Za věcmi pravda, nikdy v nich

Už z letmé četby záložky básnické novinky Gustava Erharta (*1951) Podvojná znamení (Dauphin, 2005), vydané po titulech Purgatorium (1996) a Proudnice nenávratna (2000), je zřejmé, jaká krev proudí v této výjimečně temné poezii: citaci Breiského, dandyho české dekadence, podpírají jména Leonory Carringtonové, Aubreyho Beardsleyho a Leopolda Lugonese, tvůrců, jimž Erhart věnoval literárněvědné či kunsthistorické studie a v jejichž slovesném a v případě Beardsleyho i výtvarném projevu dominují surreálné, symbolistní, respektive fantaskní prvky.
Černý obal knížky, zatížený mlhavou, rozostřenou, skoro abstraktní fotografií Jana Horáčka, plus titul sbírky čtenářovu domněnku dále potvrzují. Máme před sebou ,pohřební‘ věnec podmanivě chladných, pevných, až urputných textů-zaříkání zvláštního a osobitého rytmu, které se nejčitelněji napájejí z tradice poezie fin de sie`cle, aristokraticky vznešené a artificiální dekadence Karáskovy Sodomy či Procházkova Prostibola duše. Ale jdou i hlouběji – k sebezničujícímu splínu autora Květů zla, jenž ve svých vázaných verších uniká z pozemského pekla do umělých rájů vystavěných z alkoholických a drogových přeludů. Motivická šíře Erhartovy poezie sahá až k prvnímu slovu: přes ,modro‘ romantické školy a blakeovský mysticismus propadáme ke středověké symbolice alchymistů a dál k antické, židovské či perské mytologii.
Vzniklá šifra je skoro celanovsky hermetická, nesnadná k otevření a detailnímu porozumění, ale v obrysech jasně sděluje: smyslová skutečnost je faleš a mýlka, věčně se navracející úzkost a nenaplněnost – „smetiště marnosti,“ na němž „cos… se jalo zhoubně zráti.“ Pro pravdivé poznání věcí a života je třeba překročit meze času a prostoru a vstoupit „na vinici záhad,“ doprostřed „šílenství kvetoucího ohně“, neboť – a to je hlavní premisa individualistických, možná až solipsistických básní Gustava Erharta – „za věcmi pravda / nikdy v nich.“

Přidat komentář