Vít Kremlička – pokus o rozhovor

Návštěvníkům čítárny Unijazzu je Vít Kremlička dobře známý. Vídají ho klábosit u baru s pivem v ruce, případně zahaleného v oblaku dýmu z cigára. Svého času byl dokonce i distributorem UNI. Pro čtenáře, kteří básníka neznají osobně, uveďme nejprve stručný medailon. Slovník české literatury po roce 1945 totiž prozatím Kremličku opomíjí.
5_vítekNarodil se 22. 10. 1962 v Praze. Po maturitě na Akademickém gymnáziu absolvoval nástavbu na Střední pedagogické škole. Byl zaměstnán jako zeměměřič, noční strážný, operátor ve výpočetním středisku Pražských pivovarů a sodovkáren. Dnes je ve svobodném povolání. V roce 1991 se stal laureátem Ceny Jiřího Ortena.
Vydal knihy: Lodní deník (Nezávislé tiskové středisko, 1991), Cizrna (Torst, 1995), Starý zpěvy (Revolver Revue, 1997), Zemský povídky (Hynek, 1999), Prozatím (Petrov, 2001), Amazonia (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2003), Manael (Protis, 2005), Země Noc (Clinamen, 2006), Tajná cikánská kronika (Nakladatelství Pavel Mervart, 2007), Autentický kulovátor (Revolver Revue, 2010) a Jedna věta (Revolver Revue, 2010).

Debutoval jsi v roce 1991 sbírkou Lodní deník. Loni vyšel v Revolverce remake undergroundového vydání Autentického kulovátoru. Dá se říct, že jsi svoji prvotinu jaksi přeskočil a vydal ji až teď ve zralém věku, nebo jak je to?
Naštěstí pro mě ani rok 1991, ani žádný jiný neznamenal nějaký podstatný přeryv mojí umělecké tvorby; umělcův kalendář nemá co společného s kalendářem občanským, církevním či jakým, natož s revolucemi všeho druhu. Sám umělec duchovně inspirovaný jest svým kalendářem a revolucí! Umělecké dílo vzniká v skrytu, v intimitě ducha, v osobních konfl iktech a kontemplacích, mimo kvas mas a ryčení davu. Básně jsem začal skládat již dávno před jinak banálním rokem 1991, v totalitě a při vědomí, že dříve či později vstoupím do střetu proti mocenským represím. Což se stalo někdy v roce 1982 nebo kdy ve věku jinošském, prvně mě vyslýchala StB, tehdy jsem studoval Akademické gymnázium a při výslechu na přetřes přišlo i moje dílo umělecké. Víceméně jsem byl tehdy ve stejném věku jako moji rodiče v 50. letech, kdy byli persekvováni pro svůj původ, a tím chci mým rodičům poděkovat, že mi byli oporou po všechny ty roky! Autentický kulovátor vyšel již jednou v souboru Staré zpěvy, a teď vyšel v prestižním nakladatelství Revolver Revue znovu, tak trochu pro radost i poučení.

V roce 2010 ti vyšla ještě jedna knížka v rámci projektu Jedna věta. Pověz něco víc ze zákulisí té knihy.
Jednu větu jsem komponoval v průběhu kalendářního roku 2009 na vandrech po městě a přírodou. Zachytil jsem v ní můj života běh, obživu a podmínky, item život poety v drsné přírodě.

No, to jsi toho ze zákulisí moc neprozradil. Tedy jinak. Jedna věta je projekt Viktora Karlíka. Pokud vím, osloví každý rok jednoho autora s tím, aby každý den napsal jednu větu. Před tebou to byl třeba Ivan Matoušek. Co den to věta, zatímco ty ses 1. ledna rozmáchnul na román, napsal vět asi sedmdesát a v měsících únoru a březnu jsi ani nehrábnul a nenapsal ani písmeno. To je podle mne veskrze básnická demonstrace svobodomyslnosti. V době, kdy jsi knihu psal, jsi pobýval ve Strakonicích. Jak ses tam ocitl?
Opřel jsem se do toho klasicky: věta začala velkým písmenem a skončila tečkou – v podstatě se jedná o rozvinuté souvětí, item jednu větu značně rozsochatou, nu a ve Strakonicích, resp. v Pootaví jsem získal asylum, když rodná metropole zachovala se ke mně nanejvýše macešsky.

Tvé asylum bylo ale poměrně nehostinné. Doslechl jsem se, že ve tvém strakonickém bytě nebyla třeba elektřina a zápisky ze zimních měsíců jsi psal zachumlaný ve spacáku s čelovkou na hlavě. Nebo je to jenom drb?
Můj bytný za tři a půl roku nestihnul podat žádost o zapojení proudu, tak jsem tam zimoval. Ale mí dobří sousedé mě nenechali ve štychu a za zimních večerů ke mně chodívali s rumem a pivem na táčky při svíci. Vlasto a Mílo, díky!

Začínám se smiřovat s představou, že tenhle rozhovor bude poněkud netradiční a že fakta za tebe řeknu já a ty sem tam provoláš zdravici. Obyčejné všední dny byly ale bez rumu a bez piva, dokonce i bez pořádného jídla. Nevím, kde se vzala ta všeobecně vžitá představa, že básník musí být nutně chudý. Básník z Jedné věty do ní ale zapadá jako šperhák do zámku. Na spirálovém vařiči sis vařil v suterénu toho baráku brambory sesbírané na poli. Jablka natrhaná ve zplanělých sadech. Houby v lese. Sem tam sis obohatil jídelníček rybami. Jaké se dají ulovit v Otavě?
Většina rybářů přichází k vodě s vidinou obrovských úlovků. Loví vykrmené kapry, vzácné lipany, metrákové sumce a jánevímcoještě. Zvolil jsem si jinou cestu: ryby zbytečně nepopichovat a lovit jenom tehdy, když třeba. Lovil jsem okouny – těch tam dosti, nikdo jich neloví a lze se pocvičiti v trpělivosti. Pořídil jsem si u Vietů grilíček a připravoval si stravu na ohništi u řeky. Přes rok jsem povětšině pod širákem, jenom při nepřízni počasí se vracím do jeskyně.

Už jsme docela staří chlapi, tobě bude padesát příští rok. Nemáš chuť se svým dobrodružným životem seknout a usadit se?
Téhle otázce nerozumím.

Neuhýbej.
Já nějak věk nevnímám.

Jaké ryby si nejvíc ceníš? Nemusí to být ryba chycená jenom na Otavě, kdekoliv. Nachytal jsi jich za život mraky a určitě bude mezi nimi i nějaká tzv. trofejní.
Považuji si ryby všechny, ať už jako pěkné umělecké předměty, tvory, anebo stravu.

Píšeš na rybách?
Jednu větu jsem skládal, ano, i na rybách.

V rozhovoru, který jsme spolu před několika lety vedli na Portálu české literatury jsi řekl, že poezii skládáš step by step. To tvoje vysvětlení se mi líbilo. Cituji: „Skládám poezii v chůzi, abych realizoval stopy. Poezie je nejskromnější umění, stačí jí paměť a dovednost písma. Je nejotužilejší.“ Platí to i dneska?
Platí to navěky.

Jedna věta je skvostný text a mě teď právě napadá, že by byla škoda ho rozkecávat v rozhovoru. V případě spisovatelů je ostatně rozhovor, kromě pofi dérní mediální propagace, zbytečný. Jestli chtěl spisovatel něco podstatného sdělit, sdělil to ve svém díle, kvůli němuž za ním byl delegován redaktor, aby o něm rozhovor pořídil. Takový rozhovor potom zaumně krouží slovy, ale ve skutečnosti nic nového a objevného nepřinese. Horší případ je, pokud spisovatel to podstatné řekne v rozhovoru. Potom to logicky chybí v jeho díle a s takovým hudlařem není důvod proč rozhovor vést.

Přidat komentář

1 komentář u „Vít Kremlička – pokus o rozhovor

  1. Výborný rozhovor! Ryby v popelu cuchtěné zdraví Vítka, dobrého plavce!