Nová knížka Milana Ohniska je skvělá už tím, co v ní není. Třeba houpací koník „angažované poezie“, se kterým dneska dovádí stále větší hejno nadšených chlapců, co se berou za všechny zdejší věci veřejné, za něž se jistě sluší brát. Třeba za angažovanou poezii. Zatímco takoví si pod huňatou dekou laciné ideologie leští své malicherné neurózy, Ohnisko píše. Prostě píše, protože musí. Píše prostě, a má proč psát. A hlavně má co.
Vlastně nikdy nepsal jinak, jádro jeho veršů bylo vždycky takové. Lišily se možná kulisy, čili dužina a slupka. Zatímco dřív si básník ulevoval hravou stylizací, gramatickým experimentem, lehkou formální pózou, co měla nejspíš odlákat pozornost od té tragédie, s níž žije uvnitř, dneska už ví, že na vnějšku nesejde. Obranný mechanismus spíš brání, než by chránil. Je to jako s tím „nechráněným stykem“, co vsadil Ohnisko do titulu své šesté sbírky. A vůbec to není laciné, natož směšné. Je to přesně tak: risk je zisk. Jediný možný. Stejně jako o básni neřekne nic, jestli je „dobře“ napsaná, nebo jestli ji básník „pěkně“ postavil – jde o to, jestli se odváží v ní bydlet.
Mám z řady takzvaných objevů zdejší poezie posledních tří pěti let dojem, že nezvládnou právě víc než podrbat způsobně papír za ušima a možná pak někde v hejnu těch, co spolu mluví a chodí se koupat do Kalhot nebo do Klobouku, roztrhnout stránku. Samozřejmě, že s básní někoho jiného. A po chvíli se za to tiše omluvit. Určitě se to pěkně poslouchá, a ještě líp se to čte. Jistě se o tom dobře píšou odborná pojednání, kterým roste citační index jak houby po dešti. Vlastivěda, rozevírání, rakovina. Známe to. Úsměv od ucha až do nebe a taneček před slepým zrcadlem. A jak se to asi žije?
Ohnisko má v ohnisku své poezie výhradně sebe, svých sedmačtyřicet let.
Vystačí si vrchovatě. I když se na něj dá jít s tradiční notou undergroundu nebo naivismu, i když se mu dají připisovat různé jiné atributy, vlivy, inspirace. Kolik spálí času, než setřese do klávesnice všechnu tu smrt, co mu sedí za krkem, vypíše se z úzkosti a hrůzy tím, že jim dá jméno, navlékne je na tenkou nit komorních příběhů, které nemusejí mít někdy ani děj, stačí, když vykrouží obraz, memento mori. V Nechráněném styku si básník nehraje, a že si umí hrát, víme. Jen tak letmo pozdraví Wernische a Fišmeistera, Tzaru a sebe, občas se živelně zhoupne k modré obloze, ale především padá, klesá, boří se. Má v sobě něco z démonického Ryčla, z jeho prózy i černobílých fotografi í. Nejspíš jemnou citlivost a romantický kořen – co jiného? Svůj jedenáct let starý debut nazval Ohnisko Obejmi démona. „Náhle je všecko / tak jasný.“
Knedlo, vepřo, zlo, Milancolia, Love!, Azurové inferno. Tenhle básník stojí sám. Se sebou i za sebe. Před sebou dny a noci, kterými se musí propsat, aby je přežil. Za sebou šest sbírek, které spojují. Jednak Ohniska s ním samým. Jednak nás s Ohniskem a Ohniska s námi. Vůbec to není laciné, natož směšné. Papír je poslední záchrana. Ty texty se ho drží zuby nehty. Tím víc, že romantický kořen a jemná citlivost mají vedle rubu samosebou taky nějaký líc. A sice lásku, touhu, vášeň: „Šťastně se usmála / a usla mu v náručí / jak malé děcko // A to je milé / děti všecko.“ Žena dává básníkovi pomocnou ruku. A nemusí být možná ani femme fatale, stačí, když je teď a tady. Jen tak ohnisko nevyhasne.
Doufám, že Milan Ohnisko jen tak nevyhasne. Kdo by tu pak za všechny angažované básníky psal poezii? Kdo by tu vlastně mluvil k věci?
P. S.: Básnickou sbírku Milana Ohniska Nechráněný styk vydalo brněnské nakladatelství Druhé město jako svou 73. publikaci; v redakci Miloše Voráče, grafi cké úpravě Bedřicha Vémoly, s ilustracemi Viktorie Rybákové.