V souřadnicích mnohosti

Alena Fialová (ED.) V souřadnicích mnohosti, Academia, 2014
„Česká literatura první dekády jednadvacátého století“ – to je jistě téma k publikaci. Možná dokonce velké téma. Notabene je-li pojednáno „v souvislostech a interpretacích“. Nakladatelství Academia bylo stejného názoru, a tak vznikla loni na podzim kniha V souřadnicích mnohosti. Pracoval na ní tým zaměstnanců Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a má přes osm set stran. To zní skoro výhružně. Aktuální počin má navíc svůj prequel: V souřadnicích volnosti (2008), kde šlo o devadesátá léta. Nastaveným tempem tu máme logický sequel v roce 2022.
Vykolíkovaný terén se dá obhlédnout dvojím způsobem: z pohledu výletníka, který se ochotně drží dobře prošlapané trasy, pokochá se na každé vyhlídce a v cíli si pogratuluje k splněnému úkolu – anebo z nadhledu, z takzvané ptačí perspektivy, která umožňuje naráz vidět centrum i periferii, hlavní tahy i vedlejší cesty, švy i zlomy. Horizontála proti vertikále. Pragmaticky psaná próza versus imaginativní poezie (anebo esejistika). Tým, který sepsal V souřadnicích mnohosti, vsadil na první možnost. Není divu: Takový způsob je do značné míry přehledný, dobře koordinovatelný, a především výrobně snazší. Výsledné ztráty jsou ale dost vysoké. Ta kniha je vlastně narýsovaná jako mapa Spojených států amerických – pěkně podle pravítka. Má úvod plus tři kapitoly: Česká literární kultura 2001–2010, Poezie, Próza, Drama (v divadelních souvislostech). Chybí sice literatura k tématu, ale ztrátu vyvažují aspoň částečně jmenný rejstřík plus medailony zastoupených autorů. Těch je mimochodem ke stovce, a hned záložka se holedbá, že je zpracovali „přední odborníci na současnou českou literaturu“. Jako by ústavní příslušnost znamenala automaticky „odbornost“, notabene „přední“. Co by tomu řekli třeba na slovo vzatí odborníci z Revolver Revue? Nebo Lidových novin? Ale zpátky k té struktuře. Kapitoly jsou pojednané vždycky stejným způsobem: úvod plus rozbor zhruba tří desítek vybraných prací. Samotné rozbory jsou pak taky na jedno kopyto: nejdřív obecněji o autorovi, pak analýza, pak ukázka, pak vybrané ohlasy. Obecný problém je nasnadě: Kdo bude takhle mechanicky poskládanou knihu číst od á do zet? Kdo ji vůbec bude číst? Laická veřejnost? Odborná veřejnost? Studenti bohemistiky? Absolventi bohemistiky? Sami autoři? Zbývá čtení napřeskáčku, podle momentální chuti, podle rejstříku, jak se komu líbí. I tak ale zůstává jiný problém.
Osm set stránek knihy V souřadnicích mnohosti je napsáno na vážnou notu. Pragmaticky, bez otázek, kanonicky. Jako by se vyplňoval nějaký dotazník na úřadě. Samozřejmě s jednou nebo dvěma čestnými výjimkami, které potvrzují pravidlo (viz Jan Štolba nebo Martin Pilař). Tahle výrazová jednota ale nezakryje jisté „tiky“. Těm se neubránil zejména Karel Piorecký, který realizoval úvodní kapitolu o literární kultuře. Je v ní, co v ní má zřejmě být: časopisy, festivaly, nakladatelství atp. Je v ní ale taky, co v ní nejspíš být nemá: „krize české literatury“ plus „literatura a politika“. Témata, kterým Piorecký holduje soustavně ve své publicistice. Zejména na stránkách Tvaru, kterým otvírá své povídání o literárních žurnálech. Čím to, že objektivně píšící historik najednou vyklidil pozice a vyslal za sebe jako náhradu subjektivního dojmologa, který rád demonstruje vlastní výjimečnost? Byl to přece Piorecký, kdo vyvolal jakýmsi textem „polemickou reakci“. To on ve svých kritikách a studiích „akcentuje společenskou roli literatury“. To on se ani po letech nevzpamatoval z trefné analýzy, které jeho zjednodušené ideologické vidění podrobil Petr Král (a tak má Piorecký potřebu si s ním nadále vyřizovat účty). K jednomu jsou ale tyhle sebereference dobré: ukazují jasně, že pokud o něco v současné české literatuře jde, pak to není ani krize, ani angažovanost, ale obyčejný mocenský boj jako kdekoli jinde.
Použitý mustr se promítl i do výběru preparátů na pitevním stole v jednotlivých kapitolách. Třeba poezie, kterou jako odpovědný redaktor zpracoval Petr Hruška. Tentýž Hruška je tu zevrubně rozebrán na stránkách 254–261 (sbírka Auta vjíždějí do lodí). Podobně dva svazky poezie Vratislava Effenbergera, který zemřel v roce 1986. Podobně jsou analyzovány mediální celebrity typu Jonáše Hájka nebo Jakuba Řeháka. A kde jsou Eugen Brikcius, Gustav Erhart, Jaroslav Kovanda, Lukáš Marvan, Jan Suk, Michal Šanda, Marek Šindelka, Karel Zlín? Spekulativní výrobce dává v tomhle mači básníkovi jasně na frak. Na druhou stranu je tohle mrmlání nad těmi, kdo tu jsou, a těmi, kdo neměli to štěstí, snadnější než snadné. Čili nic. Na frontě prózy (Alena Fialová) a dramatu (Lenka Jungmannová) je situace přehlednější. A co komiks a literatura pro děti a mládež, například? Jsou, nejsou? Pod hlavičku V souřadnicích mnohosti se každopádně nevešly.
Z té knihy nakonec nejde ani radost, ani nadšení, jen nutnost, trpnost, povinnost – vůle splnit úkol. V kombinaci s popsaným strukturováním je to asi ta nejhorší možná kombinace. Jaký by byl rozdíl, kdyby takovou přehlídku stovky vyvolených napsal po svém třeba Martin C. Putna, Patrik Ouředník, Viktor Šlajchrt nebo Patrik Linhart, kdyby je to téma přirozeně zajímalo? Odpověď je jasná: ta kniha by měla tvar i tvář, text by měl dostatek volnosti i mnohosti – a každopádně by šel mimo zaběhané souřadnice.

Přidat komentář