Otvíral jsem Kouzlo nechtěného (Druhé město, 2007), novou knihu Antonína Přidala (1935), s očekáváním, že v ní najdu další výjimečný příspěvek k dějinám tuzemské naivní poezie a prózy, eventuelně tzv. mašíblu – čili že se na jejích stránkách potkám s novou dávkou textů, případně výtvarných kreací zrozených z ducha prostého lidu, tedy s těmi díly, která v dotyku se čtenářem zajiskří svébytnou a bezprostřední, mimoděčnou komikou. Zaměření antologií Bosé nožky (Československý spisovatel, 1969) a Kámen do voda (Clinamen, 2005), případně publikace Vladimíra Boreckého Zrcadlo obzvláštního (Hynek, 1999) se ovšem v nynějším Přidalově počinu zhodnocuje jen zčásti, resp. záběr editorův se ukázal být daleko širší a hranice jeho výběru velmi volné, ne -li rovnou propustné. Někdy k užitku, jindy ke škodě věci.
Antonín Přidal, loňský laureát Státní ceny za překladatelské dílo, kterého proslavily především kongeniální převody románu Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád a souboru limericků Edwarda Leara a jenž píše rovněž texty povahy esejistické, dramatické i publicistické, se v úvodu ke Kouzlu nechtěného vyslovuje k historii tohoto počinu. Ta je víc jak čtyřicet let dlouhá: autor publikoval první ukázky ze své sbírky – a to v rubrice stejného jména – zprvu, od ledna 1966, na stránkách literárního měsíčníku Host, pod kuratelou Jana Skácela, a později, byť jen velmi krátce a v obměněné podobě, na vlnách brněnského rozhlasu; kolekci nepřestal rozhojňovat ani poté, co byla v sedmdesátém roce v obou médiích rubrika zakázána. Což mu pro přítomné vydání dovolilo řádný výběr: v knize o dvě stě osmdesáti stranách se tak sešlo zhruba šedesát textů různého stáří (od sklonku 18. století po rok 1994) a především různého, ba nejrůznějšího charakteru. Editor v předmluvě, kterou sepsal s beletristickou licencí, osvětluje, co považuje za titulní „kouzlo“ – a co jím podle jeho mínění není: „kouzlo nechtěného je“, říká mírně tautologicky (anebo v parodii na školáka tápajícího u tabule), „když na sebe narazí věci nesouměřitelné a nesouladné a jejich srážka zajiskří zvláštním kouzlem“. A pokračuje vyjmenováním protikladných dvojic, které mají být průvodními znaky oné „bezděké komiky“: uvádí „prostořekost a krasořečnost, prostotu mysli a krkolomnost spekulací, bezelstnou neumělost a marnivé předvádění“. Zatímco první citace nápadně směřuje ke klasickému Lautréamontovu výroku, který do své ideologické výbavy převzali surrealisté, a tudíž by se dalo očekávat, že Kouzlo nechtěného naplní zejména texty vyladěné na vlnu komiky absurdní, později pojmenované jako černohumorné – citace druhá, v níž se mísí nízké s vysokým, resp. se stylizací do této kategorie, rehabilituje také onu již zmíněnou naivitu, čili tu konfiguraci, již můžeme z hlediska vývoje komiky označit za výchozí.
Přidal ovšem situaci dál s gustem zamotává, neboť dodává, že „kouzlo nechtěného… se může jen přihodit, ne navodit. Nedá se předem vypočítat a nedá se mu naučit – stejně jako se nedá naučit naivitě…“ Historie české naivní poezie (nebo šířeji básnického mašíblu) ovšem zná příklady z toho i onoho břehu: tedy jak verše ryze naivní, které jsou projevem tvůrců simplexních, mezi něž patřili mj. Joža Mrázek Hořický a legendární Václav Svoboda Plumlovský, tak básně právě autorů mocných umělecké stylizace, čili umělého navození naivního ducha textu – takový ráz mají některé mystifikační práce Eugena Brikcia, Václava Jamka (Eberhardta Hauptbahnhofa) nebo Ivana Wernische (Václava Rozehnala). A protože v Kouzlu nechtěného narazíme také na básně Jakuba Hrona Metánovského, dále třeba na slovesné i výtvarné příspěvky unhošťského naivního malíře Václava Žáka (jenž pronikl do literatury především zásluhou Hrabalovy povídky Bambini di Praga), případně na obraz Marie Kodovské, je nutné rovněž zmínit pojem art brut, pod nějž spadají tvůrci mediumního rázu i psychotici. Tu se dostáváme k dalšímu z protipólů naivní tvorby, a to sice na pozice vnitřního modelu, pro nějž jsou příznačné hlubinné tenze či mocný niterný úraz jako zdroje díla – zatímco verše a obrazy naivistů se sytí z vnější skutečnosti, již častokrát pohádkově temperují a navlékají na moralizující linku.
„Kouzlo nechtěného“ tak chtěně či nechtěně v pojetí Antonína Přidala hned úvodem ztrácí své obrysy, i když je možné je pojmenovat zhruba a obecně třeba následujícími slovy: jde o texty a výtvarné práce vzniklé ,zdola‘, čili o díla tvůrců neškolených, častokrát bez vzdělání vyššího než základního, někdy ani toho ne – o autory, kteří by sami o sobě jako o slovesně či výtvarně činných umělcích sotva kdy uvažovali. Jim šlo či jde o bezprostřední vyslovení ,pravdy života‘, o zachycení vlastních vzpomínek stejně jako právě prožívaných okamžiků a skutečností, a to lexikem i slohem nehledanými – častokrát specifickými natolik, že právě nedostatky a zjevné, hrubé prohřešky proti syntaxi a gramatickým pravidlům (a k tomu samozřejmě narůstající patina textu) činí jejich projev zvláštní natolik, až se stává čtenářsky atraktivní. Ba stává se hodným pozoru právě z tohoto důvodu, nikoliv pro to, co autor zamýšlel vyslovit, co chtěl pojmenovat, s čím se svěřit a z čeho se vyzpovídat: nedostatky formy tak poutají pozornost víc než obsah sdělení.
Co tedy vlastně po stránce žánrové a obsahové Přidalova graficky pestře vypravená kniha předvádí? Řazení textů sleduje chronologii, a tak jsou úvodem prezentovány záležitosti z konce 18. století, konkrétně mírně ironické návody jak správně jíst, spát, chovat se na návštěvě a v kostele či tragigroteskně vyznívající protokol o volbě kteréhosi vesnického učitele. Těžištěm Kouzla nechtěného je století devatenácté, věk národního obrození i nezdařilé revoluce, usedlého biedermeieru a realismu stejně jako vzníceného romantismu: v tomto pestrém duchu tu plynou paměti sedláka Josefa Dlaska souběžně s memoárem pytláka Čeňka Grmoly či dopisy tovaryšů ze zkušené se potkávají s úryvky z kronik, v nichž se realistická evidence střídá s baladickou fikcí; vzpomínky na bitvy následují stížnosti, úryvky z dobových kalendářů konkurují výpiskům z novin. S každou otočenou stránkou „svět je včil zase jiný…“
Z přelomu 19. a 20. století, z času dekadence a anarchismu, výrazně znějí zápisy Jakuba Svobody, písmáka a malíře, jemuž se zejména v diaristické fasetě jeho díla skutečnosti míhají a mísí jako v kaleidoskopu, jenž na umění pozvedli až patnáct dvacet let poté tvůrci dada a surrealismu: „V jižní Africe Boeři udatně hájí diamantová pole proti Angličanům. Tehdáž podařilo se mi sjednati novou citeru a poříditi si skleněné oko.“ V tomtéž zjitřeném, snad až delirantním duchu, v disharmonickém souzvuku trhaných, nedokončených vět, promlouvají vášnivá psaní „pražské dívky Bettyny mladému úředníkovi Josefu V.“ – v jejích vyznáních ovšem více než nechtěná komika zaznívají tóny prudkého citu a následné existenciální sklíčenosti. A s otvírajícím se dvacátým stoletím přibývají další polohy: prozaické i veršované zprávy českých osadníků z Ameriky do staré vlasti, reklamní inzeráty, neklamně mašíblovská zkoumání příčiny puchýřů a odhalování špatností, které Lavoisier způsobil objevem vodíku (Emanuel Hnátek) – a dále: hádanky, anketní odpovědi (na otázku Lidových novin „Proč mám rád své povolání“), poezie i próza přetavená v posedlost atp.
Samostatnou kapitolu tvoří autentické, ,surové‘ přepisy orálních historií: vrchní sestry Aurelie Chalupské, masérky Boženy Jankové, muzikanta Antonína Ingra a dalších. V těchto případech je však snad nejvíce patrné, že nemá všechno v Přidalově souboru ducha, čeho povrch se lákavě třpytí: mírná bizarnost zaměstnání, jmen či lokalit, odkud dotyční pocházejí, plus zdánlivá příbuznost jejich nesoustavné, překotné narace s dikcí vděčné postavičky některých Hrabalových novel a románů z nich činí oddychový úsek před fi álním saltem mortale. Tím je několik dopisů, psaných vesměs v 50. a 60. letech minulého století, a to z lidových pozic k uchu institucí: jistý dělník adresuje SNKLHU lístek, v němž se smutkem oznamuje, že monografie Maxe Švabinského jej zklamala – a kde že by prý mohl sehnat „fotografie skupinek, jak souloží v různých posicích“ či alespoň „fotografie nahých žen“. Jiný (jistý Josef B.) předkládá jarryovský seznam desítek svých „úrazů, nemocí a operací“. Jinde dělnická masa zapřísahá prezidenta Novotného, ať jim zlevní „alkohol a gořalu“. Z opačného pólu na závěr přispěchá stalinismem školený fantastický filolog, jenž by češtinu rád vyčistil od veteše, kterou představuje třeba slovo „mrtvola“ (lépe ji nahradí „neživola“) a každopádně hláska „ř“; tento ozdravný proces by prý nezabral víc než „několik padesátiletí“.
Jak vidno, publikace Antonína Přidala nakonec splnila svůj titul možná víc, než si předsevzala: v něčem je nechtěná, v mnohém však kouzelná.
