Yslaire: Slečna Baudelairová

překlad Michal Zahálka, Argo 2022

Říká si Yslaire. Nebo Silaire. Jak se kdy probudí. Občanským jménem Bernard Hislaire. Rodák z Bruselu, letos pětašedesátiletý. Otec novinář, matka diplomatka. Od mládí dělá komiks: jako scenárista i kreslíř. V Česku jsme s ním zatím neměli v překladu tu čest. Dokud před pár týdny nevydalo pražské Argo jeho Slečnu Baudelairovou. Originál vyšel ve francouzštině loni v dubnu. To není náhoda: loni v dubnu to bylo právě dvě stě let, co se narodil životní partner té slečny z titulu – Charles Baudelaire. Básník Květů zla, spisovatel Fanfarla, první překladatel Edgara A. Poea do francouzštiny, kritik umění i společnosti, dočasný revolucionář, trvalý piják a narkoman, teoretik i praktik splínu. Prostě ten, o němž se dá s jistotou psát všecko, co se k jiným lepí spíš přibližně: rozervaný, bohémský, prokletý, dekadentní, ale i zakletý. Tou, kdo ho zaklela, očarovala, a to v dobrém i zlém, černém i bílém, byla Jeanne Duvalová. Žena-tajemství. Narozena na Haiti asi rok před Baudelairem, kolem své dvacítky pak v Paříži jako podměrečná herečka, deklamátorka pseudokomických štěků. Navenek kráska hlubokých očí a Medúziných vlasů. Sukub, padlý anděl, černá Venuše. Model Manetovi, přízrak na jednom panoramatickém plátně Gustava Courbeta. Baudelaire ji poznal ve svých jednadvaceti – a stala se mu setrvalou inspirací, láskou i prokletím ve vzletech a pádech až do jeho smrti v sedmašedesátém. Tedy pokud neumřela pět let před ním.

Ačkoli biografie Duvalové je spíš sledem domněnek a odhadů, Yslaire ji nechal ve svém komiksu vyprávět. Dal jí hlavní roli. Čtenář a divák má tedy před sebou její verzi pravdy, realitu jejíma očima, podanou skrz dlouhý dopis, který ta múza, ve finále skolena syfilidou, napsala/nenapsala Baudelairově matce nedlouho po básníkově smrti. Ten dopis je vysvětlivka: trochu obhajoba, trochu obžaloba. A taky trochu nárok. Když se v polovině čtyřicátých let pokusil básník o sebevraždu, měl sepsanou poslední vůli; v ní odkázal všecko právě své vybrané kokotě. Ten způsob, co Yslaire vybral – posunout druhořadého aktéra na první kolej –, použila nedávno Milena Slavická ve své povídkové sbírce Ona (2018). Kafkova Řehoře Samsu tady střídá na výsluní jeho sestra Markéta. Podobně třeba v dalších pastiších, nebo spíš apokryfech Becketta, Houellebecqa, Kundery nebo Henryho Millera. A protože spojujícím motivem je u Slavické (mimochodem renomované kunsthistoričky) okno, je skrze ty příběhy z druhé řady vždycky dobře vidět – a vesměs mnohem víc. Stejně v případě Duvalové, skrz niž se propisuje Baudelaire. Na jedné straně nezodpovědný lempl, co lehkomyslně rozházel dědictví po otci, dandy s límečkem vždycky komicky nažehleným do té nejvyšší možné běloby, magnet pro veškerou neřest, od kurev přes chlast po laudanum, čili opium; na druhé straně ale výjimečný tvůrce, který by bez svého rubu nenapsal ani volný, ani vázaný verš.

Baudelaire byl dítě svého věku. Nevěřil na romantismus, věřil realismu v jeho nejspodnějších, nejhlubších patrech. Byl dekadentem dlouho před dekadencí, zajatcem krutých existenciálních chmur. Melancholickým věrozvěstem lidského pádu, který našel své fatální završení v první světové válce. Měl dobrý pojem o svém prokletí, svých slabostech, úzkostech, zbytnosti svého žití; souběžně ale věřil, že jeho setbu budou sklízet nejen v příštích dekádách, ale rovnou stoletích. „Slečna Baudelairová“ (kterou, jak vidno, za manželku nikdy oficiálně nepojal) ho ve svém psaní podává právě tak: jako bytost rozštěpenou, jako den a noc pod jednou střechou, jako neklid zmítající se v omezeném rámci jednoho života. Rezonoval sice v bohémském kruhu Nadara, Gautiera nebo Nervala, který vláčel Paříží humra na vodítku místo psa, ale nejblíž měl k Poeovi. Právě tomu Poeovi, jak jej známe z legendární fotografie pořízené pár měsíců před smrtí, kde je jeho tvář „roztržena“ na dvě nestejné části. Jakoby rozervaná bleskem, který skolil do hlubin jezera prokletý dům Usherů. Na krku šátek jako smyčku šibeničního provazu. Baudelaire to prostě neměl sám se sebou snadné: vzpíral se autoritám, jak to šlo, ale ve výsledku ho zhuntovaly. Nejdřív na těle, posléze na duchu. Ať matka, ať otčím, ať revoluce v osmačtyřicátém. Ať Jeanne Duvalová.

Ostatně ta na tom byla kvůli svému původu podobně. Haiťanka v Paříži roku 1840? Samozřejmě méněcenná rasa, a k tomu žena. Jasný hromosvod pro mačistickou frustraci společnosti těch let, objekt pro nereflektované sexuální fantazie kolonizátorů své doby. Baudelaire se štěpil, rozpadal i kvůli ní: Yslairův komiks totiž zahrnuje taky řadu nádherně provedených, snově vyladěných erotických scén. Duvalová byla básníkovi zdrojem tajemných rozkoší, sexuální iniciace, vášnivých průhledů do zakázaného území. Přitahovala ho. A zároveň odpuzovala. S ní zapomínal – a rozpomínal se na všechny ty prvotní „ztracené ráje“. Pokud se mu hnusila, pak proto, že se Baudelaire hnusil sám sobě. Pokud ji miloval, pak z důvodu, že v ní viděl prvotní čistotu, kterou sám dávno ztratil. Duvalová byla básníkovi zrcadlem. A dandy potřebuje zrcadlo někdy víc než sám sebe. Yslairův komiks ale holduje nejen múze a jejímu básníkovi. Dává ke zvážení několik podstatných otázek, které popudí asi nejvíc strukturalisty: Může být dílo bez autora? Může amorální lotr napsat verš rovnou do náruče věčnosti? Kvetly by dneska Květy zla, kdyby Baudelaire nepoznal Duvalovou? A zářila by dneska na (pop)kulturním nebi hvězda Duvalové – třeba po boku Josephiny Bakerové, Kiki z Montparnassu nebo Hedy Lamarrové –, kdyby jí jeden pseudonymní Belgičan nevěnoval jeden parádní komiks?

 

Přidat komentář