Klidná síla. Kdysi, ještě za předsedy Josefa Luxe, přišli s tímhle heslem lidovci. Dneska by pasovalo třeba na pražský podnik Fra, nakladatelství a kavárnu v jednom. Od počátku milénia tady vycházejí knihy, které prostě chcete mít doma v knihovně – a rozhodně nejen kvůli jednotnému, kapesnímu formátu, skvělému grafickému zpracování a drzé sázce na paperbackové balení, nad nímž sice tady ohrnuje ideální čtenář nos, ale v zahraničí se nosí víc než běžně. Hlavně kvůli obsahům, kvůli autorům a jejich textům. Překladovým i domácím. Není jich moc, po dvou dekádách sotva dvě stovky. Ale i tak platí: skoro co kniha, to objev. Když zůstaneme u těch domácích, pak třeba aktuálně Veronika Bendová (1974), absolventka scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU, a její druhý titul Vytěženej kraj.
Ten Lux rezonoval v její sedm let staré prvotině Nonstop Eufrat (rovněž Fra), knížce, která by si zasloužila daleko víc pozornosti, než se jí dostalo. Středobodem vyprávění tu byl pochybující farář, v němž se, jak už to na světě chodí, najednou semlely emoce s intelektem, duše s tělem. A jeho vývojově proměnlivý svět napsala možná trochu nečekaně žena: skvěle vystavěný příběh podala suverénním stylem i slovníkem, s občas překvapivě básnivými záblesky mezi řádky. Zdejší debutantky posledních deseti patnácti let by vůbec stály za samostatnou studii, třeba Jakuba Katalpa (Je hlína k snědku?, 2006), Lenka Sobotová (Ilustrátorka a jiné obrázky, 2013) nebo Jana Šrámková (Hruškadóttir, 2008). Fantastický nástup – a pak, s dalšími knížkami, už hlavně rozpaky. Taky u Bendové tohle trochu platí, tak od padesáté do stodvacáté stránky. O co v té knize jde?
Žánrově se jedná o road-literaturu, o literaturu na cestě: dva zaměstnanci pražského filmového byznysu, on a ona – kdysi druh a družka, teď už „jen“ lehce životem omletí a znavení pracovní kolegové –, hledají na severu Čech ideální lokace pro film, co by tu rád natočil jistý režisér, kdysi mladý a stále neklidný. Má to být detektivka severského střihu, kde by rezonovala rozmlácená tvář i paměť kraje, osazeného dříve česko-německým živlem, dnes zvláštně dodýchávajícího, zalykajícího se stíny všeho toho hnusu, který tudy táhl od druhé války přes poválečné a stalinistické běsnění až po devětaosmdesátý rok. Sever je nehostinný a krutý, surový a neurotický, má své démony; jako by se tady čas o pár dekád zpozdil. On i ona tudy projíždějí křížem krážem; přitom on se skoro encyklopedicky, slovníkově vyzná, mimo jiné proto, že tu v jednom z komunistických lágrů kdysi trpěl i jeho otec. Takže sem a tam, tam a sem; tady by šlo jistě škrtat.
Anebo taky ne: Bendová zvládá, jak řečeno, občas říznout do reality brutálně poetickým nožem. Jeden obraz, a stačí to na pět deset dalších stránek. A pak taky všechna ta symbolizace, co je napříč textem rozházená. Sever člověka nepustí; když si chtějí ti dva zajet do nedalekého Německa na pořádný oběd, je zrovna všude jako na potvoru „ruhetag“. Takže se stáhnou, odkud přijeli; a na druhý den zamíří prohlížet scenérie ve vesnici jménem Hrob. A sever není jenom zraněný, je i zraňující: když zkoumají, co zbylo z jednoho z lágrů, ona zahučí do díry v zemi – možná to byl hrob, možná dokonce masový hrob, protože si do masa v ruce vrazí úlomek (lidské) kosti. Kraj si ji přišpendlí jako motýla; do konce textu jí pak v ruce cuká. A „cukání“ se koná i v rovině emocí: kdysi byli spolu, pak se rozešli – a teď se znova hledají a po tom pádu do hrobu i nacházejí. Fénix z popela? Scénář filmu se sice nakonec hnutím osudu mění a kulisy je třeba kompletně přestavět, ale ti dva? Finále je skoro melodramatické.
Ten příběh má po kapsách nejrůznější fasety: historickou, ekologickou, psychologickou, spirituální. Je tu jistě vespod všitá kritika; tím naléhavější, že knížka vyšla pár týdnů před třicátým výročím „listopadového uragánu“, kdy je čím dál jasnější, že normalizační hnus, který se podařilo v devětaosmdesátém konečně vykopat ze dveří, má dneska do široka otevřená všecka okna – bez ohledu na to, jak jsou rámy zpuchřelé a prolezlé nemocemi, bez ohledu na skutečnost, že ta okna za nás otvírá někdo jiný. Takže nakonec kniha jako apel? Lógr severočeského kafe jako věštírna na nebi? Možná. Každopádně na ženský způsob: potichu, hrdě, naléhavě. Umělecky, natož esteticky Vytěženej kraj rozhodně „vytěženým krajem“ není.
Fra, Praha 2019