Tom Stoppard: Hry II

Institut umění – Divadelní ústav, 2022

V záslužné edici Divadelní hry připravili pracovníci Divadelního ústavu již druhý svazek textů významného britského dramatika Toma Stopparda, mnohonásobně spjatého s „českým osudem“. Narodil se jako Tomáš Straussler roku 1937 ve Zlíně, rodina před fašistickou hrozbou emigrovala (otec zahynul jako dobrovolník britské armády během války) a malý Tom přijal příjmení po druhém manželovi své matky. Už jako renomovaný autor divadelních her se zajímal o aktivity i perzekuci disidentů v komunistickém Československu, hlavně Václava Havla a dalších signatářů Charty 77. Některé události, spjaté s těmito okolnostmi, ho inspirovaly ke vzniku dramatických textů, například bytové divadlo Vlasty Chramostové a v něm uvedená Kohoutova úprava Macbetha „měly za následek“ vznik hry Cahoot´s Macbeth (1979), do češtiny přeloženo jako Krhútův Macbeth. V Česku se ovšem s největším ohlasem setkal jeho – již svobodné zemi věnovaný – Rock´n´Roll (2006), čerpající také z příběhu skupiny The Plastic People of the Universe i Ivana Martina Jirouse. Druhý svazek Stoppardových her obsahuje méně známé tituly, napsané do roku 1989, hity jako Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, TravestieArkádie se objevily v dílu prvním. Nad novým svazkem jsem si uvědomil, že z publikovaných her v něm otištěných jsem na jevišti měl možnost vidět jen Dvojitého agenta (Divadlo na Vinohradech 2013), zavzpomínal jsem ovšem na svá další setkání se Stoppardovými hrami a jeho přítomností na domácích událostech, když po Listopadu začala jeho cesta (dosud ze známých důvodů v Čechách zakázaného) po našich jevištích. Hned v roce 1991 okouzlila mnohé diváky hravá intelektuální féerie Travestie z roku 1974, rozvíjející invenčně fiktivní setkání Jamese Joyce, Tristana Tzary a Vladimira Lenina v Curychu (teoreticky k tomu mohlo dojít), obohacené dováděním dívčích hrdinek z Wildeovy komedie Jak je důležité míti Filipa. Hrálo se v tehdejším Realistickém divadle (dnes Švandovo) v režii Karla Kříže, kromě řady známých herců (kupříkladu Jan Hrušínský coby Tristan Tzara) spoluvytvářel sofistikovaně dovádivou podívanou svým hudebním vkladem i C & K Vocal, tehdy ve smíchovském divadle působící. V roce 1994 pak na mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni diskutovalo na jevišti Divadla J. K. Tyla (v rámci zasedání Pen klubu) kvarteto Václav Havel, Arthur Miller, Ronald Harwood a… Tom Stoppard. Šlo o jiskřivý večer, vyprodané hlediště se zajímalo o názory dramatiků (!), pravda, jeden z nich byl v té době naším prezidentem. Nebudu připomínat všechna další setkání s jevištními realizacemi her britského mistra, snad jenom připomenu, že intelektuálně náročnou historickou „detektivku“ Arkádie (v níž se jedná o záhady kolem lorda Byrona, ale i o komplikované matematické důkazy), jsem kromě tří českých verzí zhlédl také v roce 1998 při moskevském výjezdu za ruskými inscenacemi v provedení Bolšovo dramatičeskovo těatra z Petrohradu (ach, kdeže sněhy „devadesátek“ jsou!). A nesmím opomenout setkání s legendární inscenací Národního divadla Rock´n´Roll (2007) v režii Ivana Rajmonta, kdy ve finále mezi portály „zlaté kapličky“ nastoupili Plastici (hra končí happy-endem, koncertem Rolling Stones na Strahově). Autor se premiéry zúčastnil, pochopitelně došlo i k setkání s „inspirátory“. O necelý rok později jsem pak měl možnost totéž zhlédnout na třídenní akci česko-maďarské kulturní vzájemnosti v Budapešti. Tlumočení do sluchátek při inscenaci bylo patrně zcela špičkové, protože publikum na vtipné obraty v dialozích reagovalo smíchem se zpožděním sotva znatelným. Také „přídavek“ Plastiků byl přijat se sympatiemi.

Stoppardovy hry rozhodně nejsou snadným, oddechovým zbožím. Kromě politických, často detektivně spletitých fabulí je charakterizují „odskoky“ do hájemství náročných vědeckých disciplín, kromě již připomenuté matematiky třeba i do výzkumů klasické filologie. Když mi Pavel Dominik poslal mailem svůj čerstvý překlad Stoppardovy hry Vynález lásky (1998), kde vedou univerzitní badatelé v lingvistice – často v předlouhých odstavcích, sólově i více než celostránkových – učené disputace, napsal jsem mu, že jde o krásný text, který si ovšem na jevišti nedovedu představit. Ale prý se v zemi svého vzniku hraje. Autor dovede do sebevážnějších námětů vtisknout humorné momenty, v čerstvém svazku třeba ve vzrušující hře Noc a den (1978), v níž vzdává hold novinářům a reportérům, pohybujícím se v nebezpečných lokacích. Působí také jako neuvěřitelný puntičkář ve scénických poznámkách předepisujících, jak má vypadat a co všechno musí obsahovat scéna (pokud mohu soudit ze zhlédnutých inscenací, ne vždy a všude jsou jeho pokyny dodržovány). Dnes – u jiných autorů – naopak častěji vznikají libreta divadelních her psaná jenom formou promluv jednajících postav, zbytek realizace je na praktických divadelnících.

Ale k novému elegantnímu svazku (grafická úprava Egon Tobiáš). Kniha obsahuje osm titulů, přípravy se zúčastnilo několik překladatelů od těch renomovaných jako Jitky Sloupové či Zbyňka Černíka po kvinteto mladých anglistů, které titul EGHDF přeložilo kolektivně. Jde o text, reflektující sovětské metody při umlčování odpůrců režimu (izolace v psychiatrických léčebnách), a formou scénického čtení byl předveden při křtu publikace v Knihovně Václava Havla koncem června. Režisér Šimon Dominik obsadil do působivého náčrtu herce nejenom z Prahy, ale také z Liberce či Jihlavy. Stopparda „dvojku“ zdobí zasvěcený doslov britské teatroložky Barbary Day, žijící v Čechách.

A ještě několik informací k edici Divadelní hry. Světlo světa v ní už spatřili významní dramatici August Strindberg, Henrik Ibsen, Arthur Schnitzler, Luigi Pirandello (ti všichni po dvou svazcích), také Ödön von Horváth, Bernard-Marie Koltès, Friedrich Dürrenmatt a Jean Giraudoux. Rakouský „enfant terrible“ Thomas Bernhard se těší třísvazkové výsadě (kompletně všechny hry) a u Toma Stopparda se také počítá v příštím či přespříštím roce se třetím dílem. Jistě v něm bude i rodinná freska Leopoldstadt z roku 2020, poslední hra, která se na českém jevišti zatím – jen o rok později – objevila (Národní divadlo Brno, režie Radovan Lipus).

Přidat komentář