takových těch sračkách… Najednou jsem byl konfrontován s lidmi, kteří se tehdy osobně angažovali, doslova obětovali svá těla v boji proti diktatuře. Víte, k tomu svrhnout diktátorský režim je třeba mnohem víc, než pouhá latentní touha po hamburgeru…“

 

Mohr strávil skoro deset let snahou vystopovat a osobně se setkat se všemi oněmi punkovými aktivisty, o kterých byl přesvědčen, že jsou pro jím vyprávěný příběh, který je v branži vskutku bezprecedentně detailní, podstatní. „Když jsem v archivech procházel všechny ty svazky vedené Stasi, nemohl jsem uvěřit jejich strašlivé míře paranoie. Ze západní perspektivy je nepochopitelné, že tajná policie by měla mít obavy z bandy mladých lidí, kteří si ostříhají a obarví vlasy na číro. Když se ale na problém podíváte zblízka, uvědomíte si, že Stasi měla vlastně pravdu. Punkové byli přímá hrozba diktátorskému režimu!“ říká Tim Mohr na stránkách Rolling Stone. Mohr si původně myslel, že samotné archivy tajné bezpečnosti budou jeho zásadním pramenem, z nějž vydoluje skutečné historické démanty. Po chvíli mu ale došlo, že forma policejních svazků nepostačuje pro kinematografický narativ, který zamýšlel napsat. „Byl to jeden z nejpodivnějších aspektů mého bádání: před vámi je na papíru příběh patnáctileté punkerky a vy čtete ten policejní transkript a text zní tak zoufale formálně! Mohli ji tehdy vyslýchat nějakých dvanáct hodin, a nakonec z toho udělají na stroji naťukaný ‚digest‘ vyzdvihující klíčové aspekty proběhlé konverzace, ale protože to přepisovala nějaká policejní sekretářka, sama příslušnice Stasi, čte se to jako velmi nezáživná úředničtina, bez jakýchkoliv emocí, sprostých slov či divokých myšlenkových konstrukcí, které tam tehdy mohly proběhnout…“

 

A tak se Tim Mohr pustil do hledání ústních výpovědí samotných někdejších protagonistů. Zpovídal pamětníky po stovky hodin a interview přetvořil do fascinujícího příběhu o tom, jak byli tehdy mladí punkeři nuceni třeba kvůli povinnosti být zaměstnán brát místa jako hrobníci anebo riskovat uvěznění pro potulku. To, co východoněmecké punkery během všech těch zátahů, kriminalizací a vězení drželo takříkajíc nad vodou, byla tehdejší mantra jejich hnutí: Nezemři v čekárně na budoucnost!

 

„Britští punkové měli za to, že je nečeká žádná budoucnost, poněvadž tehdejší ekonomická situace Anglie 70. let byla taková, že v ní pro sebe neviděli žádné místo,“ vysvětluje Tim Mohr a dodává: „Na Východě byl opak pravdou, protože diktátorský režim předem naplánoval každičký aspekt vašeho života. Punkové z Východu měli naopak pocit, že před sebou mají příliš mnoho takové své budoucnosti! Od Sex Pistols a dalších západních kapel, které milovali, Ost-punkové převzali sémiotické subkulturní symboly a signifikátory a přetvořili je do svého unikátního východního fenoménu. Vyjadřovali se o svých vlastních společenských podmínkách a životech – právě proto se stali pro režim opravdovou hrozbou.“

 

 

Algonquin Books (New York), 2018

 

Přidat komentář

1 komentář u „Tim Mohr: Burning Down the Haus/Punk Rock, Revolution and the Fall of the Berlin Wall