Fotografických knih je při dnešních možnostech digitálu ročně vypouštěno kdoví proč i tiskem tisíce. Chlubná potřeba sdělit cokoli. Klokotavý potůček za chalupou, zmuchlaná duchna, zhnisaný palec, psík zamotavší se do praporu na demonstraci, cokoli. Pak jsou publikace tematické, generační či jako v tomto případě mezigenerační. Nota bene v rozměru československých dějin a jejich zlomů/významu osobností nezávislé kulturní scény (zde underground) od konce 50. let nepoměrně zásadnější než kdekoli na světě, ať už demokratického, nebo jakéhokoli státu za železnou oponou i jinde pod jhem pseudokomunistického diktátorského Sovětského svazu.
Autor pracoval na fotografiích a medailonech lidí z předlistopadové neoficiální kulturní scény v konfrontaci, respektive propojením se starší i mladší rodovou linií klasickou technikou v ateliéru na filmový materiál, manuálně zpracovaných procesem negativ/pozitiv a po retuších převedených do datové verze pro tisk (s možností zvětšenin). „Uvědomil jsem si, že tuto sociální skupinu, toto jedinečné společenství lidí doteď nikdo obrazově jako celek nezpracoval a že je na to ten nejvyšší čas. Během sedmi let se podařilo oslovit, zprodukovat a nafotit cca šedesát rodin, resp. jednotlivců, což je pro možnosti jak knihy, tak i doprovodné výstavy realizační strop,“ říká ke vzniku knihy Prekop. Někteří portrétovaní jsou dnes významnými umělci, hudebníky, básníky, výtvarníky či politiky, jiní i po desítkách let od pádu totalitního režimu zůstávají celkem neznámí. Žel, přibývá těch, jimž už můžeme jen s poklonou na hrob položit květiny. Tak to chodí, jak zní rčení z Plastického Dopisu Magorovi.
Kniha – přísně černobílá – je graficky, ve stránkových převazech s náhledovými zašedlými fotokontakty, i tematicky dělena do šesti oddílů. BÁZE: Pavel Zajíček, Dana Němcová, Jana Hlavsová, Svatopluk Karásek aj.; HUDEBNÍCI I: Binny Laney, Ivan Hajniš, Vratislav Brabenec, Eva Turnová aj; VESELÉ GHETTO: Chmelák, Kocour, Skalák, Čuňas, Londýn, Mák aj.; VÝTVARNÍCI: Pavel Brázda, Věra Nováková, Libor Krejcar aj.; HUDEBNÍCI II: Ivo Pospíšil, Tony Ducháček, Eliška Rothová aj.; LITERÁTI: Petr Placák, Jáchym Topol, Miroslav Vodrážka, Ivan Lamper, Luděk Marks, J. H. Krchovský aj. Výčet je mnou pouze informativně vybraný, jen jsem mezi snad všeobecně známá jména či přezdívky vřadil pár netoliko známých, nicméně jistě stejně významných výtečníků.
Podle velkého formátu, autora fotografií i grafického zpracování by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o knihu obrazovou. To bezesporu. Ovšem nedocenitelná přidaná hodnota je v popiskách k „rodinným“ protrétům. Možná vyšší, než si Prekop při koncipování představoval. Pod široké dvoustrany fotografovaných výrazných person undergroundu, tu s předky či potomky, je vždy v krátkých úderně členěných odstavcích vsazeno čisté a zásadní curriculum. Kdo někdy psal anotace, ví, že v několika řádcích představit zrod/vliv/vývoj/zásah/dopad autora a díla je pekelnicky těžší než se volně rozpřáhnout na dvě tři stránky. To je propojeným gró, jež z této knihy dělá nejen obrazový záznam genofondu undergroundu jakožto sociálně-kulturní entity za totality v Československu, ale navrch supluje prozatím nikdy zcela nezpracovanou encyklopedii tohoto ve všech směrech unikátního světového fenoménu. Underground byl v „normálních“ částech světa brán uměleckými kruhy spíše coby podvratný/úletný/experimentální poddruh. Zde rovnou kriminalizovaný.
„Styl vychází z tématu a forma není kabát přehozený přes tělo myšlenky, neboť je sama jeho tělem.“ Dokonalá přesmyčkovitá definice díla z poznámek mistra francouzského realismu 19. století Gustava Flauberta pasuje na tuto knihu jak prdel na hrnec. Fotograf-autor konceptu i grafické úpravy Rudolf Prekop spolu s přizvanými psavci medailonů ztvárněných person, Magdalenou Kokejlovou a Františkem Stárkem, potažmo úvodních a závěrečných textů, též mimořádně v tematice zasvěcení Martin Machovec a Josef Moucha, zvolili styl i formu dobře. Font písma à la psací stroj může rozmazleného čtenáře zmást, protože diakritika je v tisku poněkud nezřetelná, na druhou stranu aspoň trochu evokuje byvší samizdaty Vokno, Violit, Jednou nohou, Už na to seru, protože to mám za pár atp.
V závěru knihy zařazený profil Jamese Warholy – synovce marketingového geniála pop-artu Andyho, jenž se kromě jména, co vím, ani stopou neotřel o podzemníky, je zde nadbytečným osobním dodatkem. Víc mi tu chybí Paul Wilson, o němž v knize nepadne znímka. Kanaďan, od roku 1967 žijící v Československu, který se díky své ženě rychle naučil česky a byl od počátků místního undergroundu veledůležitou personou, a to i po vyhoštění v roce 1977 zpátky do Kanady, kde založil vydavatelství Boží Mlýn a vydával alba PPU. Chyba vážná, ale netoliko bolestná, protože, jak Čuňas v píše předmluvě: „Pohledy do intimity rodin jsou naprosto unikátní. Totalitní doba nás totiž spíše nutila k anonymizaci, jak autorů, tak i jejich čtenářů, organizátorů i pasivních účastníků kulturního dění. V Rudově projektu se naopak rodiny těchto lidí stávají hlavní entitou jeho díla.“