Všechno je špatně, zpátky na stromy! Český punk a hardcore v textech 1979─1989

Radim Kopáč, Divočina 2022

Radim Kopáč se pokusil splatit dluh českému punku a ukázat jeho sílu ve formativní první dekádě jeho existence mezi lety 1979 a 1989. Přiblížil ho texty jednotlivých kapel, což je velmi šťastné, protože právě slova nejvíce vypovídají o názorech a postojích. Díky tomu že se zaměřoval i na méně známé kapely, podařilo se mu představit tuzemský punk a hardcore v  plné šíři, když prostor dostaly i texty pozapomenutých kapel Zelení kanibalové, Franta Mast, V3S, Suchý mozky či Jateční ulice. Samozřejmě u některých kapel může zařazení mezi punk vyvolávat podiv, jako u spíše happeningového Požáru mlýna či dívčího Dybbuku, ale nelze zapomínat, že mezi první punkové kapely v Anglii patřili The Stranglers, pub rocková motorkářská kapela inspirovaná The Doors.

Chytré je i rozdělení témat textů do okruhů sebedefinice, reflexe společnosti a války, i když se samozřejmě překrývají. Výkřiky, kdo je punk, jsou současně spojené s negativní reakcí společnosti, která se vždy a všude brání novému a odlišnému, což dobře ukázaly dobové reakce na punk v Anglii. Všechny texty přinášejí neradostný obraz šedivé doby končící normalizace, když režim ztrácel sílu, a snažil se jen za každou cenu udržet se u koryta. Už dávno nepřicházel s nějakou vizí schopnou strhnout nebo ideologií kromě omílaných hesel klidu na práci. Obrazy jsou proto bezútěšnější, než jaké nabízeli angličtí punks v době krize a následného thatcherismu. Heslo No Future platilo u nás dvojnásob. Doba nenabízela ani iluzi zářných zítřků. 

Silný je odpor k armádě, což je dáno nejen tím, že v osmdesátých letech opět vrcholila studená válka a obě strany rozmisťovaly v Evropě balistické rakety. U nás ale k tomu výraznou měrou přispíval odpor k povinné vojenské službě, ztracených dvou let plných šikany. Přiznám se, že tady mi chybí Povolávák od Visacího zámku, i když případné by byly i Začátek konceStrategický ústup či Tanky od HNF, byť vybrané Bombardéry jsou možná silnější. To je ale cena za to představit dění v plné šíři, kdy má každá kapela otištěn jen jeden text, takže nedošlo ani Dům na demolici HNF nebo Otrávenou generaci Radegastu.

Kopáč se však pokusil o víc – přiblížit situaci na tuzemské punkové scéně od jejích počátků přes prvotní rozvoj k tvrdé represi během akce Odpad, která bývá obecně známější pod titulkem článku v Tribuně Nová vlna se starým obsahem, až k opětovné obnově, když režim za perestrojky pod Jakešovým vedením mlel z posledního. Snažil se odhalit, přes jaké kanály se tuzemská společnost s punkem seznamovala, citoval dobové texty o novém stylu a zjišťoval, kdo u nás punk hrál jako první. Je dobře, že tady nechává prostor rozličným pohledům. Zatímco bývalý zpěvák plastiků Paul Wilson vidí jako protopunk Umělou hmotu a Bílé světlo, Josef Vlček v jednom z doprovodných rozhovorů tyto kapely vnímá jako ryze undergroundové posthippiesovské. Jasně se tu ukazuje, že na tuzemskou scénu nejde slepě uplatňovat západní kritéria.

Bezútěšnost za krize v Británii sice dala punku říz, ovšem současně umožnila nejúspěšnějším punkerům uspět. V Anglii za krize hledaly gramofonové firmy kvůli poklesu prodejů desek další a další nové styly, aby vydělaly. A když se ukázalo, že punkové kapely letí, následovala okamžitě tržní exploatace, která první vlnu punku rozmělnila. Punk se stal novou módou, rebelií, která se dobře prodávala. V tom byla situace našich pankáčů podobnější těm americkým, protože v USA se punk komercionalizoval až v půlce devadesátých let, a do té doby se rozvíjel jako subkultura.

U nás také nebyla tak výrazná potřeba se vymezovat proti předchozímu stylu, byť čeští pankáči svou přímočarou úderností reagovali i na tolerovaný jazzrock, ale jak vzpomíná fotograf Štěpán Stejskal, jehož snímky v knize skvěle dokumentují podobu scény a náladu koncertů v osmdesátých letech, undergroundové máničky chodily do stejné hospody. Nepřítelem všech byl socialistický režim, potlačující individualitu a snahu o vlastní vyjádření. Režim, který v poslední fázi sklouzl do jakési parafráze západní spotřební společnosti, protože mu došlo, že přes spotřebu si lze lidi kupovat a otupovat ostří odporu. Proto taky bylo vedle zapšklého středního proudu protežováno banální disco. Konzumní přístup režimu vedl k tomu, že za privatizace nejvíce uspěli ti, kdož měli známosti, tedy partajníci, a ti, kdo měli kapitál, tedy veksláci. 

Devízou knihy je, že klade provokativní otázky. Leccos však je nezodpovězeno. Více by toho stálo říci i o fenoménu Do It Yourself, který u nás nekončil jen u přehrávání koncertů z kazety na kazetu, výroby placek a pak u fanzinů, z nichž by stálo zato přetisknout pár obrázků. V ruce jsem měl EP desku Zikkuratu s písněmi (mj. Den co den) zaznamenanými do hmoty nanesené z obou stran na hliníkový kotouč. A rozhodně by bylo zajímavé zaměřit se na to, jak u nás punkovou kapelu rozežíral alkohol a drogy, nakolik byl u nás opožděný, ale rychlý nástup oi ovlivněn i snahou překonat rozpad scény pomocí disciplíny. Za hlubší analýzu by stálo taky zjistit, nakolik šlo u nás o generační protest, kdy se každá nová generace chce odlišovat, a nakolik jen o další projev vzpoury proti režimu. Zajímavé by bylo zaměřit se i na sociální původ tuzemským punkerů. V New Yorku a zpočátku i Anglii šlo o intelektuály, než se stylu v době nástupu street punku a stylu UK 82 chopili dělníci.

Kladem ale je, že Kopáč neopomíjí ani negativní jevy na naší scéně, jako přebírání postojů rasistických kapel u skinheadského oi.  

 

Přidat komentář