V banánové republice: O. Henryho Honduraská epizoda (1. část)

Na jednom rohu stál poštovní úřad, na druhém Rubenského obchod oděvy. Druhé dva rohy příčně proti sobě zabíraly dvě městské banky. První národní a Národní banka pěstitelů dobytka. Příchozí vešel do První národní banky a nezpomalil mrštný krok, dokud nestál před okénkem pokladníka. Banka otevírala pro strany až v devět hodin, personál však už byl na místě a úředníci si připravovali přepážky po denní práci. Pokladník prohlížel poštu a všiml si neznámého muže, stojícího u jeho okénka.
bananova_republika
„Banka otvírá až v devět hodin,“ poznamenal krátce, ale klidně. Od doby, kdy San Rosario přistoupilo na úřední hodiny pro banky ve velkoměstech, musil to často říkat raným zákazníkům. „Vím o tom,“ řekl muž chladným, úsečným tónem. „Podíval byste se laskavě na mou navštívenku?“ Pokladník protáhl mezi mřížemi okénka malou, dokonale provedenou navštívenku a četl: J. F. C. NETTLEWICK, revizor Národních bank.
(O. Henry: Přátelé v San Rosariu)

Bývalý pokladník První národní banky v Austinu William Sydney Porter byl v roce 1896 obviněn ze zpronevěry. Ve strachu před soudem a veřejnou potupou uprchl do Hondurasu, kde se půl roku skrýval, načež se vrátil do Států, byl zatčen, odsouzen a vsazen do vězení v Ohiu, odkud po čase vyšel jako spisovatel O. Henry. O své minulosti nikdy nemluvil, a když, tak si vymýšlel. Podařilo se mu oklamat i vlastní dceru, která se o otcově údajném provinění dozvěděla až po jeho smrti. Kdyby chtěla a věděla, co má hledat, mohla najít řadu náznaků v jeho díle – například v příběhu Přátelé v San Rosariu, z něhož pochází úvodní citace.
bananova_republika2Jak to všechno bylo a co vlastně dělal budoucí král humoristů těch pár měsíců v středoamerické díře, pro kterou vymyslel termín „banánová republika“? Tyto problémy řeší prakticky každá předmluva či doslov jeho povídkových sbírek. Nicméně jedna kniha z této řady vyčnívá. Nenapsal ji on sám, nýbrž – považte! – vlakový lupič Al Jennings. Vyprávění s názvem Through The Shadows With O. Henry zdánlivě dává senzační odpovědi. Co si proboha počal nepraktický intelektuál v honduraském bezvládí? Inu, vykradl s Jenningsem banku! Vtip je v tom, že Jennings s O. Henrym ve Střední Americe vůbec nebyl. Zato s ním bručel v ohijské věznici, takže měl spoustu informací z první ruky – no a zbytek si vymyslel.
Abychom té zamotané historii porozuměli, musíme bludištěm faktů postupovat vskutku opatrně. William Sydney Porter (původně Sidney, později se rozhodl pro jiné hláskování) se narodil 11. září 1862, během občanské války, v Greensboro, což je dnes jedno z největších měst Severní Karolíny, ale tehdy to bylo malé městečko s 2500 obyvateli. Někdy se uvádí, že přišel na svět v domě na plantáži Worth Place poblíž Greensboro. Typicky jižanské sídlo pro sebe postavila zámožnárodina Worthů, do níž se přiženil Williamův dědeček Sidney Porter, původem z Connecticutu (bratrem babičky Ruth byl budoucí guvernér Severní Karolíny Jonathan Worth). Sidney Porter však jako agent connecticutského výrobce hodin nepožíval takové vážnosti, aby mohl bydlet se ctihodným rodem pod jednou střechou. Se svou ženou, kterou si dost možná vzal proti vůli jejích příbuzných, se usadil ve městě na West Market Street. Ve dvaačtyřiceti zemřel a Ruth Coffyn Porterová se musela sama postarat o sedm dětí, včetně O. Henryho otce Algernona Sidneyho Portera, který se v dospělosti vypracoval v uznávaného doktora (byť nevystudoval medicínu).
bananova_republika3Algernon si vzal za ženu další dívku z dobré rodiny, chytrou a vzdělanou Mary Virginii Jane Swaimovou. Bydleli v domě Maryina nevlastního otce, jenže lékařská praxe, ač zřejmě celkem úspěšná, nevynášela na malém městě dost, a tak Porterovi čtyři roky po sňatku museli dům prodat a nastěhovat se k ovdovělé Ruth a její neprovdané dceři (Algernonově sestře) Evelině, zvané Miss Lina. Roku 1860 se jim zde narodil první syn Shirley (Shell) Worth Porter, ve dvaašedesátém William (Bill) a tři roky nato třetí kluk, David Weir Porter, jenž bohužel zemřel v raném dětství. William Sydney Porter měl tedy vlastně jen jednoho bratra, tvrďáka Shella, který byl ale jeho pravým opakem, skončil jako stavební dělník a svého humanitně založeného sourozence spíš ponižoval. Když byly Williamovi tři roky, stal se navíc polovičním sirotkem: jeho matka ve dvaatřiceti zemřela na tuberkulózu – nemoc provázející celý O. Henryho neveselý a nepříliš dlouhý život.
Táta Algernon byl, mírně řečeno, lehký excentrik. Nesnadný úděl a hrůzy probíhající války Severu proti Jihu snášel jen s pomocí alkoholu – další prokletí, které O. Henry dostal do vínku – a v následném opojení se pokoušel sestrojit perpetuum mobile. Děti nedokázal zabezpečit, a tak je vychovávala Miss Lina. Babička, když viděla, že jde praxe jejího syna do kopru, se sama vrhla na studium lékařské vědy a časem získala aprobaci. Teta Lina, která ve městě řídila bananova_republika4soukromou školu, zatím Billa seznamovala s psaním, čtením, literaturou. Tennyson, Dickens a jiní klasikové tvořili zvláštní kontrast k drsné válečné atmosféře, v níž O. Henry vyrůstal. Vzhledem k tomu, že v Greensboro měl svou odnož rasistický Ku-klux-klan, nepřišlo chlapci divné hrát si s ostatními bílými dětmi na chytání a zastrašování černochů. Naštěstí brzy převážily zájmy jako kreslení, v němž byl William opravdu dobrý. Když potom v patnácti nechal školy (což znamenalo, že už měl větší vzdělání než lecjaký jeho současník) a začal pomáhat v lékárně (dragstoru) svého strýčka Clarka Portera, stal se populární tím, že na požádání nakreslil kohokoli z místních občanů.
Po čtyřech letech práce v apatyce získal William titul farmaceuta. I když zpětně tvrdil, že ho zaměstnání lékárníka nebavilo, načerpal tu inspiraci k řadě svých příběhů. Vedle obchodu navíc stála střelnice, kde se mohl zdokonalovat v zacházení se zbraní. To se mu už za chvíli mělo hodit; doktoru Jamesi Kingovi Hallovi, příteli jeho otce, se nelíbilo Billovo neustálé pokašlávání, značící rodinnou anamnézu. Navrhl tedy Algernonu Porterovi, že mladíka vezme na zdravý vzduch do 1400 mil vzdálené jihozápadní části Texasu, kde se jeho vlastní čtyři synové starali o rozsáhlý ranč. Bill zavětřil příležitost zmizet z provinčního prostředí do divočiny a nabídku doktora Halla rád přijal. Do Texasu se vydal roku 1882, ve dvaceti, a na ranči v Denisonu, okres La Salle, strávil dva roky, ačkoliv žádnou těžkou dřinu tam od něj – už kvůli jeho chatrnému zdraví – čekat nemohli. Naučil se zacházet s lasem, sehnat dobytek či ovce do stáda, střílet a mluvit španělsky, což také jednou bohatě zúročí. Většinou však prý býval viděn s Websterovým slovníkem pod paží – trochu neobvyklá výstroj pro kovboje. Nutno říci, že memorování anglických slovíček se neminulo účinkem: dnes je O. Henry neuvěřitelnou šíří své slovní zásoby řazen po bok samotného Shakespeara!

bananova_republika5KOVBOJEM V TEXASU
Pozemky v Denisonu patřící bratrům Dullovým z Pensylvánie spravoval Jesse Lee Hall se svým bratrem Richardem a další dva sourozenci u nich sloužili. Lee Hall byl pro lidi v okolí celebrita; před lety tento bývalý Texas Ranger dopadl lupiče, kteří vykradli banku v Goliadu. Něco z jeho vyprávění se zřejmě odráží i v O. Henryho díle, především v postavě mexického desperáta Cisco Kida. Roku 1884 se klan Hallů stěhoval na nové působiště do okresu Williamson. Porter musel s nimi, a když projížděli hlavním městem Texasu Austinem,rozhodl se zůstat v civilizaci. Ubytoval se u spřátelené rodiny Josepha Harrella, majitele obchodu s tabákem, kde také krátce vypomáhal. Coby lékárník s licencí brzy získal místo v místním dragstoru bratří Morlyových a ochotně se zapojil do zdejšího kulturního života. Hrál divadlo, zpíval ve sboru, založil hudební těleso Hill City Quartette, v němž se doprovázel na kytaru a mandolínu. Hlavně se však zamiloval do sedmnáctileté múzické středoškolačky Athol Estesové, jejíž otčím P. G. Roach vlastnil v Austinu prosperující koloniál. Prvního července 1887 proběhl proti vůli dívčiných rodičů tajný sňatek – to už měl Porter novou práci účetního v realitní kanceláři Johna Maddoxe. Roku 1888 se novomanželům narodil syn – naneštěstí zemřel jen pár hodin po porodu. V září 1889 povila Athol dceru Margaret. V téže době začal Porter rozvíjet svůj výtvarný talent a schopnost fabulace. Spojil se s některými lokálními plátky a pokoušel se do nich přispívat. Říká se, že pod jménem T. J. Owen ilustroval knížku metodistického kněze Johna Wesleyho Wilbargera o indiánských nájezdech Indian Depredations In Texas.
P. G. Roachovi připadal Billův plat příliš malý. Navíc se zalekl skutečnosti, že jak Williamova, tak dívčina matka zemřely na tuberkulózu. (Osud, který ostatně potkal i Porterovu babičku Ruth nedlouho potom, co se na mladé rodiče přijela podívat.) Aby nevlastního otce své neduživé a od porodu churavějící ženy uklidnil, nechal se William zaměstnat jako kreslič map na pozemkovém úřadě, kam ho doporučil Dick Hall, čerstvě dosazený do čela této instituce. Pro Richarda Halla byla pozice ředitele pouze přestupní stanicí na cestě ke křeslu guvernéra; ve volbách ale neuspěl a Bill si bez vlivného zastánce práci nedokázal udržet. Nastoupil tedy na nudné místo pokladníka a účetního v První národní bance, navíc za stejný plat 100 dolarů měsíčně. A tady začaly jeho trable.
bananova_republika7Provozovatelé banky, bratři George W., John Thomas a Robert J. Brackenridgeové, podle všeho nakládali s uloženými penězi dost volně. Porter toho zase o financích moc nevěděl – literární historici rádi poukazují na začátek jedné z jeho nejslavnějších povídek Dary tří králů (The Gift Of Magi), kde se mimoděk prozradil, když napsal: „Dolar a osmdesát sedm centů. Víc nic. A z toho šedesát centů v jednocentových mincičkách zachráněných po jedné po dvou po nelítostném smlouvání s hokynářem, zelinářem nebo řezníkem, až tváře hořely nevyřčeným doznáním škudlilství, jež takový způsob nakupování prozrazuje. Třikrát to Della přepočítala. Jeden dolar a osmdesát sedm centů. A zítra budou Vánoce.“ Když chtěl ilustrátor příběh doplnit příslušným obrázkem, zjistil, že dolar a 87 centů se dá rozměnit jen tak, že budete mít v ruce 62 „pennies“ a ne 60. Jako důkaz pokladníkovy nekompetentnosti to jistě nestačí; víme jen, že Portera vysedávání za bankovní přepážkou štvalo a že k té práci neměl žádný vztah.
Aby se odreagoval a naplnil své umělecké ambice, koupil s jedním známým, jistým Jamesem Cranem, krachující austinský plátek Iconoclast. Zní to bombasticky, ale šlo o investici ve výši 250 dolarů a větší část asi platil Crane. Ten z projektu brzy vycouval a příprava nového humoristického časopisu, který dávno před vznikem rokenrolu dostal prorocký název The Rolling Stone (Tulák), zůstala na chudáku Porterovi, jenž se svému koníčku přirozeně mohl věnovat až po pracovní době. Náklad týdeníku The Rolling Stone nepřesáhl 1500 kusů a Bill do roka jeho vydávání vzdal. V polovině prosince 1894 odešel i z První národní banky. Proč, o tom se můžeme jen dohadovat. On sám prý uváděl jako důvod avizovanou změnu majitele. V doslovu k českému výboru z O. Henryho díla Vrtkavá štěstěna aneb Jak se Gladys činila a jiné povídky nabízí dr. Stanislav V. Klíma jiné vysvětlení:
„Koncem roku odhalila revize závažné nedostatky v účetních knihách a pokladně, podezření padlo na Portera a ten se musil místa vzdát. Přestože jeho tchán a přátelé se zavázali schodek (přesahující $ 5000) uhradit a banka byla ochotná na celou záležitost zapomenout, federální bankovní revizor trval na soudním projednání případu. K jednání došlo v červenci následujícího roku. Přátelé se za Portera zaručovali, svědčili v jeho prospěch, také úředníci banky se od něho snažili odvrátit podezření ze zpronevěry. Přestože jej porota osvobodila, vymohli si bankovní revizoři z Washingtonu příkaz k novému řízení před soudem, k němuž mělo dojít v únoru 1896.“
Existuje sto plus jedna publikace na téma O. Henry a v každé je ta epizoda vyprávěna jinak. Dodnes se nedá s určitostí říci, zda byl Porter vinen, či nevinen. Za ta léta se objevilo tolik matoucích stop a nežádoucích zkresleníči vyložených nesmyslů, že případ skoro není možné rekonstruovat. Fascikl se zápisem ze soudního procesu se ztratil a spisovatel si vzal pravdu do hrobu. Až na jednu výjimku nedal nikomu rozhovor a na minulý život se snažil zapomenout. Že se mu to nedařilo a osudný okamžik se mu neustále vracel jako zlý sen, víme nejen z povídky Přátelé v San Rosariu, ale i z jiného příběhu s názvem Půjčka, kde nalézáme v podstatě tentýž obraz: „Jednoho dne jakýsi muž, zřejmě se špatným zažíváním a brýlemi se skly jak z baterky, vsunul mezi mříže okénka pokladníka První národní banky úředně vyhlížející navštívenku. O pět minut později už osazenstvo banky tancovalo podle not revizora národních bank.“

CHYBA OBŽALOBY
bananova_republika8Zcela nepodložené je to, co omílá řada editorů včetně Klímy – a sice, že Porter dlužil, kam se podíval, navštěvoval herny a zaplétal se do nekalých machinací. Jako nevěrohodná se jeví i domněnka, že chtěl krádeží spasit své novinářské aktivity. Když už jsme u toho, stačí udělat jednoduchý pokus a zalistovat hromadou O. Henryho biografií proti proudu času. S překvapením zjistíme, že výše údajného schodku se snižuje úměrně s tím, jak se dostáváme blíž a blíž ke svědectví Porterových současníků. To znamená, že pokud dr. Klíma a jiní hovoří o sumě 5000 dolarů, dřívější životopisci mluvili o pouhém tisíci a ti ještě starší se pohybovali v řádu stovek. První životopis O. Henryho napsal v roce 1916 jeho kamarád z dětství C. Alphonso Smith, mimo jiné zakladatel etnografické společnosti Virginia Folklore Society. Právě on učinil to senzační odhalení, že veleúspěšný literát skrýval i před svými nejbližšími cejch defraudanta. Jistě, můžeme tohoto muže podezřívat z podjatosti. Přinejmenším si však dal tu práci a podrobně prostudoval – tehdy ještě dostupné – soudní spisy. Také se poptal lidí v Austinu, kteří Portera znali. A to, na co přišel, je vážně zajímavé.
„Až do konce tvrdil, že je nevinný,“ píše Smith. „Verdikt austinských, kteří proces bedlivě sledovali, zní shodně: Porter se stal obětí okolností. Nikdo z nich – alespoň jak vyplývá z mnoha rozhovorů, jež jsem s nimi vedl – nevěří, že by něco zavinil nebo udělal špatně. Všichni věděli, že banka, s jejímž provozem to už dávno šlo od desíti k pěti, má mizerné vedení. Její majitelé měli ve zvyku přijít k pokladně, vyndat z ní sto nebo dvě stě dolarů a po týdnu oznámit: ,Portere, minulý týden jsem si vzal dvě stovky, podívej se, jestli je tam o tom záznam, určitě jsem to zapisoval.‘ Dlouho předtím, než došlo k oné nehodě, si Porter stěžoval přátelům, že takto nelze vést účetní knihy. Pan Hyder E. Rollings z Austinu uvedl: ,Bankovní záležitosti byly spravovány s takovou nedbalostí, že Porterův předchůdce raději odešel do předčasného důchodu a jeho předchůdce se pokusil o sebevraždu.‘“
C. Alphonso Smith se rovněž zmiňuje o něčem, co by – pokud se ještě někdy podaří ověřit jím zmiňované údaje – mohlo dovést ke zdárnému konci letité snahy o posmrtnou rehabilitaci O. Henryho. Posuďte sami: „Obžaloba měla jeden tak zjevný nedostatek, že je s podivem, že ji nikdo nezpochybnil. Portera oficiálně obvinili z toho, že – cituji –, 12. listopadu 1895, kdy byl pokladníkem První národní banky v Austinu, zpronevěřil 299 dolarů, 60 centů‘. Jenže nic v O. Henryho životě není tak dobře doloženo jako fakt, že 12. listopadu 1895 pobýval v Houstonu a s místem pokladníka v austinské bance se rozloučil už v prosinci 1894! Po přečtení dané pasáže ve spise se člověk zdráhá uvěřit, že taková nesrovnalost mohla zůstat až dosud bez povšimnutí. Předsedové malé i velké poroty později litovali, že hlasovali pro vinu. ,O. Henry byl nevinný, ‘ dal se slyšet první z nich, a kdybych tehdy věděl, co vím teď, nikdy bych neusiloval o jeho odsouzení.‘“
Takže 299 dolarů, 60 centů. Všimněte si, že za sto let vzrostl tento vcelku drobný prohřešek v očích O. Henryho životopisců na nekřesťanských pět tisíc! Po odchodu z banky William opravdu přesídlil do Houstonu, což vyvolává další divoké představy: věděl, že po něm jdou, a tak se zdekoval? Někteří, jak je patrné z líčení překladatele Stanislava V. Klímy, do příběhu zapojují jeho zámožného tchána, jenž za něj prý zaplatil kauci, načež měl Porter zmizet z města, aby se vyhnul klepům a snad i v naději, že se na celou věc zapomene… Jenomže pokud revizor přišel zkontrolovat účetní knihy až po 12. listopadu 1895, pak tato oblíbená teorie padá a musíme se spokojit s logičtějším vysvětlením, že totiž William Sydney Porter o žádném manku nevěděl – i když je docela možné, že se ho vzhledem ke stavu bankovních záznamů právem obával…
Foto archiv (Dokončení v příštím čísle)

Přidat komentář