Na jevišti je umístěna manželská postel orientovaná nohami k publiku. Hlavu má postel u zadní stěny jeviště. Na posteli spí žena a muž. Po pěti minutách víceméně nehybné scény (až na občasné převalení se z boku na bok toho či onoho herce) začne ze stropu kapat ženě na hlavu hustý bílý rosol – škrob nebo malbyt. Objem jednotlivých kapek je v rozsahu od jednoho panáku do jednoho deci. Je naprosté ticho, je slyšet jen pleskání škrobu o ženino čelo a líce a tlumenější zvuky, když kapky dopadnou do jejích vlasů. Intervaly mezi jednotlivými kapkami jsou zhruba dvou až tří vteřinové. Žena spí, kapání škrobu či malbytu ji nevzbudí do chvíle, kdy má celou tvář pokrytou vrstvou rosolovité hmoty tak, že tvář pod touto vrstvou zcela zmizí. (Znamená to, samozřejmě, že žena se bude ve spánku natáčet ze strany na stranu tak, aby toto bylo umožněno.) Ve chvíli, kdy bude mít tvář celou zakrytou rosolem, se žena na posteli posadí čelem k divákům. Protře si oči a rozhlédne se kolem (vidí ovšem velice špatně). Muž spí na břiše vedle ní. Žena mužem zacloumá a vzbudí ho.
Žena: Podívej se, už to zase kape.
Muž: Chce se mi spát.
Žena: Už to mám zase na obličeji. To se mi nelíbí, s tím se musí něco udělat.
Muž: Tak si to umej a spi. Jdu ráno do práce.
Žena: Ale co to je? Fuj, je to tak slizký. (otírá si rosol z obličeje)
Muž: (stále leží na břiše a mluví do polštáře) Já nevím, co to je. Zítra přesunu postel jinam. Spi už, prosím tě.
Žena: To nepomůže. Už jsme ji přesunovali tolikrát. Musíme někoho zavolat.
Muž: Tak ráno zavoláme. Dobrou noc.
Žena: Mně se to hnusí. To je tak odporný. Já nemůžu spát, když to na mě kape, promiň.
Muž: Tak si lehni do obejváku.
Žena: Víš dobře, že to taky nepomůže. Už jsem tam taky spala a taky to tam na mě kapalo.
Muž: Ty pořád musíš mít nějaký problémy, prosím tě.
Žena: Hlavně že se ti dobře spí, viď? Nemáš kousek srdce! Jsi tak necitlivej! Kdybys byl co k čemu, už bys dávno zašel za Babákem a vyřešil to s ním.
Muž: Babák s tím nemá nic společnýho.
Žena: Jak to víš?
Muž: Už jsem s ním o tom mluvil. Nad náma prostě nikdo nebydlí.
Žena: No a co to teda je?
Muž: Já nevím, ale asi nic škodlivýho to nebude.
Žena: Třeba to souvisí s holubama.
Muž: To bych se divil.
Žena: Já myslím, že to s nima souvisí.
Muž: To bych se divil.
Žena: Nemůžeš se tam jít podívat?
Muž: Ráno se tam podívám, než půjdu do práce.
Žena: Nemůžeš se tam podívat teď?
Muž: To bych dost nerad.
Žena: Prosím, prosím. (sepne ruce a tře dlaněmi o sebe)
Muž: (otráveně) Tak jo teda. (posadí se na posteli)
NA VÝSTAVIŠTI
Osoby: Prodejce 1 (Muž z předchozích scén) a Prodejce 2 a jednotliví Zájemci o koupi stroje. Scéna se odehrává v kulisách výstavního prostoru, kde se nacházejí velké stroje. Prodejci mají za úkol je prodávat Zájemcům. Zájemců příliš mnoho není a prodejci si proto vyprávějí.
Prodejce 1: Dnes jsem se vůbec nevyspal.
Prodejce 2: Pil jsi moc zeleného čaje?
Prodejce 1: Ne, žena mě budila.
Prodejce 2: Proč?
Prodejce 1: Kapal jí zas na hlavu ten rosol.
Prodejce 2: (kroutí hlavou) To je divný.
Zájemce 1: (k prodejci jedna) Dobrý den, můžete mi prosím vysvětlit, co umí tenhle stroj? (ukazuje na jeden ze strojů)
Prodejce jedna odejde se Zákazníkem jedna ke stroji, něco mu v něm ukazuje a cosi nesrozumitelného říká. Jsou slyšet slova jako: stírací rakle, výklopný modul, registr, aniloxový válec, klišé, vanička s barvou. Zákazník jedna pokyvuje hlavou, tváří se vážně, občas na něco ukáže a položí doplňující otázku s využitím stejné slovní zásoby, nakonec se rozloučí a odejde.
Prodejce 1: (vrátí se k Prodejci dva) Mně se ostatně dějou taky divný věci.
Prodejce 2: Jaký?
Prodejce 1: Utíkají přede mnou hrnky.
Prodejce 2: Jak utíkají? Jak hrnky? Jak před tebou?
Prodejce 1: Dnes ráno jsem si udělal čaj.
Prodejce 2: Ty máš ty dobrý čaje, od Číňanů.
Prodejce 1: Mám no. Uvařil jsem si čaj, nechal ho vylouhovat 3 minuty, naleju si ho do hrnku a chci se napít, ale hrnek ucukne. Sáhnu po něm a on zase uhne. Honil jsem ho po stole asi minutu a hrnek nakonec spadl na zem a rozbil se.
Prodejce 2: (kroutí hlavou) Divný viď.
Prodejce 1: Nebo peřina. Pořád jako by mi někdo stahoval ve spánku peřinu. Ležím, spím a najednou je mi zima. Vzbudím se a peřina je na zemi. To se mi nikdy dřív nestávalo.
Prodejce 2: Tak to tak divný není, viď. Mně taky občas spadne peřina.
Prodejce 1: Ale ze mě ji někdo stahuje.
Prodejce 2: Kdo?
Prodejce 1: Nevím. Žena to není, ta spí a proč by ze mě stahovala peřinu, že jo?
Prodejce 2: Hm. To je blbost, proč by to dělala?
Prodejce 1: Já myslím, že ta peřina dělá to samý co ten hrnek s čajem dneska. Hýbe se sama od sebe. Trochu mě to štve.
Prodejce 2: To je divný, viď.
Prodejce 1: No je. A do toho na ženu kape ze stropu rosol. Už toho začínám mít trochu dost.
Prodejce 2: Mělo by se vypátrat, co to je. Třeba ty všechny věci spolu nějak souvisej.
Prodejce 1: Jsou to úplně obyčejný věci – hrnek, peřina, klobouk, židle – všechno se to hýbe směrem ode mě. Nejhorší je, že jsou to čím dál větší věci. Onehdy přede mnou začal utíkat kuchyňský stůl. Jako kdybych v sobě měl nějaký magnet s opačným nábojem, který všechny ty věci ode mě odstrkává.
Prodejce 2: Dějou se ti divný věci, kamaráde.
Prodejce 1: Mojí ženě taky. Zas na ni pořád padá ten rosol.
Prodejce 2: I tvojí ženě se dějou divný věci. Co za tím asi bude?
Prodejce 1: Nemám tušení. Divný je, že na ni ten rosol padá jenom v noci, ale kdekoliv, kam si lehne. Už jednou spala i ve vaně a taky to tam na ni padalo. A vždycky jenom na obličej. Nedokážu si to vysvětlit.
Přijde Zájemce o koupi stroje č. 2. Tentokrát s ním jde prodejce dva a provádí variantu vysvětlování, které předtím provozoval prodejce jedna. Jsou slyšet slova jako: stírací rakle, výklopný modul, registr, aniloxový válec, klišé, vanička s barvou. Zákazník dva pokyvuje hlavou, tváří se vážně, občas na něco ukáže a položí doplňující otázku s využitím stejné slovní zásoby, nakonec se rozloučí a odejde.
Prodejce 2: (vrátí se od Zájemce 2 k Prodejci 1) Možná bys ten rosol měl dát na rozbor.
Prodejce 1: Na rozbor čeho?
Prodejce 2: Chemickýho složení. Prostě aby někdo zjistil, co je to za hmotu.
Prodejce 1: Hm. No dobře, to bych moh, ale nevím, jestli mi to pomůže. Podle mě je to obyčejnej škrob. Spíš by mě zajímalo, proč padá jenom na ni, jenom na obličej a úplně kdekoliv, kam si lehne.
Prodejce 2: Záhada.
Přijde první Zájemce o koupi stroje.
Zájemce: Tak jsem si to rozmyslel a mám o stroj opravdu vážný zájem. Chtěl bych se s vámi dohodnout na důkladném předvedení stroje, vyžádal bych si od vás nabídku a návrh smlouvy.
Prodejce 1: Ano, to všechno můžeme udělat. (Jde ke stroji a vztáhne k němu ruce. Těžký mnohatunový stroj se v tu chvíli dá do pohybu směrem od něj. Prodejce jedna strne. Stroj se taky zastaví. Prodejce jedna udělá krok ke stroji a stroj od něj couvne. Prodejce jedna se rozběhne a stroj zmizí v zákulisí.)
SCÉNA VE DNE
Žena: Je to pořád stejné. Pořád stejné! A začalo to už dávno. Dřív to byly jen takové kapičky. Trochu viskózní, ale ne tak jako teď. Průsvitné. Bylo jich jen trochu. Něco podobného odkapává z listí některých stromů. Na jaře. Vlastně se to jenom zhoršilo. Je toho prostě dnes víc. A to mě také děsí. Protože to může pokračovat. Může se to zhoršovat. Jako nemoc. Nejspíš se to bude zhoršovat. A já budu mezitím stárnout, budu se s tím hůř vyrovnávat. Až mi v noci na hlavu budou dopadat kusy mýdla bude to ještě horší. A ty (obrátí se k muži) ty s těmi předměty jsi to taky měl dávno, ale teď – začíná to být opravdu nebezpečné.
Muž: (pokyvuje hlavou) Já vím, já vím. Posunuje to zdi. Snažím se k nim nechodit, ale těžko se tomu vyhnout. Být neustále jen v ideálním středu pokojů, to je hodně znervózňující. A i u mě se to zhoršuje. A trvá to dávno. Začalo to nevinně, Drobné předměty se mi nedařilo zachytit, padaly mi z ruky, měl jsem to za svou nešikovnost, ale teď je jasné, že v určitou dobu se u mě projevil tento záporný magnetismus, který ode mě věci odpuzuje. Alespoň tak si to vysvětluji já.
Žena: Nemusí to být ale pravda. Myslím, že to, čím trpíme, jsou svého druhu nemoci.
Muž: Kdybychom měli dítě, plakalo by nad námi.
Žena: Ale nemáme dítě. Naštěstí.
Muž: Jak se jen můžeme vyléčit? Co nás vyléčí?
Žena: Víš, co mě onehdy napadlo?
Muž: Ne, řekni, co?
Žena: Že ty naše prapodivné choroby si způsobujeme navzájem my dva.
Muž: To není možné. Jak tě to mohlo napadnout? Jak bych já mohl způsobovat, že ti na obličej noc co noc padá rosol?!
Žena: Nevím. Je to jen takové tušení.
Muž: A jak bys ty mohla způsobovat, že ode mě odskakují předměty a stěny přede mnou ustupují?
Žena: Nevím. Možná je to hloupost, ale přemýšlel jsi někdy o tom, kdy tyhle naše nemoci začaly? A že začaly ve stejnou dobu?
Muž: Máš pravdu!
Žena: Vidíš. A kdy to bylo?
Muž: (chmurně) Když jsme spolu začali žít.
Žena: Právě. Do té doby jsme tyhle problémy neměli.
Muž: Dokonce i když jsme spolu chodili, jsme ty problémy neměli.
Žena: Bylo to tak krásné, když jsme spolu chodili. Když jsme byli zamilovaní. Vzpomínáš na prstýnek?
Muž: Vzpomínám. A tenkrát u tebe v podnájmu ten velikonoční víkend.
Žena: (vzdychne si) Ach ano, vzpomínám.
Muž: Kdybychom měli dítě, plakalo by nad námi.
Žena: (rozpláče se)
Muž: Proč pláčeš? (vezme ji kolem ramen)
Žena: (vzlyká a nemůže přestat)
Muž: (také se rozpláče a nemůže přestat)
